ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2843.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2843/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) M. Š., b) D. U., c) M. D., d) E. Ch., a e) E. K., všech zastoupených Č. k. o. s., proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábř. č. 42, Územní pracoviště Ostrava v Ostravě, Ostrčilova č. 4/2691, o 278.504,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 424/2005, 61 C 425/2005, 61 C 426/2005, 61 C 427/2005 a 61 C 428/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006 č.j. 16 Co 118/2006-102, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) částku 39.332,- Kč, žalobkyni b) částku 48.804,- Kč, žalobkyni c) částku 62.496,- Kč, žalobkyni d) částku 56.852,- Kč a žalobkyni e) částku 71.020,- Kč. Žaloby zdůvodnily zejména tím, že byly původně zaměstnány u státní příspěvkové organizace S. r. s. J., po jejímž zrušení přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na Okresní úřad J., a že po zrušení okresních úřadů se stala jejich zaměstnavatelem žalovaná. Dopisy ze dne 2.9.2003 žalovaná rozvázala se žalobkyněmi pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce a při skončení pracovního poměru jim vyplatila odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Podle Čl. III bodu 2 kolektivní smlouvy státní příspěvkové organizace S. r. s. J., která přešla spolu s právy a povinnostmi z pracovněprávního vztahu nejprve na Okresní úřad J. a posléze na žalovanou, však žalobkyním náleží odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, přičemž platnost smlouvy pro rok 2003 vyplývá z Čl. VII bodu 4 této kolektivní smlouvy. Žalovaná odmítá žalobkyním nárok na odstupné ve výši čtyřnásobku jejich průměrného výdělku uhradit.
Žalovaná namítala, že kolektivní smlouva, z níž žalobkyně odvozují své nároky, byla uzavřena u státní příspěvkové organizace S. r. s. J. a že proto mohla zavazovat jen tuto organizaci, a nikoliv také \"zaměstnavatele následující\".
Okresní soud v Ostravě, který projednání a rozhodnutí všech žalob spojil ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 14.2.2006 č.j. 61 C 424/2005-62 žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni a) 1.580,- Kč, žalobkyni b) 1.960,- Kč, žalobkyni c) 2.500,- Kč, žalobkyni d) 2.280,- Kč a žalobkyni e) 2.840,- Kč. Na základě shodných tvrzení účastnic zjistil, že původní zaměstnavatelka žalobkyň státní příspěvková organizace S. r. s. J. byla ke dni 30.12.2002 zrušena a že s účinností od 1.1.2003 byl zrušen též její zřizovatel Okresní úřad v J.; protože žalobkyně \"nepřešly do působnosti územních samosprávných celků\", staly se dnem 1.1.2003 zaměstnankyněmi žalované. Žalovaná rozvázala se žalobkyněmi pracovní poměr výpověďmi podanými podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. V roce 2001 byla u státní příspěvkové organizace S. r. s. J. sjednána kolektivní smlouva pro rok 2002 s tím, že, nebude-li nová kolektivní smlouva uzavřena do 31.12.2002, prodlužuje se účinnost této kolektivní smlouvy až do nabytí účinnosti kolektivní smlouvy nové, nejdéle do 31.12.2004, přičemž \"u Správy regionálního střediska Jeseník, Okresního úřadu J. ani u žalované\" nebyla žádná nová kolektivní smlouva pro rok 2003 sjednána; podle čl. III. bodu 2) této kolektivní smlouvy náleží každé ze žalobkyň v případě skončení pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr uzavřený mezi žalobkyněmi a S. r. s. J. pokračoval po zrušení této S. od 30.12.2002 s Českou republikou - Okresním úřadem J. podle ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce \"ve spojení s §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb.\" a po zrušení okresních úřadů se žalovanou podle ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s ustanovením Čl. CXVII. bodu 6. zákona č. 320/2002 Sb. a že \"z původního zaměstnavatele na zaměstnavatele přebírajícího přešla všechna práva a povinnosti z pracovně právních vztahů, tedy i práva a povinnosti sjednaná kolektivní smlouvou původním zaměstnavatelem (S. r. s. J.)\". Žalobkyním proto náleží požadované odstupné (jeho doplatek).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.5.2006 č.j. 16 Co 118/2006-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit žalobkyni a) 200,- Kč, žalobkyni b) 224,- Kč, žalobkyni c) 300,- Kč, žalobkyni d) 270,- Kč a žalobkyni e) 350,- Kč. Poté, co dovodil, že kolektivní smlouva má \"v ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, normativní povahu\", že \"normativní závazky je třeba považovat za pramen práva, neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako nároky zaměstnanců z pracovního poměru\" a že \"ostatní závazky, z nichž nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům nebo které upravují další práva a povinnosti smluvních stran, mají povahu smluvněprávní, a je proto třeba kolektivní smlouvu posuzovat stejně jako ostatní dvoustranné právní úkony, které jsou výsledkem souhlasného projevu vůle zúčastněných stran\", odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání obsažené v Čl.III bodu 2) písm.a) kolektivní smlouvy má normativní povahu a že žalovanou zavazuje vůči žalobkyním. Názor žalované, podle níž má ujednání obsažené v Čl. VII bodu 4 kolektivní smlouvy povahu smluvněprávní, které zavazuje jen účastníky kolektivní smlouvy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"součástí ujednání o odstupném není jen výše odstupného a stanovení bližších podmínek, za kterých bude toto vyšší odstupné vyplaceno, ale rovněž stanovení doby, po kterou bude takto sjednané odstupné poskytováno\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že kolektivní smlouva, z níž žalobkyně dovozují svůj nárok na (další) odstupné, byla uzavřena u státní příspěvkové organizace S. r. s. J. na rok 2002 a nepůsobí proti žalované. Ustanovení Čl. VII bodu 4 kolektivní smlouvy, které prodlužuje její účinnost až do 31.12.2004, má jen smluvněprávní povahu, a nemůže proto zavazovat někoho jiného než účastníky kolektivní smlouvy, tj. státní příspěvkovou organizaci Správa regionálního střediska Jeseník a Základní organizaci Odborového svazu státních orgánů a organizací, závodní výbor S. r. s. K prodloužení účinnosti kolektivní smlouvy podle ustanovení Čl. VII bodu 4 navíc nemohlo dojít, neboť k jednání o nové kolektivní smlouvě, které mělo být zahájeno nejpozději do 20.10.2002, vůbec nedošlo a \"další ustanovení v odstavci 4 c) za středníkem: nebude-li nová kolektivní smlouva pro rok 2003 uzavřena do 31.12.2002, prodlužuje se účinnost kolektivní smlouvy až do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti nové kolektivní smlouvy, nejdéle však do 31.12.2004, je vzhledem k nesplnění podmínky prvé neúčinné\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly, aby bylo dovolání žalované odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a uvedly, že soudy obou stupňů věc posoudily správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně byly zaměstnankyněmi státní příspěvkové organizace S. r. s. J., která byla opatřením přednostky Okresního úřadu v J. ke dni 30.12.2002 zrušena, a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči jejím zaměstnancům přešla podle ustanovení §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. na Českou republiku - Okresní úřad v J. Poté, co s účinností od 1.1.2003 byly zrušeny okresní úřady, přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyň podle Části stosedmnácté, Čl. CXVII, bodu 6. zákona č. 320/2002 Sb. na žalovanou. Dopisy ze dne 2.9.2003 žalovaná rozvázala se žalobkyněmi pracovní poměr výpovědí podanou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce; pracovní poměr žalobkyň u žalované skončil dnem 31.12.2003 s výjimkou žalobkyně a), s níž byl rozvázán až dnem 12.1.2004. Dne 19.12.2001 byla mezi státní příspěvkovou organizací S. r. s. J. a základní organizací O. s. s. o. a o., závodním výborem S. r. s., uzavřena kolektivní smlouva, která byla účinná od 1.1.2002 [Čl. VII bod 4 písm.a) smlouvy] a která byla \"uzavřena pro rok 2002, pokud nedojde k jejímu prodloužení dle písm.c) [Čl. VII bod 4 písm.b) smlouvy]; v Čl. VII bodu 4 písm.c) kolektivní smlouvy bylo dohodnuto, že \"jednání o uzavření nové kolektivní smlouvy bude zahájeno nejpozději do 30.10.2002\" a že \"nebude-li nová kolektivní smlouva pro rok 2003 uzavřena do 31.12.2002, prodlužuje se účinnost této kolektivní smlouvy až do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti kolektivní smlouvy nové, nejdéle však do 31.12.2004\". Pro léta 2003 a 2004 žádná nová kolektivní smlouva sjednána nebyla.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda (a za jakých podmínek) ujednání o nárocích vznikajících z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům obsažená v kolektivní smlouvě uzavřené u dosavadního zaměstnavatele (dosavadní organizační složky státu) zavazují přejímajícího zaměstnavatele (přejímající organizační složku státu). Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb. a č. 274/2003 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29.2.2004 (dále též jen \"zák. práce\"), a podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění zákonů č. 519/1991 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 155/1995 Sb. a č. 220/2000 Sb., tedy podle zákona o kolektivním vyjednávání ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o kolektivním vyjednávání\").
Podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu, i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr pokračoval ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce). Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (§249 odst.1 zák. práce) a je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - vyloučeno, aby nastal jinak, například jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Zanikne-li organizační složka státu, která jedná za stát (Českou republiku v pracovněprávních vztazích, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímající organizační složku státu (srov. zejména §251b až §251d zák. práce).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli (tak je tomu například podle ustanovení §11 odst. 3 věty první zákona č. 118/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Uvedené platí obdobně, jde-li o přechod výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímající organizační složku státu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání je kolektivní smlouva dvoustranným právním úkonem mezi odborovou organizací, jejímž jménem ji uzavírá zástupce příslušného odborového orgánu, a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění poskytovaná zaměstnancům), kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (např. pracovní, mzdové a další podmínky týkající se celého kolektivu zaměstnanců nebo jeho části) a práva a povinnosti smluvních stran (tj. vymezení vztahů mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů). V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Normativní závazky z kolektivní smlouvy je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu), neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (§20 odst. 3 zák. práce). Ostatní závazky, z nichž nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům nebo které upravují další práva a povinnosti smluvních stran, pak mají pouze povahu smluvněprávní; v této části je třeba kolektivní smlouvu posuzovat stejně jako ostatní dvoustranné právní úkony (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1994 sp. zn. 6 Cdo 94/94, který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
K základním právům a povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru náleží zejména povinnost (a právo) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu (plat), vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a tomu odpovídající povinnost (a právo) zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [srov. zejména §35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. Dochází-li k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, z povahy věci vyplývá, že uvedená práva a povinnosti přejímající zaměstnavatel (organizační složka státu) přejímá v té kvalitě a s těmi vlastnostmi, jimiž se vyznačovaly u dosavadního zaměstnavatele (dosavadní organizační složky státu), tedy včetně mzdových a ostatních pracovněprávních nároků vyplývajících z \"původního\" pracovního poměru; rozsah přecházejících práv a povinností z pracovněprávních vztahů je určován právy a povinnostmi, jež dosavadnímu zaměstnavateli (dosavadní organizační složce státu) vyplynuly z pracovních poměrů k zaměstnancům, jichž se přechod týká. Okamžikem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů) totiž dochází - uvažováno z pohledu zaměstnance - jen ke změně v osobě zaměstnavatele (v organizační složce státu jednající za stát - zaměstnavatele), zatímco samotný obsah pracovněprávního vztahu tím zůstává nedotčen [z hlediska obsahu pracovněprávního vztahu tu tedy platí stejný právní stav, jako kdyby ke změně v osobě zaměstnavatele (organizační složky státu) vůbec nedošlo].
Obsahem pracovněprávního vztahu jsou nepochybně nároky, které vznikají z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům (normativní závazky). Přejímající zaměstnavatel (organizační složka státu) přebírá normativní závazky z kolektivní smlouvy ve stejné podobě (za stejných podmínek), v jaké by z kolektivní smlouvy vznikaly, kdyby k přechodu (výkonu) práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůbec nedošlo, a to až do doby, dokud neuplyne doba, na kterou byla kolektivní smlouva uzavřena, nebo dokud jinak neztratí svou účinnost (srov. též požadavky na zachování podmínek sjednaných v kolektivní smlouvě při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uvedené ve směrnici Rady Evropské Unie ze dne 12.3.2001 č. 2001/23/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů). Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že, dochází-li k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu, přebírá přejímající zaměstnavatel (přejímající organizační složka státu) vůči přecházejícím zaměstnancům vždy také závazky dosavadního zaměstnavatele (dosavadní organizační složky státu) z kolektivní smlouvy upravující individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, jestliže z nich vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců (tzv. normativní závazky).
Ujednání kolektivní smlouvy, která určují ve smyslu ustanovení §60a odst.1 zák. práce zvýšené odstupné, popřípadě další podmínky, za nichž náleží zvýšené odstupné, mají nepochybně normativní povahu. Stanoví-li tedy kolektivní smlouva, že zaměstnanec má nárok na zvýšené odstupné (nad zákonem stanovený dvojnásobek průměrného výdělku), popřípadě podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší takové zvýšené odstupné, přebírá přejímající zaměstnavatel (organizační složka státu) práva a povinnosti (výkon práv a povinností) z tohoto pracovněprávního vztahu s tímto závazkem v nezměněné kvalitě.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že závazky z kolektivní smlouvy uzavřené dne 19.12.2001 mezi státní příspěvkovou organizací S. r. s. J. a základní organizací O. s. s. o.a o., závodním výborem S. r. s., o poskytování zvýšeného odstupného zaměstnancům této organizace přešly okamžikem jejího zániku na stát (Českou republiku), za nějž jednal Okresní úřad v J.; po zrušení okresních úřadů přešel spolu s ostatními právy a povinnostmi jeho výkon na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že kolektivní smlouva ze dne 19.12.2001 byla \"uzavřena pro rok 2002\" a že k prodloužení její účinnosti až do 31.12.2004 došlo podle Čl. VII bodu 4 písm.b) a c) jen proto, že nová kolektivní smlouva pro rok 2003 nebyla do 31.12.2002 uzavřena. Přejímající zaměstnavatel (organizační složka státu) totiž přebírá normativní závazky - jak uvedeno výše - v takové podobě (kvalitě), v jaké by z kolektivní smlouvy vznikly, kdyby k přechodu (výkonu) práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůbec nedošlo, tedy i v ujednání o době účinnosti kolektivní smlouvy. Odvolací soud v této souvislosti výstižně uvádí, že součástí ujednání o odstupném (jako o normativním závazku z kolektivní smlouvy) není \"jen výše odstupného a stanovení bližších podmínek, za kterých bude toto vyšší odstupné vyplaceno, ale rovněž stanovení i doby, po kterou bude takto sjednané odstupné poskytováno\".
Důvodná není ani námitka žalované, že k prodloužení účinnosti kolektivní smlouvy na dobu po 31.12.2002 nedošlo, neboť k jednání o nové kolektivní smlouvě, které mělo být zahájeno nejpozději do 20.10.2002, vůbec nedošlo a \"další ustanovení v odstavci 4 c) za středníkem: nebude-li nová kolektivní smlouva pro rok 2003 uzavřena do 31.12.2002, prodlužuje se účinnost kolektivní smlouvy až do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti nové kolektivní smlouvy, nejdéle však do 31.12.2004, je vzhledem k nesplnění podmínky prvé neúčinné\". Žalovaná totiž přehlíží, že prodloužení účinnosti kolektivní smlouvy \"nejdéle do 31.12.2004\" nebylo - jak je nepochybné z obsahu ujednání obsaženého v Čl. VII bodu 4 kolektivní smlouvy - vázáno na zahájení jednání o nové kolektivní smlouvě nejpozději do 30.10.2002, ale jen na skutečnost, že \"nová kolektivní smlouva pro rok 2003 nebude uzavřena do 31.12.2002\"; nebyla-li na léta 2003 a 2004 u dosavadního a ani přejímajícího zaměstnavatele žalobkyň - jak bylo soudy zjištěno - nová kolektivní smlouva skutečně uzavřena, došlo k prodloužení účinnosti kolektivní smlouvy až do 31.12.2004.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu