ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1679.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1679/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. s. s. a s. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Mgr. P. L., zastoupené advokátem, o 390.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 397/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2006, č. j. 16 Co 388/2005-158, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.014,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 390.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 3.9.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná byla u ní v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne 24.8.2000, že pracovní poměr účastnic byl skončen dohodou ke dni 2.8.2004 a že v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2001 byla mezi žalobkyní a žalovanou sjednána tzv. konkurenční doložka, podle níž se žalovaná zavázala po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru \"nevykonávat činnost, která je předmětem podnikání žalobkyně, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně\", a žalobkyně se zavázala zaplatit žalované spolu s poslední výplatou \"jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti\" ve výši trojnásobku hrubé měsíční mzdy, tedy částku 97.500,- Kč; pro případ porušení tohoto závazku se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 390.000,- Kč. Žalovaná svůj závazek porušila již tím, že dne 21.7.2004 spolu se dvěma dalšími společníky založila obchodní společnost E.-F. s.r.o., a že do 3.8.2004 byla její jednatelkou. Jménem této společnosti, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné hostinská činnost a specializovaný maloobchod a velkoobchod, tedy předmět činnosti totožný s předmětem činnosti žalobkyně, žalovaná vystupovala v rámci výběrových řízení na poskytování stravovacích služeb; v této obchodní společnosti žalovaná dosud působí. Protože porušila závazek z tzv. konkurenční doložky, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.4.2005, č.j. 16 C 397/2004-134 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 37.650,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.7.2001 se žalovaná zavázala, že po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru nebude \"vykonávat činnost, která je předmětem podnikání žalobkyně, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně\", že žalobkyně se zavázala zaplatit žalované \"jednorázovou kompenzaci\" ve výši \"trojnásobku hrubé měsíční mzdy\" a že pro případ porušení závazku byla sjednána ve prospěch žalobkyně smluvní pokuta ve výši \"dvanáctinásobku hrubé měsíční mzdy\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkurenční doložka je pro svoji \"nejednoznačnost a neurčitost\" neplatná, neboť v ní nejsou \"jednoznačně a konkrétně vymezeny podmínky, za kterých se žalovaná zavázala konkurenční činnost vůči žalobkyni nevykonávat\", když s \"ohledem na rozsah činnosti žalobkyně vymezené v obchodním rejstříku\" není \"konkrétním způsobem vymezeno, jakého konkrétního jednání se má žalovaná zdržet\", aby dodržela \"závazek nekonkurovat\". Soud prvního stupně současně poukázal na \"zjevný nesoulad\" mezi závazkem zaměstnance po dobu jednoho roku nevykonávat konkurenční činnost a závazkem zaměstnavatele vyplatit jednorázovou kompenzaci ušlé příležitosti ve výši trojnásobku hrubé měsíční mzdy. Protože je tzv. konkurenční doložka neplatným právním úkonem, nemá žalobkyně na požadovanou smluvní pokutu nárok.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.1.2006, č.j. 16 Co 388/2005-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.453,- Kč k rukám advokáta. Při posouzení, zda je ujednání o smluvní pokutě ve výši dvanáctinásobku hrubé měsíční mzdy platným právním úkonem, odvolací soud v první řadě zdůraznil, že konkurenční doložka omezuje žalovanou po skončení pracovního poměru účastnic i ve výkonu takových činností, které žalovaná u žalobkyně v pracovním poměru nevykonávala a tedy ani nemohla u žalobkyně získat informace či poznatky s těmito činnostmi spojenými, a dovodil, že sjednané omezení žalované nelze považovat za \"věcně opodstatněné\" a že závazek žalované po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru nevykonávat činnost, která je předmětem podnikání žalobkyně, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, dostatečně nekompenzuje plnění ve výši trojnásobku hrubé měsíční mzdy (k němuž se žalobkyně zavázala). Konkurenční doložku \"nelze za těchto okolností považovat za uzavřenou za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat\", a proto je toto ujednání o konkurenční doložce včetně dohody o smluvní pokutě ve výši dvanáctinásobku hrubé měsíční mzdy neplatné ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 věty třetí zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy \"pochybily, když uzavřely, že k platnosti konkurenční doložky je třeba i dalšího kompenzačního ujednání, které by zavazovalo zaměstnavatele k poskytnutí plnění za omezení zaměstnance\". Ze zákona vyplývá jen požadavek, aby konkurenční doložka byla sjednána \"za podmínek, za jejichž splnění lze omezení na zaměstnanci spravedlivě požadovat\"; nejedná se proto o \"vzájemný závazkový vztah\". Dovolatelka je přesvědčena, že soud rovněž nesprávně aplikoval ustanovení §29 odst. 2 zákoníku práce, když posuzoval \"věcnou opodstatněnost\" ujednání o konkurenční doložce, přičemž na skutkový stav aplikoval ustanovení §29a odst. 3 zákoníku práce ve znění účinném až ode dne 1.3.2004. Zákoník práce účinný v době uzavření konkurenční doložky nedával podle názoru žalobkyně možnost soudu posuzovat věcnou oprávněnost sjednané konkurenční doložky, jestliže se konkurenční doložka týkala činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jiné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání dovolatelky za nedůvodné. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že sjednaná tzv. konkurenční doložka ji omezovala rovněž ve výkonu činností, které u dovolatelky v pracovním poměru nevykonávala. Soudy nepochybily, když dospěly k závěru, že k platnosti konkurenční doložky je třeba i dalšího \"kompenzačního ujednání\", které by zavazovalo zaměstnavatele k poskytnutí plnění za omezení zaměstnance. Na základě nerovnosti závazků sjednaných v konkurenční doložce považuje žalovaná konkurenční doložku za neplatnou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání dovolatelky zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalovaná, která pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 24.8.2000 nejprve jako manažer provozu a poté jako \"distrikt manažer\", se v dodatku k pracovní smlouvě zavázala (formou tzv. konkurenční doložky), že po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru nebude \"vykonávat činnost, která je předmětem podnikání žalobkyně, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně\", že žalobkyně se zavázala zaplatit žalované \"jednorázovou kompenzaci\" ve výši \"trojnásobku hrubé měsíční mzdy\" (částku 97.500,- Kč) a že pro případ porušení závazku byla sjednána ve prospěch žalobkyně smluvní pokuta ve výši \"dvanáctinásobku hrubé měsíční mzdy\" (částku 390.000,- Kč). Pracovní poměr účastnic skončil dohodou ke dni 2.8.2004.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud řešil právní otázku, zda sjednání uvedené tzv. konkurenční doložky je platným právním úkonem a zda tedy má žalobkyně nárok na sjednanou smluvní pokutu.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu sjednání tzv. konkurenční doložky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že možnost jejího uzavření není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko \"za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat\", že za porušení závazku zaměstnancem \"může být sjednána přiměřená smluvní pokuta\", jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o tzv. konkurenční doložce vyplývají. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je proto třeba vždy chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce \"od zaměstnance spravedlivě požadovat\" (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však - jak z ustanovení §29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá - musí být přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce (posuzovaného zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o tzv. konkurenční doložce. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá ale jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší v době trvání jeho závazku (po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru) zaměstnanci adekvátní hospodářský prospěch.
V projednávané věci odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů - s ohledem na synallagmatický charakter konkurenční doložky - dovodil, že závazek žalované neodpovídá kvantitativně a kvalitativně závazku žalobkyně a že tedy tzv. konkurenční doložka nebyla sjednána za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; smlouva ze dne 1.7.2001 uzavřená ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 zák. práce je absolutně neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Z ujednání mezi účastnicemi, jakož i ze zjištění učiněných v průběhu řízení, totiž vyplývá, že povinnosti žalované nevykonávat po skončení pracovního poměru po dobu jednoho roku konkurenční činnost, neodpovídal žádný závazek žalobkyně, který by se vztahoval k tomuto období (po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru), ve kterém je žalovaná omezena ve svém právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, jež jsou garantována ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že odvolací soud ujednání o tzv. konkurenční doložce vyložil na základě úpravy účinné od 1.3.2004. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud posuzoval otázku konkurenční doložky ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění od 1.1.2001 do 1.3.2004). Jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil také zákonnou úpravu konkurenční doložky účinné od 1.3.2004, nelze z toho dovozovat, že by věc podle právní úpravy účinné od 1.3.2004 posuzoval, ale jen to, že chtěl zdůraznit kontinuitu právní úpravy tohoto institutu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.439,50 Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby náklady v celkové výši 9.014,50 Kč žalované nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu