ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2019.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2019/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného PaedDr. P. S., zastoupeného advokátkou proti povinnému P. W., pro částku 25.820,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 587/97, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 10. 4. 2006, č.j. 15 Co 84/2006-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 13. 12. 2005, č.j. 27 E 587/97-59, jímž městský soud zastavil výkon rozhodnutí podle §326a občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“); odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že podmínky tohoto ustanovení byly v daném případě splněny. Výtěžek prodeje věcí sepsaných dne 27. 11. 2000 v bytě povinného (na adrese jeho trvalého pobytu, kde se však nezdržuje) nestačil po odečtení nákladů dražby k uspokojení pohledávky oprávněného a soudu se nepodařilo při dodatečném soupisu věcí povinného na uvedené adrese či na jiném soudu známém místě – zjišťovaném šetřením, v rámci něhož byl povinnému jako osobě neznámého pobytu ustanoven opatrovník – sepsat žádnou věc. Oprávněný na výzvu, aby soudu označil jiné místo, kde jsou věci povinného, jež by mohly být prodány, takové místo nesdělil. Navrhl-li oprávněný pokračování výkonu rozhodnutí a sepis věcí patřících do společného jmění povinného a jeho manželky, je jeho návrh nedůvodný, jelikož společné jmění bylo pro dobu po rozvodu vypořádáno dohodou z 9. 7. 2000 tak, že všechny věci (uvedené pod položkami č. 1 – 28) měly připadnout, a tedy i zánikem manželství v roce 2001 připadly, do výlučného vlastnictví rozvedené manželky. Sepsán a prodán nemohl být ani k soupisu navržený automobil, jelikož jeho vlastníkem byla dotazem na evidenci magistrátu zjištěna třetí osoba, tedy subjekt od povinného odlišný.
V dovolání oprávněný (byť s odkazem na nesprávná ustanovení občanského soudního řádu, totiž §241 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.) namítá nesprávnost právního posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v názoru odvolacího soudu o nemožnosti sepisu věcí spadajících do společného jmění manželů, odůvodněném závěrem, že všechny věci po rozvodu manželství povinného (v roce 2001) připadly na základě dohody z 9. 7. 2000 jeho manželce; byl-li výkon rozhodnutí nařízen 22. 7. 1997, měl soud podle názoru dovolatele „povinnost v roce 1997 provést výkon z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“, a žádná později uzavřená dohoda provedení takového výkonu nemohla zabránit. Vada podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. podle dovolatele spočívá v tom, že soud prvního stupně se o žádné dohodě o vypořádání společného jmění povinného a jeho manželky nezmínil, a že odvolací soud ve svém rozhodnutí ani neuvedl, které věci byly předmětem dohody; podle dovolatele tedy jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, „kdy mu postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé (kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán
(§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněný, jenž se otázkou přípustnosti dovolání nezabýval, však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Oprávněný (jemuž je – má-li být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – k dispozici pouze dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) sám ani – posuzováno podle obsahu dovolání – nenamítá, že by v rozporu s hmotným (či procesním) právem, případně s judikaturou dovolacího soudu, bylo samotné rozhodnutí odvolacího soudu, resp. že by jím byla řešena otázka dovolacím soudem dosud nejudikovaná. Jeho námitky nesměřují proti nesprávnému použití (aplikaci) nebo výkladu (interpretaci) odvolacím soudem použitého ustanovení §326a o.s.ř., upravujícího zastavení výkonu, nýbrž proti tomu, že soud neprovedl soupis věcí, ač bylo možno důvodně předpokládat, že v místě posledního trvalého bydliště povinného (byť se v něm samotný povinný fakticky nezdržuje) bydlí jeho manželka, a že se tudíž v bytě na adrese, nacházejí věci spadající do společného jmění povinného
a jeho manželky, tedy věci výkonu rozhodnutí podléhající. Tato výtka je však uplatněním dovolacího důvodu upraveného ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením
§238a odst. 2 o.s.ř. ovšem (viz výše) nezpůsobilého.
O tom, že oprávněný, ač sám svou námitku podřadil pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. – ve skutečnosti namítl vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., svědčí kromě uvedeného i dikce samotného dovolání, v jehož čtvrtém odstavci druhé strany (č. l. 79 versa) v souvislosti s poukazem na ustanovení §147 odst. 1 občanského zákoníku, je vyjádřen názor, že soud „měl povinnost v roce 1997 provést výkon rozhodnutí z věcí patřících do bezpodílového vlastnictví manželů“, tedy názor na to, jak mělo být (v daném případě vykonávací) řízení vedeno, konkrétně, jak měl soud postupovat při soupisu věcí.
Pokud pak jde o námitku odnětí možnosti jednat před soudem, ta je uplatnitelná pouze prostřednictvím tzv. zmatečnostní žaloby podle §229 odst. 3 o.s.ř., tedy mimořádného opravného prostředku od dovolání odlišného; v předmětném dovolacím řízení se touto námitkou – protože (viz výše) dovolání není přípustné, a to ani podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – soud nemohl zabývat ani podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti (včetně toho, co bylo příčinou bezvýslednosti soupisu) – bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem a §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3,
§224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu