ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2562.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2562/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. J. K., proti povinné Mgr. J. Z., zastoupené advokátkou, pro 53.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 66/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 53 Co 350/2005-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 1. 2005, č. j. 14 Nc 66/2005-4, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle svého rozsudku ze dne 25. 8. 2004, č. j. 20 C 210/2004-16, k vydobytí pohledávky 53.600,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 1. 12. 2003 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 2.150,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. M., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že povinná je podle označení v návrhu na nařízení exekuce i podle toho, jak se sama označila v odvolání, tím subjektem, jemuž byla vykonávaným titulem uložena povinnost. Tvrzení, že oprávněný nemá proti ní žádný důvodný nárok, měla uplatnit v nalézacím řízení; v řízení o nařízení exekuce takové námitky se podle odvolacího soudu zkoumat nemohou.
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které pokládá za právně významné, povinná namítá, že soudní exekutorka exekučním příkazem rozhodla o provedení exekuce srážkami ze mzdy, ve skutečnosti však exekuci provedla přikázáním pohledávky z účtu povinné u označeného peněžního ústavu, na který je jí poukazována mzda. V důsledku takového postupu nebylo dodrženo ustanovení §278 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), takže dovolatelka se ocitla zcela bez prostředků; z uvedeného vyvozuje, že „výkon rozhodnutí byl nařízen a proveden v rozporu se zákonem.“ Odvolacímu soudu dále vytýká, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že se v odvolání sama označila za povinnou; učinila tak však „v intencích usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5.“ Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda právo není prekludováno.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud ji považoval za povinnou proto, že vycházel z jejího procesního označení v odvolání, není opodstatněná. Z odůvodnění napadeného usnesení se totiž podává, že závěr o věcné legitimaci povinné (správně) opřel o podkladový rozsudek, jinak řečeno, osobu, proti níž oprávněný směřoval návrh na nařízení exekuce, ztotožnil s osobou zavázanou exekučním titulem.
Zbývající výtky dovolatelky se soustřeďují výlučně na tu fázi exekučního řízení, v níž jde o provádění exekuce; pro vyslovení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení o nařízení exekuce, jsou bezcenné.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu