ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1721.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1721/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 17 C 57/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Co 232/2005-185, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 12. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu „ve smyslu ustanovení par. 46 odst. 1, písm. e, f, zákoníku práce“ dává výpověď z pracovního poměru pro neuspokojivé pracovní výsledky, neboť dopisy ze dne 10. 10. 1998, 26. 10. 1998 a 14. 12. 1998 byl „písemně vyzván k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků“ a současně byl upozorněn na skutečnost, že v případě, že nedojde k jejich odstranění, může mu být dána výpověď z pracovního poměru.
Dopisem ze dne 28. 12. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ruší pracovní poměr okamžitě podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť dne 22. 12. 1998 v době mezi 9.00 až 10.00 hod. dopoledne v místě jeho výkonu práce po předchozí ostré výměně názorů s žalovaným vyhrožoval žalovanému způsobením těžké újmy na zdraví, a to takovým způsobem („nebezpečnou gestikulací a výpadem proti jeho osobě“), že to u žalovaného vzbudilo důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 z důvodu §46 odst. 1 písm. e), f) zák. práce“ a „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci přípisem ze dne 28. 12. 1998 z důvodu §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“ jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 nevymezuje důvod výpovědi tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, neboť tvrzení žalovaného o neuspokojivých pracovních výsledcích není ničím podloženo a žalobci ani není vytýkáno žádné porušení pracovní kázně. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 12. 1998 spatřoval v tom, že se jednání tam vytýkaného vůbec nedopustil a tvrzení žalovaného v okamžitém zrušení pracovního poměru je nepravdivé.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č. j. 17 C 57/99-25, určil, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 z důvodu §46 odst. 1 písm. e), f) zák. práce“ i „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci přípisem ze dne 28. 12. 1998 z důvodu §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“ jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.725,- Kč k rukám advokáta. Výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 považoval z hlediska ustanovení §44 odst. 2 zák. práce za platnou, neboť, odkázal-li žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru na písemná upozornění, která byla žalobci doručena s výzvou k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, lze dovodit, že výpovědní důvod je dostatečně skutkově vymezen a že není zapotřebí, aby žalovaný ve výpovědi podrobně rozváděl a rozepisoval obsah jednotlivých upozornění, jež byla žalobci doručena. Výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce soud prvního stupně „neshledal“, neboť žalobce po upozornění ze dne 26. 10. 1998 pracovní dobu tak, jak byla stanovena pracovní smlouvou, dodržoval a tvrzení žalovaného o neuspokojivých pracovních výsledcích žalobce nebylo ničím jiným prokázáno. Výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce podle soudu prvního stupně „neobstojí“, neboť ve výpovědi z pracovního poměru není žádná zmínka o porušení pracovní kázně. Prokázán nebyl ani důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 12. 1998, neboť, i když bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 22. 12. 1998 k „výměně názorů“, žalovanému se nepodařilo prokázat, že jednání žalobce bylo takové intenzity, aby vzbudilo důvodnou obavu žalovaného o způsobení těžké újmy na zdraví a obavu, že žalobce své výhrůžky uskuteční; pouhá „výměna názorů“ mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nemůže být porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, č. j. 16 Co 288/2000-47, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 12. 1998 potvrdil a ve výrocích o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 a o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalobce dopustil takového jednání, jež mu bylo vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 28. 12. 1998. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že není dán důvod výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť žalovaný žalobci vytýkal pozdní docházku na pracoviště a neplnění povinností při odvádění remitend, přičemž takové výtky nejsou výtkami týkajícími se neuspokojivých pracovních výsledků, nýbrž jde o vytýkání porušování pracovní kázně žalobcem. Naproti tomu nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ve výpovědi z pracovního poměru „není žádná zmínka o porušení pracovní kázně“. Z dopisu, na nějž je ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 odkazováno, je totiž žalobce upozorňován na porušování pracovní kázně. Uložil proto soudu prvního stupně, aby zjistil, zda se žalobce skutečně vytýkaného porušení pracovní kázně dopustil či dopouštěl, a aby se zabýval tím, zda lze učinit právní závěr, že výpověď byla žalobci dána pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně nebo zda při vyhodnocení intenzity porušení pracovní kázně jde o porušení pracovní kázně závažné či dokonce zvlášť hrubé.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, č. j. 17 C 57/99-60, žalobu na určení, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 z důvodu §46 odst. 1 písm. e), f) zák. práce“ je neplatná, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán jako prodavač v novinovém stánku s pracovní dobou od 5.00 hod. do 14.30 hod., že však v době od 1. 10. do 26. 10. 1998 měl příchody na pracoviště v 5.25 hod. a odchody z pracoviště ve 14.05. Žalobce se tak dopustil soustavného méně závažného porušování pracovní kázně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 8. 2001, č. j. 16 Co 194/2001-78, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že sice správně považoval za součást výpovědních důvodů také vytýkaná porušení pracovní kázně v dopisech ze dne 10. 10. a 26. 10. 1998, avšak vůbec neuvedl, jaké konkrétní jednání či jaké konkrétní skutky v těchto vytýkacích dopisech byly žalobci vytýkány. Uložil mu, aby z výpovědi a vytýkacích dopisů pomocí výkladu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce učinil skutková zjištění o tom, co je konkrétně žalobci za porušení pracovní kázně vytýkáno, a teprve poté, aby učinil další závěry o tom, zda u jednotlivých skutků jde o porušení pracovní kázně a jaké intenzity a zda jsou splněny předpoklady pro závěr, že žalobce se dopouštěl soustavného méně závažného porušení pracovní kázně.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, č. j. 17 C 57/99-94, žalobu na určení, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 z důvodu §46 odst. 1 písm. e), f) zák. práce“ je neplatná, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobci bylo dáno na vědomí konkrétní porušování pracovní kázně, které mu bylo vytýkáno a bylo prokázáno docházkovou knihou a samotnou výpovědí žalobce i svědkyně S., a že vytýkané porušení pracovní kázně (pozdní příchody na pracoviště a nikoli řádné odvádění remitend) dosáhlo intenzity, která odpovídá soustavnému méně závažnému porušování pracovní kázně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 4. 2002, č. j. 16 Co 86/2002-110, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Okresního soudu ve Frýdku – Místku. Znovu vytkl soudu prvního stupně, že neučinil zjištění, jaké porušení pracovní kázně výpovědi z 15. 12. 1998 předcházelo. Mimo to se soud prvního stupně opomněl zabývat vytýkaným neplněním povinností při odvádění remitend. Uložil soudu prvního stupně, aby vyzval oba účastníky k doplnění tvrzení (žalobce ohledně skutečnostech, o kterých tvrdí, že mu bránily ve včasném nástupu na pracoviště, žalovaného ohledně nevrácené remitendy žalobcem) a teprve poté aby učinil závěr o tom, zda u jednotlivých skutků jde o porušení pracovní kázně a jaké intenzity.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č. j. 17 C 57/99-162, určil, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 z důvodu dle §46 odst. 1 písm. e), f) zák. práce“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16.500,- Kč. Jednání vytýkané žalobci ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 spočívající v tom, že žalobce na pracovní směnu nenastupoval v 5.00 hodin, nýbrž až v 5.30 hod., vyhodnotil jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně žalobcem. Protože ale žalobce po doručení výzvy žalovaného ze dne 26. 10. 1998 již do práce nastupoval včas, nedopustil se poté, co byl upozorněn na možnost výpovědi, dalšího porušení pracovní kázně, výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nebyla důvodná. Proto se již dále nezabýval ani zjišťováním, zda se žalobce mohl v době od 1. 10. 1998 do 26. 10. 1998 dostat na pracoviště včas, kdyby využil autobusové dopravy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 16 Co 232/2005-185, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalovaným žalobci přípisem ze dne 15. 12. 1998 je neplatná“, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 9.450,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky. Souhlasil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobce pracoval u žalovaného jako prodavač v novinovém stánku, že v době od 1. 10. 1998 do 26. 10. 1998 se na své pracoviště nedostavoval, jak měl dohodnuto v pracovní smlouvě v 5.00 hod., ale až v 5.30 hod., a že na porušování pracovní kázně v tomto směru byl upozorněn dopisy ze dne 10. 10. 1998 a 26. 10. 1998. Nesouhlasil však s právním závěrem soudu prvního stupně, že tato jednání žalobce představují porušení pracovní kázně méně závažným způsobem. Vycházeje z toho, že jednou ze základních povinností zaměstnance je plně využívat pracovní dobu, že žalobce zastával funkci prodavače, že v období od 5.00 hod. do 5.30 hod. byl největší nápor zákazníků a že skutečnost, že žalobce nedocházel do zaměstnání včas, musel žalovaný řešit tím, že ve stánku pracovala do doby, než se žalobce dostavil, manželka žalovaného, dospěl k závěru, že neplní-li zaměstnanec základní povinnosti tak, jak bylo v projednávané věci zjištěno, je odůvodněn závěr, že porušil pracovní kázeň závažným způsobem. Jako nepravdivé posoudil tvrzení žalobce, že se v žádném případě nemohl dostavovat na své pracoviště v 5.00 hod. Zjistil totiž ze zprávy Dopravního podniku O., a.s. ze dne 15. 7. 2002, že žalobce při příjezdu do místa výkonu práce ze zastávky D. mohl použít spojení tramvajové linky č. 17 s odjezdem z této zastávky ve 4.07 hod. a příjezdem na zastávku M. mládeže, kde mohl využít přestupu na autobusovou linku č. 45, která z této zastávky odjížděla ve 4.20 hod. a na zastávku N. H. hlavní brána přijížděla ve 4.33 hod. Půl hodiny na přesun z autobusové zastávky N. H. hlavní brána na místo pracoviště je podle názoru odvolacího soudu dostatečně dlouhá doba.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud při posuzování intenzity protiprávního jednání žalobce vůbec nepřihlížel k tomu, že žalobce byl od počátku pracovního poměru v invalidním důchodu, byl držitelem průkazu ZTP a měl tedy omezenou pracovní schopnost. Vytýká dále odvolacímu soudu, že při stanovení doby chůze ze zastávky hromadné dopravy na pracoviště vycházel z tvrzení žalovaného a že nepřihlížel k tomu, že absence žalobce byly způsobeny právě jeho přeložením na jiné místo výkonu práce, když předtím žádné absence neměl. Namítá také, že odvolací soud vzal za své skutkové zjištění zprávu Dopravního podniku O., a.s. ze dne 15. 7. 2002 a tvrzení žalobce a žalovaného k této zprávě, ač tyto důkazy soud prvního stupně neučinil součástí svých skutkových zjištění a odvolací soud tyto důkazy neopakoval. Takovým postupem odvolací soud porušil princip dvouinstančnosti řízení a žalobce tak byl zkrácen na svých procesních právech, konkrétně na právu podat odvolání, neboť odvolací soud nahradil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl tak v podstatě v jediném stupni. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť žalobce vědomě porušil svou povinnost dodržovat pracovní dobu a jeho obhajobu v tomto směru správně vyhodnotil odvolací soud jako nerevelantní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobu (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobce v tomto směru skutková zjištění soudů nenapadá), že se žalobce, jako zaměstnanec žalovaného s pracovištěm na stánku u M. H., v době od 1. 10. 1998 do 26. 10. 1998 nedostavoval, jak měl dohodnuto v pracovní smlouvě, na pracoviště v 5.00 hod., ale až v 5.30 hod.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 15. 12. 1998 – podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb. , o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb. , o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006, zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73 a §74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Jak správně uvedl v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2001).
Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 12. 1998 (tj. tím, že v době od 1. 10. 1998 do 26. 10. 1998 se na pracoviště dostavoval namísto v 5.00 hod. až v 5.30 hod.) porušil pracovní kázeň závažně, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Důvodně akcentoval, význam povinnosti zaměstnance využívat pracovní dobu a rozsah, v němž žalobce i přes upozornění žalovaného pracovní kázeň opožděným nastupováním na pracoviště porušoval, jakož i to, že pracovní kázeň porušoval právě v době, kdy byl největší nápor zákazníků, a žalovaný tak musel tuto část pracovní doby zajišťovat tím, že namísto žalobce pracovala manželka žalovaného. Správně také dovodil, že toto kritérium hodnocení intenzity porušení pracovní kázně převažuje nad všemi ostatními možnými hledisky, jež by v souvislosti s hodnocením intenzity porušení pracovní kázně přicházela v úvahu. Dovolací námitka žalobce, že byl v invalidním důchodu a držitelem průkazu ZTP, neobstojí, neboť v průběhu celého řízení žalobce nevysvětlil, kterak tato skutečnost ovlivňovala to, že jednáním vytýkaným mu ve výpovědi z pracovního poměru porušoval pracovní kázeň; navíc argument, že by při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně k této skutečnosti mělo být přihlíženo, je novou skutečností a ty nelze v dovolání uplatňovat (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že byl zkrácen na svých procesních právech, protože odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř. neopakoval důkazy (zprávu Dopravního podniku O., a.s. ze dne 15. 7. 2002 a tvrzení žalobce a žalovaného k této zprávě), o něž opřel svůj skutkový závěr. Především nutno uvést, že dovolatel touto námitkou nezpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež z těchto důkazů učinil. Toliko kritizuje procesní postup, jímž odvolací soud s těmito dokumenty naložil. Dovolateli je možno přisvědčit v tom, že, chtěl-li odvolací soud přihlédnout k důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně, z nichž ale soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil, bylo jeho povinností tyto důkazy zopakovat (§213 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však přehlíží, že vada řízení může mít ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. význam jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci to byl sám žalobce, kdo dopis Dopravního podniku O., a.s. ze dne 15. 7. 2002 soudu předložil (dopis byl adresován a doručen přímo žalobci) a jeho obsah tedy znal. Tím, že jej soudu předložil, dal žalobce najevo, že si je vědom, že k obsahu tohoto dopisu bude soud prvního stupně, případně odvolací soud, při posuzování skutkového základu věci přihlížet. Za této procesní situace nelze dospět k závěru, že by tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména, nenamítá-li existenci této vady žalovaný, který tento důkaz nepředkládal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly – za účelně vynaložené náklady nelze považovat vyjádření k dovolání ze dne 1. 6. 2006, jež se k důvodům dovolání vůbec nevyjadřuje a odkazuje toliko na správnost závěru odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu