ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2699.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2699/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Mgr. H. B., b) M. H., c) J. C., proti žalovaným 1) K. O., zastoupené advokátem, 2) A. M., o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 2/2003, a o žalobě žalované 2) A. M., zastoupené advokátem, proti žalované 1) K. O., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 201/2002, o dovolání K. O. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2006, č. j. 18 Co 85/2005-114, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21.6.2002 se F. B., tj. právní předchůdkyně Mgr. H. B., M. H. a J. C., domáhala určení, že „je dědičkou po panu J. O., “, a určení, že „se zůstavitelem žila déle než jeden rok ve společné domácnosti, z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost tím, že na její provoz přispívala finančními prostředky a přitom byla výživou odkázána na zůstavitele“. Uvedla, že „usnesením č.j. 59 D 44/2000-161 ze dne 27.5.2002, vydaným Městským soudem v Brně, bylo přerušeno dědické řízení po panu J. O., bez zanechání závěti“; že „matka zemřelého jako nepochybná dědička odmítla dědické právo dalších dvou účastníků dědického řízení, sl. A. M. a její“; že „se zůstavitelem žily ve společné domácnosti po dobu delší než jeden rok před jeho smrtí“; že „na začátku 90. let se k ní zůstavitel, její prasynovec (vnuk její sestry), přestěhoval do jejího domu K. (B.) , B.-Ž.“; že „o ni spolu s jejím bratrem p. L. C. pečoval“; že „je vdova, bezdětná“; že „od uvedené doby se pomalu zhoršoval její tělesný a, vlivem postupující silné sklerózy, zejména duševní stav“; že „důvodem ke společnému soužití nebylo ze strany zůstavitele pouze příbuzenské pouto a její relativní bezmocnost, ale i majetkoprávní motivace“; že „převedla na zůstavitele prakticky veškerý svůj majetek, zejména zmíněný dům na K.“; že „soužití ve společné domácnosti vznikalo postupně a přirozeně nejen na základě dobrých rodinných vztahů, ale i vzájemné potřeby“; že „koncem r. 1997 její bratr vážně onemocněl a od té doby až do své smrti 4.7.1999 ji nenavštívil“; že „v uvedené době se tedy vůbec nemohl o ni starat“; že „se od září 1998 se zůstavitelem přestěhovala do dvoupokojového bytu v domě O., B.-Ž., který v roce 1997 zdědil po svém strýci“; že „tento stav trval až do jeho smrti“; že „údaj v usnesení čj. 59 D 44/2000-161, strana 1, že zůstavitel bydlel posledně na adrese B., Ž., je čistě formálního charakteru a neodpovídá skutečnosti“; že „od září 1998 se zůstavitel zdržoval fyzicky výhradně na adrese O. 32 spolu s ní a se sl. M.“; že „nemovitost Ž. (chatu) v uvedené době pronajímal“; že „soužití zůstavitele a její od září 1998 až do 28.12.1999 nese všechny rysy soužití ve společné domácnosti“; že „bydlela v jednom z pokojů dvoupokojového bytu v domě O.“; že „asi od roku 1995 trpí těžkou formou demence a nedokáže se o sebe postarat“; že „od září 1998 se o ni staral prokazatelně pouze zůstavitel a sl. M.“; že „kromě pracovnic pečovatelské služby, které jí podávaly obědy, a kromě občasných návštěv sociální pracovnice k ní nikdo od listopadu 1998 neměl přístup“; že „žila v izolaci se zůstavitelem a sl. M.“; že „zůstavitel striktně odmítal její umístění do některého sociální zařízení“; že „tím jí znemožnil, aby ji mohli volně navštěvovat příbuzní a známí“; že „byla absolutně odkázána na pomoc zůstavitele po dobu delší než jeden rok“; že „po náhlé smrti zůstavitele se ocitla v ohrožení života a její záchranu z podnětu příbuzných a sousedů zajišťovala Městská policie B.“; že „od 8.6.1998, kdy byl založen u P. s. účet na její jméno, nedisponovala žádnými hotovými penězi“; že „účet byl zřízen výhradně k tomu účelu, aby na něj byl zasílán její důchod, neboť jeho doručování poštou bylo obtížné“; že „výběry prováděl pouze zůstavitel formou šeků“; že „celkem deseti šeky od 19.11.1998 do 18.10.1999 vybral z účtu v hotovosti úhrnnou částku 88.200,- Kč“; že „vůbec nevycházela z domu, nečetla, nevnímala rádio ani televizi, ani jí nebyla poskytnuta nějaká nadstandardní, např. stomatologická, lázeňská či jiná péče“; že „proto přispívala dostatečně na provoz společné domácnosti se zůstavitelem“; že „o společnou domácnost pečovala tím, že dispozice s veškerými svými finančními prostředky ponechala výhradně na zůstaviteli“; že „žalovaná svá tvrzení ničím nedoložila, její vztahy se synem-zůstavitelem nebyly dobré, vzájemná setkání byla náhodná, jejich frekvence minimální a o posledních letech jeho života má velmi málo informací“.
Městský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 26.8.2003, č.j. 93 C 2/2003-17, rozhodl, že „v právní věci bude pokračovat s právními nástupci nesvéprávné žalobkyně F. B., Mgr. H. B., M. H. a J. C.“; dále usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 93 C 2/2003-45, rozhodl, že „změna žaloby, navržená žalobci v podání ze dne 25.6.2004, kterou se domáhají určení, že paní F. B., je dědičkou po panu J. O. ze zákona, se připouští“, a usnesením ze dne 7.10.2004, č.j. 93 C 2/2003-54, rozhodl, že „přibírá do řízení ve věci sp. zn. 93 C 2/2003 na straně žalované jako dalšího účastníka A. M., podle §91 odst. 2 o.s.ř.“.
Poté Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.1.2005, č.j. 93 C 2/2003-84, určil, že „F. B., je dědičkou ze zákona po panu J. O., zemřelém“; rozhodl, že „žalobcům Mgr. H. B., M. H., J. C. a žalované A. M. se nepřiznává náhrada nákladů řízení“; že „žalovaná K. O. je povinna zaplatit ČR – Městskému soudu v B., náklady řízení ve výši 700 Kč“. Vycházel ze závěru, že „žaloba byla podána na základě pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27.5.2002, č.j. 59 D 44/2000-161, a to v soudem stanovené lhůtě u místně příslušného soudu dle §88 písm. h) o.s.ř.“; že „návrh je důvodný“; že „žalobci unesli důkazní břemeno“; že „není podstatné, zda právní předchůdkyně žalobců byla či nebyla schopna projev vůle k vedení společné domácnosti se zůstavitelem učinit, z důvodu svého zdravotního stavu“; že „je rozhodující faktický stav, že žila v této společné domácnosti se zůstavitelem a byla odkázána na uvedeného výživou“; že „právní předchůdkyně žalobců nebyla schopna v rozhodné době učinit žádný právně relevantní úkon, ač nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům“; že „tento faktický stav byl stavem trvalým“; že „žádná z osob nevedla jinou společnou domácnost na jiném místě než v domě B.,“; že „vedení společné domácnosti je právní skutečností, na základě níž vznikají právní vztahy“; že „na tuto skutečnost nemůže mít vliv, jestliže právní předchůdkyně žalobců je zdravotně nezpůsobilá tento projev vůle učinit“; že „vztah zůstavitele a právní předchůdkyně žalobců se utvářel řadu let, jednalo se o vztah osob příbuzných a osob blízkých“; že „zamítnutí žaloby soudem by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku) a také diskriminační, neboť by byly předem vyloučeny osoby z právních vztahů plynoucích z právních skutečností, u nichž nebylo zřejmé, jestli jsou zcela zdrávy či nikoli po psychické stránce“.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 28.6.2002 se A. M. domáhala určení, že „je dědičkou po J. O., který zemřel bez zanechání závěti, neboť se zemřelým žila nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a o tuto společnou domácnost pečovala“. Uvedla, že „byla družkou J. O.“; že „se zůstavitelem se seznámila v roce 1995, přičemž s postupem doby se tento vztah stal intimní“; že „za zemřelým docházela do jeho tehdejšího bydliště na ulici K.“; že „se časem se zemřelým sblížila natolik, že asi od poloviny roku 1996 v domě zůstala již natrvalo a se zemřelým zde žila“; že „v domě na K. bydlela kromě zemřelého i jeho prateta F. B., která zde užívala oddělenou část domu“; že „F. B. byla nemocná a staral se o ni její bratr, L. C., který za ní prakticky denně docházel“; že „v roce 1998 L. C. onemocněl, byl hospitalizován a z nemocnice se již nevrátil, neboť po ukončení hospitalizace byl umístěn do léčebny pro dlouhodobě nemocné v M. a posléze do domova důchodců ve V. M., přičemž dne 4.7.1999 zemřel“; že „se proto od roku 1998 spolu s J. O. začala starat i o F. B.“; že „pro zemřelého J. O. i pro F. B. obstarávala praní, úklid a další domácí práce, přípravu snídaní a večeří přes týden, včetně přípravy všech jídel o víkendech“; že „na nákladech s tím spojených se podíleli zúčastnění“; že „zemřelý sám v podstatě nikdy nevlastnil žádnou hotovost, neboť svoje příjmy ze zaměstnání si nechával posílat na účet, se kterým hospodařil formou kreditních karet“; že „běžné nákupy hradila ze svého, zatímco stálé platby (např. za elektřinu, plyn, vodu) byly hrazeny z účtu zemřelého“; že „F. B. měla k dispozici jednak svůj důchod, jednak pak i úspory, ke kterým měl dispoziční právo zemřelý“; že „na podzim roku 1998 se včetně F. B. přestěhovali na ulici O.“; že „zde měli k dispozici kompletní dvoupokojový byt“; že „jednu místnost užíval zemřelý se žalobkyní, zatímco druhou místnost F. B.“; že „soužití probíhalo v podstatě shodně jako v době před stěhováním“; že „převzala i péči o zahradu u domu, tak i financování, neboť na zajišťování potřeb společné domácnosti se zúčastnění i nadále podíleli způsobem, který byl již zaběhnutý z doby bydlení na K.“; že „zmíněným způsobem žila se zemřelým a F. B. až do úmrtí zemřelého“; že „se zemřelým žila ve společné domácnosti a o tuto domácnost pečovala již od poloviny roku 1996“; že „tato domácnost trvala i ke dni zůstavitelovy smrti“; že „v řízení o dědictví, které je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 59 D 44/2000, pozůstalá matka K. O. dědické právo žalobkyně popřela“; že „K. O. se však v posledních letech se zůstavitelem prakticky nestýkala a neměla žádné konkrétní vědomosti o jeho poměrech a způsobu života“; že „v důsledku tohoto zpochybnění byla usnesením ze dne 27.5.2002 se svým nárokem odkázána na soud, a to stejně jako F. B., a řízení ve věci bylo přerušeno“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.7.2003, č.j. 20 C 201/2002-39, určil, že „žalobkyně A. M. je dědičkou po J. O., který zemřel bez zanechání závěti, neboť se zemřelým žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a o tuto společnou domácnost pečovala“, a rozhodl, že žalovaná K. O. je povinna zaplatit žalobkyni A. M. na náhradě nákladů řízení částku 7.650,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „žalobkyně udržovala od roku 1996 s J. O. známost a žila s ním ve společné domácnosti v domě na K., kde mu pomáhala zajišťovat péči o paní B.“; že „se společně na podzim roku 1998 odstěhovali do domu na ulici O.“; že „J. O. společně se žalobkyní uzavřeli stavební spoření na plánované opravy domu“; že „trvalost soužití, respektive existence soužití žalobkyně a zemřelého vyplývá i z toho, že J. O sjednal ve prospěch žalobkyně smlouvu o penzijním připojištění se vznikem 1.2.1998“; že „stěží se lze domnívat, že by takovýto krok učinil v případě, že by se jednalo o příležitostnou známost“; že „o existenci soužití svědčí i doklad o zaplacení jazykové školy z 25.9.1998 i doklad o zaplacení společné dovolené ve Š.“; že „potvrzení o platbě kartou z prosince 1999 pak dokazuje tvrzení žalobkyně, že J. O. větší výdaje platil ze svého účtu kartou“; že „o jejich ekonomickém společenství svědčí i žádost o zákaznickou kartu ze 30.9.1997, vystavenou na žalobkyni a J. O.“; že „z předložené diskety, na které je fotografie J. O. s otcem žalobkyně vyplývá pravdivost výpovědi svědka M. o jejich vzájemném vztahu, což je doloženo i datem ze 7.10.1997“; že „není podstatná výpověď svědka M., který vypověděl, jak byl zajišťován odvoz tety do léčebny po smrti pana O. a nevšiml si, zda má žalobkyně klíče od bytu, respektive jaké je zařízení bytu“; že „ničeho nepřinesl ani videozáznam z bytu zemřelého, který byl podle sdělení právního zástupce žalované pořízen několik měsíců po smrti pana O.“; že „na videozáznamu je manželská postel, na které jsou povlečeny dvě deky, dva polštáře“; že „z toho vyplývá, že zde musely spát dvě osoby“; že „proto bylo jednoznačně prokázáno, že žaloba je důvodná“.
K odvolání K. O. proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 7.7.2003, č.j. 20 C 201/2002-39, a ze dne 4.1.2005, č.j. 93 C 2/2003-84, Krajský soud v Brně nejprve usnesením ze dne 12.12.2005, č.j. 18 Co 85/5005-106 (č.j. 18 Co 155/2003-65), rozhodl, že „věci vedené u Krajského soudu v Brně pod spisovými značkami 18 Co 155/2003 a 18 Co 85/2005 se spojují ke společnému řízení o odvoláních podaných proti rozsudkům Městského soudu v Brně č.j. 20 C 201/2002-39 ze dne 7.7.2003 a č.j. 93 C 2/2003-84 ze dne 4.1.2005“ a že „odvolání K. O. budou projednána a rozhodnuta pod spisovou značkou 18 Co 85/2005“.
Poté Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.1.2006, č.j. 18 Co 85/2005-114, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7.7.2003, č.j. 20 C 201/2002-39, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4.1.2005, č.j. 93 C 2/2003-84, potvrdil a rozhodl, že „žalovaná K. O. je povinna nahradit A. M. náklady odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám advokáta“. Vycházel ze závěru, že „A. M. a F. B. byly usnesením ze dne 27.5.2002, č.j. 59 D 44/2000-161, odkázány, aby ve stanovené lhůtě podaly návrh na určení, že jsou dědičkami po J. O., a to jako osoby žijící se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a z tohoto důvodu pečující o společnou domácnost nebo výživou odkázané na zůstavitele, a to proti K. O., matce zemřelého J. O., která dědické právo A. M. a F. B. popírá“; že „A. M. a F. B. podaly žalobu podle uvedeného usnesení ve stanovené lhůtě“; že „zákon nestanoví, že by vznik a vedení společné domácnosti, jakožto občanskoprávního vztahu, bylo vázáno na učinění nějakého právního úkonu“; že „lze dovodit, že společná domácnost vzniká na základě jiné skutečnosti, a to faktického soužití a chování osob, jež společnou domácnost tvoří“; že „tento faktický stav je charakteristickým znakem nejen pro společnou domácnost, ale i pro péči o tuto společnou domácnost či odkázání výživou na jiného člena společné domácnosti (zůstavitele), jako dalšího předpokladu dědění ze zákona ve třetí dědické skupině“; že „soudem prvního stupně učiněné závěry o existenci společné domácnosti J. O., jak s A. M., tak i s F. B.u, jsou správné, stejně jako jeho závěry o péči o společnou domácnost a v případě F. B. i odkázání výživou (v širším smyslu) na zůstavitele“; že „jedna osoba nemůže vést více společných domácností“; že „lze uzavřít, že minimálně jeden rok před smrtí J. O. společnou domácnost tvořili J. O., A. M. a F. B.“; že „předpokladem vedení společné domácnosti není nějaký formální právní úkon, ale jde o stav faktický“; že proto „ani případná neschopnost F. B. činit právní úkony (ve smyslu ust. §38 odst. 2 o.z.) v době, kdy společná domácnost s J. O. vznikala, včetně případné neschopnosti platně se vyjádřit k vedení společné domácnosti, nemůže být překážkou vzniku a vedení společné domácnosti“; že „rozhodující není ani důvod, pro který dvě či více osob žijí ve společné domácnosti“; že „je důležité jen to, že takové soužití vedou“; že „trvalost soužití je limitována smrtí jednoho z členů společné domácnosti“; že „administrativní nepřihlášení A. M. k trvalému pobytu v domě na O., či ul. K., rovněž nemá žádný význam“; že „A. M. v obou uvedených domech se zůstavitelem fakticky bydlela a podílela se na vedení společné domácnosti svou prací i finančními prostředky“; že „žalovaná K. O. svého syna J. O. v jeho domě nenavštěvovala ani s ním neměla jiný pravidelný kontakt“; že „proto nelze přikládat žádný význam jejímu tvrzení, že J. O. s nikým ve společné domácnosti nežil, že A. M. ho pouze navštěvovala a že jeho vztah k F. B. byl vztah opatrovnický“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala K. O. dovolání.
V dovolání směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4.1.2005, č.j. 93 C 2/2003-84, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., namítá, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „o trvalé soužití jde tehdy, když jsou zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu“; že „na straně F. B. úmysl vést společnou domácnost se zůstavitelem J. O. dán nebyl, a to s ohledem na psychický stav F. B.“; že „tento úmysl vést společnou domácnost nebyl dán ani na straně zůstavitele, o čemž svědčí jeho charakterové vlastnosti“; že „zůstavitel byl samotář, který se nestýkal se svou nejbližší rodinou“; že „o F. B. pečoval pouze z důvodu, že jí zřídil věcné břemeno doživotního bydlení v domě na adrese v B., a to nikoliv na základě citových vztahů k F. B., ale na základě čistě obchodních, spočívajících v tom, že F. B. mu darovala nemovitý majetek“; že „zůstavitele je nutno považovat za opatrovníka, resp. pečovatele o duševně chorou F. B., a nikoliv za osobu, která měla v úmyslu trvale žít s F. B. ve společné domácnosti“; že „tento pečovatelský vztah byl zcela evidentně na straně zůstavitele J. O. dočasný, tj. limitovaný smrtí F. B.“; že „F. B. v době, kdy měla žít ve společné domácnosti, byla v tak špatném psychickém stavu, který ji objektivně neumožňoval projevovat úmysl vést s konkrétní osobou společnou domácnost“; že „odvolací soud se vůbec nezabýval při definici společné domácnosti okolnostmi tohoto případu“; že „v daném případě se nejednalo o úmysl vést společnou domácnost, ale o vztah opatrovníka a opatrované“, neboť „duševně nemocná F. B. byla zcela závislá na péči třetí osoby“.
V dovolání směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7.7.2003, č.j. 20 C 201/2002-39, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., namítá, že „řízení před oběma stupni je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „za vady řízení považuje neprovedení navržených důkazů“ a „nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu vůči žalované, a to ve smyslu ust. §118a o.s.ř.“; že „nezpochybňovala, že žalobkyně A. M. byla přítelkyní zemřelého J. O. a že se spolu stýkali, tj. že spolu jezdili na výlety, na dovolenou a že žalobkyně navštěvovala zemřelého v domě v B.“; že však „v průběhu dokazování nebyl proveden jediný důkaz o tom, že žalobkyně vedla se zemřelým společnou domácnost v domě na adrese B.“; že „veškeré důkazy neprokazují vedení společné domácnosti“, nýbrž že „žalobkyně byla přítelkyní zemřelého a že se spolu stýkali, tj. že spolu jezdili na výlety, na dovolenou a že žalobkyně navštěvovala zemřelého v domě na adrese v B.“; že „soudy neprovedly důkazy navržené žalovanou, vedoucí k prokázání nebo naopak vyvrácení vedení společné domácnosti mezi žalobkyní a zemřelým“; že „navrhla, aby odvolací soud provedl jako důkaz svědeckou výpověď žalobkyně uskutečněnou v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 2/2003 a svědeckou výpověď M. M., rovněž uskutečněnou v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 93 C 2/2003“; že „odvolací soud důkaz těmito výpověďmi nejenže neprovedl, nýbrž k nim vůbec nepřihlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmito důkazy, resp. skutečnostmi, které z nich vyplývají, nevypořádal“; že „v průběhu řízení před odvolacím soudem popřela, že by jí žalobkyně předala klíče od domu na adrese v B. bezprostředně po úmrtí jejího zemřelého syna, jak tvrdí žalobkyně ve shora zmíněné svědecké výpovědi“; že „odvolací soud nepovažoval tuto skutečnost za právně relevantní“, přestože by to byla „elementární skutečnost, za jejíž existence by bylo možné hovořit o vedení společné domácnosti mezi žalobkyní a zemřelým J. O.“; že „v průběhu dokazování před oběma stupni soudů měla snahu prokázat, že žalobkyně společnou domácnost s jejím zemřelým synem J. O. v domě v B. ve smyslu ust. §115 zák. č. 40/1964 Sb. nevedla“; že „toto její stanovisko bylo oběma stupňům soudů známo“ a že soudy nesplnily vůči ní poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Mgr. H. B., M. H., J. C. a A. M. navrhli, aby dovolání K. O. bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
K. O. dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny rozsudky soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání K. O. proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že, s výjimkou námitek vad řízení, podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry a na těchto závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky dovolatelky tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka v dovolání – jak výše uvedeno - také namítá, že „řízení před oběma stupni je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „za vady řízení považuje neprovedení navržených důkazů“ a „nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudu vůči žalované, a to ve smyslu ust. §118a o.s.ř.“.
Ani tyto námitky, jak konečně i sama dovolatelka uvádí, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také nezakládá - jak shora vysvětleno - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání K. O. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly A. M. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.; čl II. vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání K. O. bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby A. M. tyto náklady nahradila. K. O. je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který A. M. v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. bylo proto rozhodnuto, že – s výjimkou shora uvedenou – nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na místě je dodat, že rozhodnutí vydaná soudy v posuzovaném případě nemohou být, s ohledem na okruh účastníků řízení, definitivním řešením dědického práva po J. O., zemřelém [srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu