ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.902.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 902/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné P. P., a. s., proti povinnému K. S., pro částku 4.411,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. EXNc 5443/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 11. 4. 2006, č. j. 26 Co 185/2006-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení ze 16. 11. 2005, č. j. EXNc 5443/2005-7, jímž okresní soud nařídil exekuci svého vykonatelného platebního rozkazu z 30. 12. 2003, č. j. Ro 2089/2003, kterým byl povinný zavázán k zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že dlužnou částku uhradil v hotovosti „řidiči P. R. N.“ dne 19.11. 1999, se odvolací soud vypořádal závěrem, že pro účely vydání rozhodnutí o nařízení exekuce k této argumentaci přihlížet nelze. Krajský soud tedy uzavřel, že odvolání odůvodněné pouze tvrzením o zaplacení dluhu před vydáním exekučního titulu neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu.
V dovolání (za právně zásadně významnou považuje otázku, zda exekuci lze nařídit přesto, že povinný prokáže zaplacení dluhu před vydáním exekučního titulu) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje – posuzováno podle obsahu dovolání – právě v závěru odvolacího soudu, že námitku splnění dluhu před vydáním exekučního titulu lze úspěšně uplatnit pouze v nalézacím řízení, že však v řízení exekučním, a to ve stadiu nařízení exekuce, je případné zaplacení dluhu skutečností ve smyslu ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu nerozhodnou.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle §44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem
(§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Z obsahu dovolání je však zjevné, že povinný – argumentuje-li zaplacením dluhu před vydáním exekučního titulu – namítá jeho věcnou nesprávnost. Podkladový titul však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu