ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2293.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2293/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné N. b., spol. s r.o., proti povinné M. P., spol. s r.o pro částku 349.907,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5915/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 2. 2006, č. j. 31 Co 109/2006-49, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 2. 2006, č. j. 31 Co 109/2006-49,
a usnesení Okresního soudu v Příbrami z 28. 11. 2005, č. j. 21 Nc 5915/2005-9,
se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 11. 2005,
č. j. 21 Nc 5915/2005-9, jímž okresní soud nařídil exekuci. Svůj závěr o (formální) vykonatelnosti titulu odůvodnil tím, že odvolání povinné proti podkladovému rozsudku „došlo Vrchnímu soudu v Praze až dne 4. 10. 2005, tedy po datu 3. 10. 2005, kdy dle otisku razítka soudu prvního stupně nabyl exekuční titul právní moci. Za tohoto stavu bude na vrchním soudu jako soudu odvolacím, aby posoudil, zda odvolání bylo podáno včas či opožděně“. Pro případ, že by vrchní soud odvolání posoudil v nalézacím řízení jako včasné, byl by to podle odvolacího exekučního soudu důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že jím byla exekuce nařízena přesto, že podkladový rozsudek nenabyl právní moci a tedy ani vykonatelnosti) povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací exekuční soud se dostatečně nevypořádal s její odvolací námitkou formální nevykonatelnosti titulu (opatřeného – podle jejího názoru nesprávně – doložkou právní moci), proti němuž v nalézacím řízení podala včasné odvolání, a že – bez dalšího – uzavřel, že jeho včasnost bude muset posoudit vrchní, tedy odvolací soud v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením
§238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že odvolací soud otázku nabídnutou k dovolacímu přezkumu posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolání je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že je-li titul opatřen (byť účastníkem v exekučním řízení zpochybňovanou) doložkou právní moci, bude – jedině – na odvolacím soudu, aby v nalézacím řízení posoudil včasnost odvolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud v usnesení z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005, pod poř. č. 166 (viz předposlední odstavec strany 817), zdůraznil, že exekuční soud musí mít vždy postaveno najisto, zda k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné. Samotná okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu neposkytuje; proto musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí
o odvolání v nalézacím řízení anebo otázku včasnosti odvolání posoudit v exekučním řízení (jelikož suspenzivní účinek nemá každé, nýbrž pouze včasné odvolání) sám.
Odvolací soud tak však v souzené věci neučinil a – aniž vyčkal vydání rozhodnutí nalézacího odvolacího soudu a aniž přitom provedl jakékoliv šetření rozhodné pro posouzení včasnosti odvolání, a tedy i pro posouzení formální vykonatelnosti titulu – ve věci rozhodl. Jeho usnesení z 28. 2. 2006 se však ve světle rozhodnutí odvolacího nalézacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze 16. 8. 2006, č. j.
1 Cmo 37/2006-76, jímž byl na základě odvolání povinné, zjevně posouzeného jako včasné, titul z 2. 9. 2005, č. j. 46 Cm 34/2003-58, zrušen, a jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) ukázalo nesprávným.
Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude ustanoveno podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu