ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1468.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1468/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného M. N., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, pro 3.080.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1022/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2005, č.j. 20 Co 160/2005-42, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 2. 2003, č.j. 69 Nc 1022/2003-3, kterým Městský soud v Brně nařídil podle svého rozsudku ze dne 25. 9. 2001, č.j. 43 C 143/2000-33, k vymožení pohledávky oprávněného 3.080.000,- Kč s 26 % úroky z prodlení od 1.3.1998 do zaplacení a nákladů nalézacího řízení ve výši 52.100,- Kč na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že rozsudek, který je exekučním titulem, je vykonatelný (účinky doručení rozsudku povinnému nastaly 12. 11. 2001, takže právní moci vůči němu nabyl 28. 11. 2001). S ohledem na to, že solidárně zavázaní dlužníci vystupující v nalézacím řízení na straně žalované měli postavení samostatných společníků, je podkladový rozsudek vůči povinnému řádným exekučním titulem, i když A. H. (druhá žalovaná) před jeho vydáním zemřela.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“); namítá, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Prvnímu z dovolacích důvodů lze přiřadit argumentaci, že odvolací soud neprovedl důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 143/2000 „v podobě k datu 3. 11. 2005“. Druhým dovolacím důvodem zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podkladový rozsudek je ve vztahu k němu vykonatelný. Poukazuje na to, že mu byl rozsudek „opětovně doručen … k rukám jeho právního zástupce“ a že proti němu podal 1. 8. 2005 odvolání; na originálním vyhotovení rozsudku je proto „původně vyznačená právní moc stornována a přeškrtnuta“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, č.j. 43 C 143/2000-33, byla prvnímu žalovanému (povinnému) a jeho manželce A. H. (druhé žalované) uložena povinnost uhradit oprávněnému společně a nerozdílně částku 3.080.000,- Kč s určeným příslušenstvím; A. H. 25. 8. 2001 zemřela. Povinnému byl stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručen prostřednictvím pošty na adresu místa bydliště a podle doručenky založené ve spise mu byl 2. 11. 2001 uložen, takže účinky doručení nastaly 12. 11. 2001 a rozsudek vůči němu nabyl právní moci 28. 11. 2001.
Dovolatel zpochybňuje (právní) závěr odvolacího soudu týkající se vykonatelnosti exekučního titulu, avšak činí tak výlučně skutkovými výhradami, které vnesl do řízení až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku; tvrzení, že podkladový rozsudek napadl odvoláním poté, co mu byl „opětovně doručen“, přednesl teprve v dovolání (v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce vykonatelnost zpochybňoval toliko tím, že rozsudek napadl žalobou na obnovu řízení). K uvedeným skutkovým námitkám, o nichž obecně platí, že nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud nepřihlížel (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.).
Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že samotným důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí opatřenému doložkou vykonatelnosti bylo podáno odvolání; je tomu tak proto, že suspenzivní účinek odvolání nenastává vždy, ale jen při splnění předpokladů vymezených v ustanovení §206 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 10/2005 pod č. 166, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1808/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2681/2005).
Námitkou, že odvolací soud neprovedl důkaz nalézacím spisem, uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu