ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2294.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2294/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné E. A., a. s., zastoupené advokátkou proti povinné P. I., s. r. o., zastoupené advokátkou, pro 49.564,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1145/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, č. j. 20 Co 145/2005-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2004, č. j. 69 Nc 1145/2004-4, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2001, č. j. 21 Cm 827/93-146, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2003, č. j. 2 Cmo 489/2002-183, k vydobytí pohledávky 49.564,50 Kč a nákladů předcházejícího řízení (24.484,- Kč) na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil („změna“ se týkala pouze upřesnění spisové značky podkladového rozsudku). Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny. Uzavřel, že aktivní a pasivní legitimace účastníků exekučního řízení je vymezena tím, že oprávněné bylo kvalifikovaným způsobem přiznáno určité právo a povinné byla uložena odpovídající povinnost. Exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat věcnou správnost podkladových rozsudků (soudy se ostatně v nalézacím řízení s námitkami povinné vypořádaly).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítá nevykonatelnost podkladových rozsudků. Řízení, jehož výsledkem bylo vydání exekučních titulů, bylo zahájeno proti jinému subjektu, od určité doby pak začal soud jednat s povinnou, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro procesní nástupnictví. Univerzálním sukcesorem s. p. S. B. se nestala, souvislost vymáhané pohledávky s majetkem, jejž nabyla v rámci privatizace, není dána. Prosazuje, že se tudíž nestala účastnicí nalézacího řízení, podkladová rozhodnutí byla doručena jiné osobě než účastníku řízení, proto nemohla nabýt právní moci a stát se vykonatelnými. V tomto smyslu formuluje otázku, jejíž řešení pokládá za zásadně právně významné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Oprávněná ve vyjádření zdůraznila, že otázkou účastníků řízení, včetně právního nástupnictví se soudy v nalézacím řízení dostatečně zabývaly. Tvrzení povinné, že nebyla účastnicí řízení, je podle oprávněné absurdní, vzhledem k tomu, že žaloba nebyla zamítnuta, ale žalovaný nárok byl přiznán. Kromě toho se domnívá, že dovolání je nepřípustné, protože se jedná o částku do 50.000,- Kč. Uzavřela, že v dovolání nejsou obsaženy „žádné skutečnosti, které by byly rozhodné pro zrušení nařízení exekuce“ a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda – jde-li o vymožení peněžitého plnění – je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.
Povinná sice výslovně zpochybňuje formální vykonatelnost podkladových rozhodnutí, ovšem ve svých úvahách zaměňuje procesní legitimaci s věcnou legitimací účastníka řízení; závěr o nevykonatelnosti totiž založila na zpochybnění své pasivní věcné legitimace v řízení, v němž byly exekuční tituly vydány. Dovolatelčiny výtky tak ve skutečnosti směřují proti jejich věcné správnosti, případně je jimi namítána vada nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení exekuce (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení exekučního nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Námitky týkající se pasivní věcné legitimace v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladových rozsudků, mohla povinná uplatnit toliko v tomto řízení, stejně tak případná pochybení soudu v nalézacím řízení nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení exekuce.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu