ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2199.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2199/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému G. a S. o. š. Ú., příspěvkové organizaci zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy ve výši 9.427,- Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 276/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2006, č.j. 26 Co 537/2005-158, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č.j. 26 Co 537/2005-158, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 6. 2005, č.j. 7 C 276/2003-143, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 25. 6. 2003 je neplatná, a žaloba na zaplacení náhrady mzdy ve výši 9.427,- Kč a rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit České republice „na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 185,- Kč“ a žalovanému na nákladech řízení 7.092,- Kč k rukám advokátky; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4.004,- Kč k rukám „jeho zástupkyně“. Vycházel ze zjištění, že žalovaný dal žalobci, který u něj pracoval jako učitel, dopisem ze dne 25. 6. 2003 (doručeným žalobci dne 26. 6. 2003) výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro jednání uvedená v tomto dopise pod body 1. až 3. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce se „v souvislosti s okolnostmi odjezdu studentů na exkurzi do V. L. závažného porušení pracovní kázně nedopustil“ a že ani chování žalobce při pořizování fotografií studentek a kolegyně během exkurze, byť jej považoval za porušení pracovní kázně, nedosahuje - vzhledem k charakteru akce a prostředí, v němž k němu došlo - intenzity závažného porušení pracovní kázně. Ohledně v pořadí druhého žalobci vytýkaného porušení pracovní kázně - spočívajícího v tom, že „po studentce L. B. požadoval, aby nechala rodiče podepsat dopis, ve kterém bylo uvedeno, že ředitelka žákyni obvinila z krádeže, a v souvislosti s požadovaným podpisem dopisu se pak vyjadřoval tak, že by se žákyně nemusela podrobit komisionálnímu přezkoušení a že by mu dopis pomohl proti ředitelce“ - dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tímto jednáním žalobce porušil pracovní kázeň závažným způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl – stejně jako soud prvního stupně - k tomu, že žalobce tak jako pedagog žákyni naznačoval, že v případě získání požadovaného dopisu od žákyně bude ve vztahu k ní postupováno mírněji a současně ji seznamoval se svými vlastními rozpory s ředitelkou školy, přičemž takové jednání odporuje podstatě a smyslu povolání pedagoga. Zdůraznil, že ve vztahu k tomuto skutku neshledává žádné okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, neboť není rozhodné, zda se dopouštěl na studentce L. B. lstivého jednání či nikoli, ale pouze to, že hodlal tuto studentku využít při řešení svých rozporů s ředitelkou školy. Jednání žalobce spočívající v tom, že „nedořešil s ředitelkou školy otázku své neúčasti v zaměstnání dne 25. 6. 2003, v důsledku čehož ředitelka předpokládala, že již nadále nemá zájem o uvolnění, a jeho třída tak v tento den zůstala bez pedagogického dozoru“ (bod 3. posuzované výpovědi z pracovního poměru), považoval za porušení pracovní kázně, nehodnotil je však jako závažné porušení pracovní kázně. Při posuzování splnění podmínky uvedené v ustanovení §59 odst. 2 zák. práce odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce byl členem příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se žalovaným, že žalovaný požádal příslušný odborový orgán o udělení předchozího souhlasu k výpovědi z pracovního poměru se žalobcem a že výbor odborové organizace při G. a S. v Ú., jehož dalšími členkami byly L. S. a K. M., při svém jednání dne 26. 6. 2003 většinou svých členů souhlas s výpovědí danou žalobci udělil (byť žalobce jako předseda s výpovědí nesouhlasil). Vzhledem k tomu, že pracovní poměr se žalobcem byl rozvázán platně, nepovažovaly soudy za důvodný ani nárok žalobce na náhradu mzdy za jím požadovanou dobu od 1.9.2003 do 30.9.2003 ve výši 9.427,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolacím soudem byla „hypotéza právní normy vztahující se k bodům 2., 3. výpovědi vymezena nesprávně a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce závažného porušení pracovní kázně“, a sám dovozuje, že „žádný z posuzovaných případů nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně“ a že „výpověď daná žalobci je z těchto důvodů neplatná“. Ve vztahu k bodu 2. výpovědi tvrdí, že „přímo nenabízel žákyni B., že se může vyhnout komisionálnímu přezkoušení“ (jak vyplynulo ze slyšené nahrávky), a vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k samotné výpovědi B. a k dalším skutečnostem, zejména k tomu, že „B. sama věděla, že se komisionálnímu přezkoušení nevyhne, a věděla, že, napíše-li dopis, který žalobce připravil, tak z toho jednání nebude mít žádný prospěch“, že „napsaný dopis byl plně totožný s tím, co již dříve tato svědkyně napsala nebo sama žalobci sdělila, a měl poukázat na iracionální obvinění ze strany ředitelky školy“, že „B. se necítila být osobou vydíranou a ani žalobce neměl žádný úmysl ji vydírat“. Upozorňuje, že „to byla naopak B., která ho informovala, že byla ředitelkou obviněna z krádeže, že ho požádala o vyřešení věci“, a proto jako její třídní učitel chtěl celou záležitost vyřešit a uvést na pravou míru; dovozuje, že „pokud porušil pracovní kázeň, tak jeho jednání nedosahuje takové intenzity, které dosahuje závažné porušení pracovní kázně“, ale jde o méně závažné porušení pracovní kázně, a že nebyl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněn na možnost výpovědi. Ve vztahu k bodu 3. výpovědi usuzuje, že odvolací soud „shledává jednání žalobce jako závažné porušení pracovní kázně“, a proto namítá, že „závěry Krajského soudu v Hradci Králové jsou v otázce vymezení a posouzení právní normy nesprávné“. Závěr odvolacího soudu, že porušení pracovní kázně spočívalo také v tom, že nedořešil s ředitelkou školy svou neúčast na pracovišti dne 25. 6. 2003, v důsledku čehož ředitelka předpokládala, že již nemá zájem o uvolnění, a třída zůstala bez pedagogického dozoru, považuje za chybný, neboť „ponechání bez dozoru“ nebylo v řízení prokázáno (tvrdí, že třída měla pedagogický dozor a od počátku vyučování za něj suploval jiný pedagog Mgr. V.); ředitelce školy den předem (poté, co se s ním na chodbě odmítla o této skutečnosti bavit) předal dopis, ve kterém jí oznámil, že příští den na pracovišti nebude, neboť musí navštívit zdravotnické zařízení, a po předání dopisu „již neměl zájem to s ředitelkou školy dále řešit“. Podle názoru žalobce „nedořešení neúčasti na pracovišti není závažným porušením pracovní kázně“; zdůrazňuje, že dopisem předem ředitelku školy upozornil, že musí nezbytně navštívit zdravotnické zařízení, a že výklad této skutečnosti byl proveden v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu „Rc 6/86“. Ustanovení organizačního a provozního řádu žalovaného považuje žalobce za rozporné se zákonem, neboť nezbytná návštěva zdravotnického zařízení je důležitou osobní překážkou v práci a nelze ji vázat na souhlas ředitele školy. Žalobce rovněž namítá, že výpověď je neplatná i po formální stránce „pro rozpor s §59 zák. práce“. V tomto směru opakuje svá dosavadní tvrzení, že „výbor ZOOS nikdy nebyl na škole ustanoven“ a že jako předseda „jednal místo výboru a nedal souhlas ke své výpovědi a ani se za tím účelem nesešla členská schůze“, a dovozuje, že „soud nesprávně z tvrzení jednotlivých svědků domnělých členů výboru ZOOS dovodil, že výbor ZOOS byl ustanoven“, když „ve výpovědích svědků byly vážné rozpory, svědci pořádně nevěděli, jakým způsobem byli zvoleni, kdy a jakým způsobem se stali členy odborů a jaké činnosti výbor plnil“, že „řádné volby podle stanov ZOOS se nikdy nekonaly a opak nebyl v řízení prokázán“, že „výbor byl ustanoven jen tak naoko“, že „se scházel s jakýmsi poradním výborem“, neboť „ředitelka školy trvala na tom, ať ve svých rozhodnutích uvádí výbor ZOOS“. Za nesprávný považuje také názor odvolacího soudu, který se s věcí vypořádal odkazem na §59 odst. 4 zák. práce s tím, že „ať byl či nebyl výbor ustanoven, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával“; proto podmínku požádání žalovaného o vydání souhlasu považuje za nesplněnou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť směřuje především proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu; tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalovaný považuje skutková zjištění i právní závěry, které učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, za správné, včetně způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s hodnocením výpovědi z hledisek uvedených v ustanovení §59 odst. 2 až 4 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č.j. 7 C 276/2003-143) o žalobě tak, že zamítl jak žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 6. 2003, tak žalobu o zaplacení částky 9.427,- Kč; odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou práva se samostatným skutkovým základem a že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu – jak výslovně uvádí – „v plném rozsahu“, je třeba i přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým právům žalobce posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9.427,- Kč, není přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 6. 2003. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proti tomuto výroku není přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 25. 6. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví – dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. S názorem dovolatele, že „hypotéza právní normy vztahující se k bodům 2., 3. výpovědi byla vymezena nesprávně a došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v otázce závažného porušení pracovní kázně“ a že „žádný z posuzovaných případů nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce [stejně jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Dovolací soud zaujal rovněž stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005), že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik (z více) jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Ani závěr soudu, že z více porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru došlo k porušení pracovní kázně jen v několika případech, automaticky neznamená, že tím intenzita porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem) musí být posouzena soudem jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 25. 6. 2003 pod bodem 2., porušil pracovní kázeň závažným způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména okolnosti, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, tedy skutečnost, že „žalobce jako pedagog žákyni naznačoval, že v případě získání požadovaného dopisu od žákyně bude ve vztahu k ní postupováno mírněji, a současně ji seznamoval se svými vlastními rozpory s ředitelkou školy“, a správné je i hodnocení tohoto jednání žalobce jako odporujícího podstatě a smyslu povolání pedagoga, neboť hodlal tuto studentku využít při řešení svých rozporů s ředitelkou školy. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu ve vztahu k porušení pracovní kázně vytýkanému žalobci pod bodem 2. výpovědi z pracovního poměru považovat za úplnou a správnou.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) je však zřejmé, že dovolatel – vedle výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci ve vztahu k bodu 2. výpovědi z pracovního poměru - vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěly. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména, že „přímo nenabízel žákyni B., že se může vyhnout komisionálnímu přezkoušení“, že „B. sama věděla, že se komisionálnímu přezkoušení nevyhne, a věděla, že napíše-li dopis, který žalobce připravil, tak z toho jednání nebude mít žádný prospěch“, že „napsaný dopis byl plně totožný s tím, co již dříve tato svědkyně napsala nebo sama žalobci sdělila, a měl poukázat na iracionální obvinění ze strany ředitelky školy“, že „B. se necítila být osobou vydíranou a ani žalobce neměl žádný úmysl ji vydírat“, že „to byla naopak B., která ho informovala, že byla ředitelkou obviněna z krádeže a že ho požádala o vyřešení věci“, a že „proto jako její třídní učitel chtěl celou záležitost vyřešit a uvést na pravou míru“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „výpověď daná žalobci je z těchto důvodů neplatná“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítá-li dovolatel ve vztahu k bodu 3. výpovědi z pracovního poměru, že odvolací soud zaujal nesprávný názor, když „shledává jednání žalobce jako závažné porušení pracovní kázně“, a dovozuje-li, že „nedořešení neúčasti na pracovišti není závažným porušením pracovní kázně“ a že „výklad této skutečnosti byl proveden v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu Rc 6/86“, přehlíží - nehledě k tomu, že závěr o závažném porušení pracovní kázně vztáhl odvolací soud jen k jednání žalobce uvedenému pod bodem 2. posuzované výpovědi z pracovního poměru – že v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru je soud vázán skutkovým vylíčením uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru a tam uvedené důvody nelze dodatečně měnit nebo doplňovat (§44 odst. 2 zák. práce). Žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 6. 2003 nevytýkal žalobci, že by nesplnil nebo porušil pokyn ředitelky školy, aby neopouštěl dne 25. 6. 2003 pracoviště za účelem návštěvy lékaře, ani to, že by v tento byl z důvodů lékařského vyšetření nepřítomen na pracovišti, ale to, že žalobce svou nepřítomnost v zaměstnání dne 25. 6. 2003 předem neprojednal s ředitelkou školy, že odmítl osobní jednání s ní a že nepřítomnost na pracovišti jí pouze dopisem oznámil; jen ohledně těchto skutečností mohlo být v řízení před soudem posuzováno, zda jde nebo nejde o platnou výpověď z pracovního poměru. Závěry vyjádřené v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1984, sp.zn. 6 Cz 68/64, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 6, ročník 1986, v projednávané věci nelze použít, neboť ve zmíněném rozsudku soudy vycházely z jiného skutkového stavu než v této věci. V nyní projednávané věci vůbec nešlo o situaci, že by žalovaný (ředitelka školy) odmítl bezdůvodně poskytnout žalobci pracovní volno k vyšetření ve zdravotnickém zařízení a nařídil mu výkon práce.
Rovněž námitky dovolatele, že výpověď z pracovního poměru je neplatná i po formální stránce „pro rozpor s §59 zák. práce“ (neboť „výbor ZOOS nikdy nebyl na škole ustanoven“, že jako předseda „jednal místo výboru a nedal souhlas ke své výpovědi a ani se za tím účelem nesešla členská schůze“, že „soud nesprávně z tvrzení jednotlivých svědků domnělých členů výboru ZOOS dovodil, že výbor ZOOS byl ustanoven“, když „ve výpovědích svědků byly vážné rozpory, svědci pořádně nevěděli, jakým způsobem byli zvoleni, kdy a jakým způsobem se stali členy odborů a jaké činnosti výbor plnil“, že „řádné volby podle stanov ZOOS se nikdy nekonaly a opak nebyl v řízení prokázán“, že „výbor byl ustanoven jen tak naoko“, že „se scházel s jakýmsi poradním výborem“, neboť „ředitelka školy trvala na tom, ať ve svých rozhodnutích uvádí výbor ZOOS“), představují pouze polemiku se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Soudy totiž své rozhodnutí (z hlediska splnění hmotněprávní podmínky předchozího souhlasu příslušného odborového orgánu k výpovědi z pracovního poměru žalobce, který byl členem příslušného odborového orgánu oprávněného spolurozhodovat se zaměstnavatelem ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 zák. práce) postavily především na závěru, že výbor odborové organizace při G. a S. v Ú. byl ustaven a že při svém jednání dne 26. 6. 2003 (ve složení žalobce jako předsedy a dalších členek L. S. a K. M.) většinou svých členů souhlas s výpovědí danou žalobci udělil.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 2.750,- Kč [srov. 3 odst. 1 bod 4., §7 odst. 1 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.825,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalovaného zastupuje, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. nepředložila soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.825,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu