ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2051.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2051/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C. S. ČR s.r.o, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o 307.212,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 162/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č.j. 39 Co 234/2005-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dříve C. Č. r. s.r.o) se žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 307.212,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 17.4.2001 ve funkci „manažer – junior“. V pracovní smlouvě se zavázal k „povinnosti mlčenlivosti o všech skutečnostech, jejichž rozšíření by mohlo způsobit zaměstnavateli škodu nebo poškodit jeho dobré jméno, a to i jeden rok po skončení pracovního poměru“; dále uzavřeli účastníci v čl. 14 pracovní smlouvy tzv. konkurenční doložku, v níž se žalovaný zavázal, že „po dobu jednoho roku od skončení pracovního poměru nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet jakoukoli formou, přímo nebo nepřímo, činnost, která je předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost ,,která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, což znamená prodejní činnost vykonávanou prostřednictvím hypermarketů a supermarketů“, s tím, že v případě porušení této povinnosti zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši dvanáctinásobku svého průměrného měsíčního výdělku. Protože bylo zjištěno, že žalovaný po ukončení pracovního poměru pracuje jako manažer společnosti, jejíž „předmět činnosti je v podstatě totožný“ jako u žalobce, a že toto jednání má podle názoru žalobce „vůči němu nekalosoutěžní povahu, které by ho mohlo značně poškodit“, „nastaly tudíž důvody k tomu, aby ze strany žalobce byla uplatněna sankce sjednaná v pracovní smlouvě“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17.2.2005 č.j. 31 C 162/2004-70 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 36.485,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkurenční doložka obsažená v pracovní smlouvě je neplatná, neboť „překročila mez přípustného omezení ústavně garantované svobody žalovaného podnikat“. Dovodil, že konkurenční doložka je svojí povahou vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem, v daném případě je však sjednaná konkurenční doložka „nevyvážená“, neboť „ujednání znamená pro žalovaného výrazné krácení svobody podnikání, kdežto žalobci z něj neplynou žádné povinnosti“. Kromě toho z ujednání účastníků o konkurenční doložce vyplývá, že „zákaz konkurence by byl dán bez ohledu na to, který z účastníků přivodil zánik pracovního poměru a z jakého důvodu“, a že „nutí žalovaného, aby se po dobu jednoho roku smířil s tím, že nebude moci plně využívat kvalifikaci, zkušenosti a dovednosti, které nezískal pouze od žalobce, ale též studiem a vůbec vlastním přičiněním“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2005 č.j. 39 Co 234/2005-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.135,- Kč „k rukám advokáta“. Podle názoru odvolacího soudu „je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat“, z čehož pak „vyplývá požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které pro účastníky z ujednání o konkurenční doložce vyplývají“. „Nelze opomíjet“, že možnost sjednání konkurenční doložky není neomezená „v tom smyslu, že by se mělo nadále jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance“. Ustanovení §29 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1.1.2001 totiž „výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat a že za porušení závazku zaměstnancem může být sjednána přiměřená smluvní pokuta, jinak že je konkurenční doložka neplatná“. V posuzovaném případě je konkurenční ujednání velmi široké a nevyvážené, neboť přijatý závazek žalovaného není vyvážen jakýmkoliv závazkem žalobce, který by žalovanému v době trvání závazku přinášel hospodářský či jiný prospěch. Jednostranný závazek žalovaného je navíc znevýhodněn ujednáním o smluvní pokutě ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, přičemž „skutečnost, že žalobce umožnil žalovanému účast na kurzu techniky vyjednávání v hodnotě 11.000,- Kč je pak zcela zanedbatelným plněním ze strany žalobce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal zejména, že ujednání o konkurenční doložce je „prakticky doslovným přepisem textu zákona“, a že tedy oba soudy pochybily, když vyslovily závěr, že konkurenční doložka je neplatná, protože neobsahuje závazek zaměstnavatele, „který by po dobu omezení přinášel zaměstnanci hospodářský či jiný prospěch“; takový závěr soudů je podle dovolatele „v rozporu s textem zákona“. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001 se týká právní úpravy platné před 1.1.2001, zatímco v době od 1.1.2001 do 29.2.2004 byla tzv. konkurenční doložka upravena jako zvláštní druh dohody v pracovněprávních vztazích ustanovením §29 odst. 2 zák. práce, je „konkurenční doložka platná i bez závazku protiplnění ze strany zaměstnavatele“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku platnosti sjednání tzv. konkurenční doložky podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla soutěžní povahu. Účel tzv. konkurenční doložky tedy spočívá v tom, aby byl zaměstnavatel chráněn - jak dovozuje žalobce v dovolání – „před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu“. Přitom je třeba rovněž uvážit, že uvedený charakter předmětu ochrany je totožný bez ohledu nato, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1.2001 nebo později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného zřejmé - o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru. Proto nelze sdílet názor dovolatele, že v případě konkurenčních doložek uzavřených „v době, kdy bylo již platné a účinné znění zákoníku práce, které upravuje možnost sjednání konkurenční doložky jako zvláštní smluvní typ“, není možné vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel při posuzování povahy a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější době.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání tzv. konkurenční doložky nelze opomíjet, že možnost jejího sjednání není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být pochybností o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73) a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 525/2004, popřípadě usnesení ze dne 13.7.2006 sp. zn 21 Cdo 2258/2006).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a rozhodoval v souladu s hmotným právem, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že podává dovolání „proti všem výrokům rozsudku“ odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „ve všech výrocích“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu