ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2944.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2944/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. Š., proti povinnému M. K., zastoupenému advokátem, pro 220 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 Nc 3390/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. 21 Co 64/2006-18, takto:
Dovolání se odmítá.
.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 9. 2005, č.j. 1 Nc 3390/2005-9, kterým Okresní soud v Mělníku nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 1. 7. 2004, č.j. 11 C 692/2003-29, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 220 000,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 5. 9. 2002 do zaplacení exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil Mgr. J. N., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je formálně i materiálně vykonatelné. K námitkám povinného zpochybňujícím věcnou správnost podkladového rozhodnutí nepřihlédl, neboť v exekučním řízení je již nelze zohlednit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.), „když napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Dovolací důvod opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a namítá, že smlouva o půjčce je v části týkající se úroku z prodlení neplatná pro rozpor s dobrými mravy a že oprávněnému nevznikl na příslušenství právní nárok. Závěrem navrhuje dovolacímu soudu, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Výhrady povinného, jimiž zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí, zde nemohou obstát. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. Odůvodnění:usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení soudu, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu.
O rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního (§251 a násl. o.s.ř.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu