ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2768.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2768/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. M., zastoupeného advokátem proti povinnému L. S., za účasti bývalé manželky povinného M. S. a zástavního věřitele C. (L.) N., S.A, zastoupeného advokátem, pro 354.500,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1642/97, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, č. j. 56 Co 378/2005-221, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. E 1642/97-207, zamítl námitky, jimiž oprávněný popíral zařazení pohledávky věřitele C. (L.) N., S.A., (dále jen „s. C.“), do skupiny podle ustanovení §337c odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“ (výrok I.), rozdělovanou podstatu ve výši 526.382,- Kč rozvrhl tak, že uspokojil pohledávku nákladů řízení vzniklých státu ve výši 7.120,- Kč (§337c odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a v rozsahu 519.262,- Kč pohledávku s. C. (výrok II.), a odmítl přihlášku z. p. ČR, územního pracoviště Š., z 19. 11. 2004 „ohledně částky 204.538,- Kč“ (výrok III.). Soud prvního stupně po rozvrhovém jednání uzavřel, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 3. 1. 1995, zajišťující pohledávku s. C. za povinným, je – vyjma ujednání v bodech IV a X – platným právním úkonem, na jehož základě vzniklo zástavní právo. Protože uspokojení všech pohledávek patřících do skupiny podle §337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřipadalo v úvahu, uhradil soud prvního stupně podle zásad stanovených pro jejich pořadí (§337c odst. 2, 5 o.s.ř.) toliko část pohledávky s. C.; její pořadí, pro něž je určující den vzniku zástavního práva, je totiž výhodnější než pořadí vymáhané pohledávky oprávněného, odvíjející se od podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Usnesením ze dne 31. 3. 2006, č.j. 56 Co 378/2005-221, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně – v odvoláním napadených částech, tj. vyjma výroku III – potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Smlouvu o zřízení zástavního práva k (vydraženým) nemovitostem ze dne 3. 1. 1995, zajišťujícího pohledávku s. C. za povinným, odvolací soud posoudil – vyjma ujednání v bodu IV – jako platný právní úkon, neboť obsahuje nezbytné náležitosti, tj. vymezení zástavy a zajištěné pohledávky, a smluvní strany jí projevily vůli umožnit zástavnímu věřiteli pro případ nesplnění pohledávky domáhat se uspokojení ze zástavy. Účastníci zástavní smlouvy ve shodě s tím, co připouštělo ustanovení §299 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, zakotvili v bodu X smlouvy oprávnění zástavního věřitele prodat zástavu ve veřejné dražbě, případně i jiným vhodným způsobem; ujednání v tomto článku proto nelze podle odvolacího soudu hodnotit jako absolutně neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Část zástavní smlouvy (článek IV), omezující zástavce v tam vymezeném nakládání se zástavou, sice neplatná pro rozpor se zákonem je, ovšem lze ji oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 cit. zákona). Soud prvního stupně tudíž – argumentuje odvolací soud – rozhodl o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty správně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvodnost spatřuje v tom, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Z věcného hlediska odvolacímu soudu oponuje tím, že neplatné ujednání v článku IV a ujednání v článku X, které je – podle dovolatele - rovněž neplatné, vede k neplatnosti celé zástavní smlouvy. Oba články totiž nepředstavují ve smyslu ustanovení §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, oddělitelnou část právního úkonu, protože řeší (neplatně) „základní podmínky existence a způsobu realizace zástavního práva.“ Za procesně vadný považuje dovolatel postup soudu prvního stupně (s nímž odvolací soud vyslovil souhlas), který o jeho námitkách proti zařazení pohledávky s. C. do skupiny podle §337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř. rozhodl rozvrhovým usnesením. Při rozhodování o popření pohledávky co do jejího zařazení do skupiny bylo nezbytné, aby soud provedl dokazování listinou, tj. předmětnou zástavní smlouvou; jedině na jejím základě mohl posoudit otázku platnosti právního úkonu, potažmo vzniku zástavního práva na nemovitostech. Z toho dovolatel vyvozuje, že mu bylo odňato právo vyjádřit se „k provedenému důkazu“ a že absence postupu podle §337e odst. 2 o.s.ř. znamená porušení jeho práva na spravedlivý proces, včetně práva na to, aby věc rozhodl (v nalézacím sporném řízení) zákonný soudce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. f/, odst. 2 o.s.ř.). Ten je dán, tím, že otázkou platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti z pohledu ustanovení §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, tj. otázkou ve vztahu k rozdělení podstaty podle zásad uvedených v §337c o.s.ř. předběžnou, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového odvolací soud vycházel z toho, že dne 3. 1. 1995 právní předchůdce s. C. (Č. s., a. s.) jako zástavní věřitel a povinný s M. S. jako zástavci uzavřeli – „podle §151a a násled. občanského zákoníku … a podle §297 a násled. obchodního zákoníku …“ – zástavní smlouvu k zajištění pohledávky 1.000.000,- Kč a jejího příslušenství, kterou má zástavní věřitel vůči povinnému na základě úvěrové smlouvy č. z 3. 1. 1995. Předmětem zástavního práva byl dům č.p. 629 se stavební parcelou č. 1773/2 a ostatní plochou parc. č. 1773/1 v katastrálním území a o. R., tedy nemovitosti postižené výkonem rozhodnutí. Článkem IV se zástavci zavázali nemovitosti nepřevést, nepronajmout a nezřídit na nich zástavní právo ve prospěch jiných subjektů bez souhlasu zástavního věřitele. V článku X se strany dohodly, že „uspokojení zástavního věřitele ze zástavy se řídí zejména ustanovením §299 odst. 2 obch. zák. a §151f odst. 2 obč. zák.“ Pro případ, že pohledávka s příslušenstvím nebude řádně a včas uhrazena, zmocnili zástavci zástavního věřitele „k nakládání se zástavou a k realizaci zástavního práva prodejem ve veřejné dražbě nebo formou přímého prodeje,“ a k tomu, „aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto prodejem spojených.“ Zástavci rovněž vyslovili souhlas s tím, aby uvedenými způsoby prodeje zástavy pověřil zástavní věřitel i jiný odborný subjekt. Pokud by zastavené nemovitosti (po dohodě se zástavním věřitelem) prodávali sami zástavci, zavázali se zahrnout do kupní smlouvy požadavky zástavního věřitele („např. kupní cena nesmí být sjednána níže, než bude činit zjištěná cena dle obecně závazného právního předpisu, kupní cena bude poukázána kupujícím přímo na příslušný úvěrový účet dlužníka apod.“). Vklad zástavního práva podle uvedené smlouvy byl povolen rozhodnutím K. ú. v Š., č.j. 10 V 2-10/95, s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 4. 1. 1995.
Pro posouzení platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva je rozhodující úprava účinná v době, kdy smlouva byla uzavřena, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 8. 1998 (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 1. 7. 1995 (dále jen „obch. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst. 1, části věty před středníkem, obč. zák. slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Podle ustanovení §151b obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1); jde-li o nemovitost, vzniká zástavní právo vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2). Podle ustanovení §151b odst. 4 obč. zák. se musí ve smlouvě o zřízení zástavního práva určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné. Podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §299 odst. 2 obch. zák. může zástavní věřitel při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo s kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem. Podle ustanovení §299 odst. 3 obch. zák. vydá zástavní věřitel bez zbytečného odkladu dlužníku výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení účelně vynaložených nákladů.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §41 obč. zák., vtahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Závěr odvolacího soudu, že závazek zástavců nemovitosti nepřevést, nepronajmout a nezřídit na nich zástavní právo ve prospěch jiných subjektů (bod IV. smlouvy), je neplatný, předmětem dovolacího přezkumu není. Vhodné je připomenout, že již v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 64, Nejvyšší soud vysvětlil, že zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy nakládat se zástavou, tj. zcizit ji, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo jiného užívání; ujednání, jímž by byl v rozporu se zákonem omezen nebo vyloučen v takovém nakládání se zástavou, odporuje účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému (§39 obč. zák.).
Se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v bodu X zástavní smlouvy, týkající se oprávnění zástavního věřitele – nebude-li pohledávka s příslušenstvím řádně a včas uhrazena – prodat zástavu „formou přímého prodeje“, nelze hodnotit jako neplatné, dovolací soud nesouhlasí. Na rozdíl od prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě, který jako způsob realizace (výkonu) zástavního práva obchodní zákoník po splnění notifikační povinnosti připouštěl, dohoda zakládající oprávnění zástavního věřitele prodat zástavu přímo jiné osobě (tj. podle vlastního výběru) a z výtěžku prodeje se uspokojit předpokládala předem stanovená pravidla takového prodeje. Za „jiný vhodný způsob“ prodeje zástavy ve smyslu §299 odst. 2, části věty za středníkem, obch. zák. považovala soudní praxe takový způsob prodeje, jehož přesná pravidla stanovil buď přímo zákon nebo zástavní smlouva, a to tak, aby v jeho rámci byla zajištěná pohledávka zástavního věřitele uspokojena při – současném – respektování oprávněného zájmu zástavce (zástavního dlužníka) na dosažení co nejvyššího výtěžku z prodeje, případně i oprávněných zájmů dalších zástavních věřitelů. Smluvní úprava přímého prodeje nemovitostí zástavním věřitelem totiž musí vyhovovat kritériu vhodnosti, zejména co do stanovení minimální ceny, případně jiných podmínek prodeje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 363/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/99 pod č. 31, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 159/2006). Taková pravidla zástavní věřitel a zástavci ve smlouvě ze dne 3. 1. 1995 nedohodli (povinnost „do kupní smlouvy zahrnout požadavky zástavního věřitele“ s jejich následným demonstrativním výčtem se vztahuje toliko na případ prodeje zastavených nemovitostí zástavci).
I když ujednání v části bodu X zástavní smlouvy týkající se přímého prodeje nemovitostí zástavním věřitelem je neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), je závěr odvolacího soudu, podle něhož zástavní právo na nemovitostech podle smlouvy o zřízení zástavního práva vzniklo, správný.
Ustanovení §41 obč. zák. vychází ze zásady, podle níž je neplatná jen ta část právního úkonu (tedy i zástavní smlouvy, na jejímž základě zástavní právo vzniká zápisem do katastru nemovitostí), jíž se důvod neplatnosti týká, a co do zbytku je právní úkon platný. Výjimku z této zásady představují případy, kdy neplatnou část od ostatního obsahu právního úkonu oddělit nelze; neoddělitelnost části právního úkonu postižené neplatností se dovozuje z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo.
Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 3. 1. 1995 obsahuje – jak správně dovodil odvolací soud – podstatné složky, tj. náležitosti, které dvoustranný právní úkon, resp. závazkový právní vztah jím založený identifikují; jde o vymezení předmětu zástavního práva (zástavy) a pohledávky, kterou zástavní právo zajišťuje (§151b odst. 4 obč. zák.). Ujednání v bodech IV a X zástavní smlouvy se tedy netýkají esenciálních náležitostí daného typu právního úkonu. Těmito ujednáními zástavci vzali na sebe závazky, které rámec zajištění pohledávky a jejího příslušenství zástavním právem na nemovitostech – nedovoleně – překračují, a zástavní věřitel si (pro případ, že zajištěná pohledávka nebude řádně a včas splněna) přisvojil – neurčitě – oprávnění uspokojit se ze zástavy, jež neodpovídá uhrazovací funkci zástavního práva (§151f odst. 1 obč. zák., §299 odst. 2 obch. zák.). S přihlédnutím k účelu (cíli), jehož strany zástavní smlouvy sledovaly, tj. zabezpečit pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku jejího vzniku, motivovat povinného k tomu, aby pohledávku dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytnout jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li pohledávka řádně a včas splněna, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku povinného, oddělitelnost zmíněných (neplatných) částí právního úkonu respektuje vůli smluvních stran. Z povahy smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 3. 1. 1995 ani z obsahu této smlouvy tudíž nevyplývá, že by tyto části nebylo lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy.
Pokud jde o okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo a které by vylučovaly uplatnění zásady ustanovení §41 obč. zák., nebyly tím, kdo neplatnost zástavní smlouvy namítal (oprávněným), tvrzeny.
Lze uzavřít, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 3. 1. 1995 je – vyjma shora uvedených ujednání – (platným) právním důvodem nabytí zástavního práva, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení; právní účinky vkladu zástavního práva nastaly dnem, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu, tj. 4. 1. 1995 (§151b odst. 2 obč. zák., §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb.). Z toho dále plyne, že pohledávka s. C., zajištěná zástavním právem na nemovitostech, se z rozdělované podstaty uspokojí ve skupině podle §337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř. s tím, že nelze-li plně uspokojit všechny pohledávky této skupiny, je pro její pořadí rozhodující (jako nejvýhodnější hledisko) den vzniku zástavního práva (§337c odst. 2, 5 o.s.ř.).
Výtka, že názor vyslovený odvolacím soudem je rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001, neobstojí. Dovolatel přehlédl, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval platnost jiného právního úkonu, a to kupní smlouvy uzavřené proto, aby pohledávka kupujícího (zástavního věřitele) byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího (zástavního dlužníka) k zástavě.
Protože dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud i námitkou dovolatele, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Podle ustanovení §337e odst. 1 o.s.ř. soud v rozvrhovém usnesení rozhodne též o pohledávkách, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, jestliže lze o nich rozhodnout bez provádění důkazů; to neplatí u pohledávek, na které ani zčásti podle skupin nebo podle pořadí nepřipadá úhrada z rozdělované podstaty. Podle ustanovení §337e odst. 2 o.s.ř. soud vyzve ty, o jejichž námitkách nemohlo být rozhodnuto podle odstavce 1, aby do třiceti dnů od právní moci rozvrhového usnesení podali návrh podle §267a odst. 1, jestliže na sporné pohledávky připadá alespoň zčásti úhrada z rozdělované podstaty; o částce připadající na sporné pohledávky soud rozhodne, že bude projednána při dalším rozvrhovém jednání. Podle ustanovení §267a odst. 1 o.s.ř. je třeba návrhem podle třetí části uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.
V souzené věci oprávněný včas (před zahájením rozvrhového jednání) podal návrh, jímž popřel zařazení pohledávky s. C. do skupiny podle §337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř. s tím, že pohledávka není zajištěna zástavním právem; smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 3. 1. 1995 označil za neplatnou, neboť ujednání v článcích IV a X odporují zákonu nebo jej obcházejí anebo se příčí dobrým mravům.
Spor o zařazení pohledávky s. C. do skupiny podle §337c odst. 1 písm. c/ o.s.ř. mohl být vyřešen rozvrhovým usnesením, protože o námitkách oprávněného bylo možno rozhodnout bez provádění důkazů, tedy toliko na podkladě listiny (zástavní smlouvy), jež byla přílohou spisu (srov. §336f odst. 2 o.s.ř.). O objasnění sporných skutečností nešlo a výsledek rozhodnutí závisel jen na (právním) posouzení platnosti ujednání ve článcích IV a X a případného dopadu závěru o jejich neplatnosti na zbylý obsah dvoustranného právního úkonu jako právního titulu nabytí zástavního práva.
Soud prvního stupně tedy postupoval správně, rozhodl-li o námitkách oprávněného v rozvrhovém usnesení; protože jiné vady řízení – vyjmenované v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – nebyly tvrzeny a ze spisu nevyplývají a protože otázku vzniku zástavního práva odvolací soud posoudil v intencích toho, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání – bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (oprávněný /dovolatel/ na jejich náhradu právo nemá a ostatním účastníkům v tomto stadiu řízení náklady – podle obsahu spisu – nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu