ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2859.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2859/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované T., spol. s r.o., zastoupené advokátem, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 369.922,20 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 15/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006, č.j. 19 Co 390/2005-351, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 369.922,20 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalované, u níž pracoval od 1.5.1996 do 23.8.2000, utrpěl dne 10.3.1997 při demontáži střešní antény služebního vozidla úraz (podvrtnutí bederních obratlů), který žalovaná sice „uznala“ jako pracovní, avšak dosud žalobci neposkytla bolestné ve výši 1.125,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.125,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 10.3. do 6.4.1997, od 26.5.1997 do 4.7.1999 a od 11.10.1999 do 30.6.2001 v celkové výši 141.562,- Kč. Kromě toho žalobce po žalované požadoval věrnostní příplatek za odpracovanou část roku 1999 ve výši 20.000,- Kč, dále s ohledem na skutečnost, že pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi dané žalobci žalovanou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, doplatek odstupného ve výši 14.729,20 Kč, a konečně doplatek podílu na obratu společnosti za rok 1998 a 1999 v celkové výši 191.311,- Kč, neboť žalovaná žalobci vyplatila toliko podíl na obratu pobočky P., a také úroky z prodlení za dodatečnou výplatu „neoprávněných srážek ze mzdy“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15.10.2003, č.j. 16 C 15/2001-218, ve znění usnesení ze dne 7.11.2003, č.j. 16 C 15/2001-225, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „Českému státu 1.810,- Kč + 4.318,- Kč na náhradě nákladů na účet zdejšího soudu“ a že „účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že dne 10.3.1997 utrpěl žalobce pracovní úraz, na jehož odškodnění by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pouze za období od 10.3. do 6.4.1997, bolestné i náhrada za ztížení společenského uplatnění, které ovšem nelze s ohledem na „relevantní“ námitku promlčení přiznat. Za neopodstatněné soud prvního stupně shledal i ostatní požadavky žalobce, neboť pro vznik nároku na věrnostní příplatek za rok 1999 žalobce nesplnil podmínku setrvání v pracovním poměru v rozhodném období stanovenou v mzdovém předpisu žalované ze dne 6.1.1998, požadovaný doplatek odstupného již žalovaná žalobci vyplatila a ani požadované „příslušenství není žalováno po právu“. Žalobci podle názoru soudu prvního stupně nepřísluší ani doplatek podílu na obratu společnosti za rok 1998 a 1999, protože - jak zdůraznil – žalobci přiznaný podíl na obratu společnosti ve výši 0,25% „uvedený v nové dohodě o mzdě uzavřené dne 1.2.1998“ byl ovlivněn zjevnou „písařskou chybou“ (opomenutím slova „pobočka“), čemuž nasvědčuje vývoj pracovní náplně žalobce i mzdové předpisy žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.5.2004, č.j. 16 Co 89/2004-244 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pominul, že žalobce ve své žalobě „nevyjádřil jednoznačně všechny náležitosti zakotvené v ust. §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř.“, že proto „je nutné jeho podání považovat za neurčité“, neboť sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezí nimi „zjevný logický rozpor“ (rozdíl mezi výslednou částkou a součtem jednotlivých položek, z nichž se má výsledná částka skládat), „což bylo pravděpodobně způsobeno chybou v psaní, představující vadu podání, kterou je možné odstranit“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. zjednal nápravu a také aby odstranil vytčené „nedostatky odůvodnění (§157 odst. 2 o.s.ř.)“.
Obvodní soudu pro Prahu 10 (poté, co žalobce odstranil vady žaloby, rozšířil žalobu o částku 15.792,- Kč představující kapitalizované úroky z prodlení za opožděnou výplatu některých plnění a následně ohledně této částky vzal žalobu zpět) rozsudkem ze dne 22.4.2005, č.j. 16 C 15/2001-322, ve znění usnesení ze dne 30.5.2005, č.j. 16 C 15/2001-336, zamítl žalobu o zaplacení 369.872,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku rozsudku specifikoval, zastavil řízení co do částky 15.792,- Kč „představující příslušenství“, které ve výroku rozsudku specifikoval, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit „Českému státu 1.810,- Kč + 4.318,- Kč na náhradě nákladů na účet zdejšího soudu“ a že „účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckých posudků MUDr. L., CSc., MUDr. R. a z revizního posudku Doc. MUDr. H., CSc., dospěl k závěru, že „náhlým pohybem při demontáži antény mohlo dojít k prudkému a bolestivému zhoršení žalobcovy chronické choroby páteře“ a že „by se mohlo jednat o pracovní úraz“, na jehož odškodnění by žalobci náležela náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pouze za období od 10.3. do 6.4.1997, jakož i bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění, avšak že s ohledem na vznesenou námitku promlčení, „kterou soud uznal za relevantní“, nebylo možno tyto „promlčené“ nároky přiznat. Ohledně uplatněného nároku žalobce na věrnostní příplatek za odpracovanou část roku 1999 dovodil, že za situace, kdy pracovní poměr účastníků skončil dne 23.8.2000, žalobce nesplnil podmínku uvedenou v bodu VI. „mzdového a prémiového předpisu“ žalované ze dne 6.1.1998, neboť v době vzniku nároku na věrnostní příplatek (tj. dne 16.10.2000) již nebyl zaměstnancem žalované, „čímž ztratil nárok na jeho vyplacení“. Za neopodstatněný soud prvního stupně shledal rovněž požadavek žalobce na doplacení odstupného, neboť provedené důkazy „prokazují“, že žalobci bylo ze strany žalované vyplaceno odstupné ve výši vypočtené v souladu s ustanovením §60a odst. 1 zák. práce a §17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. Zabývaje se konečně důvodností nároku žalobce na podíl na obratu společnosti vycházel z soud prvního stupně ze zjištění, že poté, co byl žalobci „v nové dohodě o mzdě uzavřené dne 1.2.1998“ (namísto původně přiznaného podílu na obratu „pobočky společnosti“ ve výši 0,20%) přiznán podíl na obratu „společnosti“ ve výši 0,25% (když zaměstnankyně žalovaného „písařskou chybou opomněla zapsat slůvko pobočka“), „se pracovní zaměření a postavení žalobce změnou dohod výrazně nezměnilo“. Za tohoto stavu, kdy žalobce „nikdy nebyl ředitelem celé žalované společnosti“ a kdy „mzdový a prémiový předpis upřesňuje výklad pojmů v dohodě“, náleží žalobci podle názoru soudu prvního stupně i po uzavření „nové dohody o mzdě“ dne 1.2.1998 „podíl na obratu společnosti pouze v té části, kterou řídil a kterou svojí činností mohl ovlivnit“, a to i s přihlédnutím k tomu, že měsíční podíl žalobce na obratu celé společnosti by představoval „částku rovnající se téměř základní mzdě bez vedlejších položek“ a že žalobci by se tak „při stejném pracovním zařazení zvýšil plat bez jakéhokoli vyššího nasazení či dosahování vyššího zisku v pobočce P.“; proto žalobci požadovaný doplatek do výše podílu na obratu společnosti nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.1.2006, č.j. 19 Co 390/2005-351 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 22.134,- Kč k rukám advokáta a že žalobce a vedlejší účastník „nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně „provedl rozsáhlé dokazování, správně zjistil skutkový stav, že provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 o.s.ř., že odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům ust. §157 odst. 2 o.s.ř. a že rovněž právní posouzení věci je správné“. Ve shodě se soudem prvního stupně „vyšel v souladu se závěry znalce ze stanoviska“, že žalobce trpěl degenerativním onemocněním páteře již v době před úrazem, že úraz ze dne 10.3.1997 „vyvolal tzv. příznakový soubor, který byl důvodem pracovní neschopnosti žalobce trvající do 6.4.1997“, a že „další pracovní neschopnosti žalobce již v příčinné souvislosti s úrazem nebyly“, nýbrž „byly vyvolány právě chronickou degenerativní chorobou páteře, která vedla i k žalobcově částečné invaliditě“. Protože však náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 10.3. do 6.4.1997, náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, „které by žalobci náležely podle §193 zák. práce“, žalobce uplatnil u soudu až 29.1.2001, tedy až po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, nelze je podle názoru odvolacího soudu „s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení přiznat“. Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti nároku žalobce na doplatek odstupného, neboť „výpočet jeho výše byl žalovaným proveden správně“, a ztotožnil se rovněž s jeho názorem, že žalobce nemá nárok na věrnostní příplatek za rok 1999, neboť v dohodě o mzdě ze dne 1.2.1998 i v mzdových předpisech žalovaného je „zcela jednoznačně“ stanoveno, že tento příplatek se vyplácí jednou ročně a „jen za předpokladu, že zaměstnancův pracovní poměr u žalovaného v době termínu výplaty tohoto příplatku trvá, jinak řečeno je zaměstnavateli věrný a odtud i název věrnostní příplatek“. Jestliže tedy termín výplaty věrnostního příspěvku byl stanoven k datu 15.10.2000 a žalobce již v této době nebyl zaměstnancem žalované (pracovní poměr účastníků skončil ke dni 23.8.2000 na základě výpovědi ze strany žalované, jejíž neplatnost žalobce u soudu neuplatnil), „nelze žalobci výplatu věrnostního příplatku přiznat“. Při rozhodování o tom, zda žalobci náleží požadovaný podíl na obratu společnosti, odvolací soud připustil, že „je sice pravdou“, že na rozdíl od předcházející dohody o mzdě je v dohodě ze dne 1.2.1998 uvedeno, že žalobci bude v rámci nenárokové složky mzdy poskytnut podíl na obratu „společnosti“ (chybí slovo „pobočka“), avšak že ze mzdových předpisů žalované, s nimiž byl žalobce seznámen, „je naprosto nepochybné a je i logické, že pracovníku náleží podíl na obratu té části společnosti, v níž pracuje a na dosažení obratu prodaného zboží se podílí“. Bylo-li tedy provedenými důkazy prokázáno, že žalobce „neřídil celou společnost (tato činnost byla vykonávána jednatelem O.), ale pouze její zejména českou část“, přisvědčil odvolací soud konečně i závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobci „náležel podíl na obratu té části společnosti, v níž pracoval a na jejíchž pracovních výsledcích se podílel“ (který již byl žalobci ze strany žalované vyplacen), s tím, že „do obratu, z něhož byl vyplácen podíl, se nezapočítává DPH“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu rozsudečných výroků“) podal žalobce dovolání, jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy při rozhodování o tom, zda-li žalobci náleží nárok na podíl na obratu pobočky P. nebo - jak podle názoru žalobce vyplývá z dohody o mzdě ze dne 1.2.1998 - na celé společnosti, „si zcela jednoznačně nevyjasnily rozdíl mezi společností a tzv. pobočkou“. Ve svých závěrech se soudy podle mínění dovolatele „opíraly nikoliv o argumentaci právní, nýbrž o čistě účelové tvrzení, že se nezměnila pracovní náplň žalobce (což ovšem zcela jednoznačně nebyla pravda!!)“. Tvrzení žalované, že šlo o „písařskou chybu“ (překlep), jestliže byl v dohodě o mzdě ze dne 1.2.1998 mezi účastníky sjednán podíl na obratu společnosti, „soud v jedné fázi řízení podpořil dokonce argumentací, že by konečná odměna byla v případě výpočtu podílu z celé společnosti vyšší nežli základní mzda“. Je tedy „evidentní“, že nároky vypočítávané z obratu společnosti nebo pouze z její organizační části jsou „výrazně odlišné“, a protože „pohyblivé složky mzdy založené na dosažených výsledcích zaměstnavatele se s postupnou liberalizací pracovního trhu a podnikatelského prostředí stávají stále častější“, je podle názoru dovolatele „zcela žádoucí, aby dovolací soud jednoznačně, i pro potřebu obdobných právních sporů definoval, co se pro účely pracovněprávních vztahů, resp. nároků zaměstnanců na odměnu, rozumí pojmy společnost a pobočka“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že bez ohledu na osvobození žalobce od soudních poplatků a „bez jakéhokoli přihlédnutí ke skutečným majetkovým poměrům žalobce“ uložil žalobci povinnost uhradit žalované „nemalé“ náklady řízení, aniž by to „patřičně a dostatečně“ zdůvodnil. Závěrem žalobce zdůraznil, že „nedostatečné zhodnocení sporu mezi účastníky, zda-li se nároky na odměnu vypočítávaly žalobci z obratu společnosti nebo pobočky, jakož i následně žalobci danou povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, lze hodnotit jako odepření spravedlnosti a popření základních zásad práva na soudní ochranu“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „v celém rozsahu“ vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení svého rozsudku stejně jako v původním rozsudku – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, se nemůže zabývat rozsudkem odvolacího soudu - jak dovolatel uvedl - „v celém rozsahu rozsudečných výroků“, nýbrž může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že žalobce ve vztahu k nároku na doplatek podílu na obratu společnosti za rok 1998 a 1999 (uplatněnému v celkové výši 191.311,- Kč) nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními [že ačkoli je v „dohodě o mzdě“ ze dne 1.2.1998 - na rozdíl od předcházející dohody - uvedeno, že žalobci bude v rámci nenárokové složky mzdy poskytnut podíl na obratu „společnosti“ (chybí slovo „pobočka“), „ze mzdových předpisů žalované (s nimiž byl žalobce seznámen) je naprosto nepochybné, že pracovníku náleží podíl na obratu té části společnosti, v níž pracuje a na dosažení obratu prodaného zboží se podílí“], z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Považuje-li žalobce napadený rozsudek odvolacího soudu „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“ rovněž proto, že je podle jeho názoru „zcela žádoucí, aby dovolací soud jednoznačně definoval, co se pro účely pracovněprávních vztahů, resp. nároků zaměstnanců na odměnu, rozumí pojmy společnost a pobočka“, jedná se ve skutečnosti nikoliv o otázku obecného posouzení uvedených pojmů, nýbrž nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyložil ujednání účastníků o podkladu pro výpočet výše podílu na obratu společnosti. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud vzal v úvahu i skutkové okolnosti, které nejsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže akcentoval, že v souvislosti s uzavřením nové dohody o mzdě ze dne 1.2.1998 „se pracovní zaměření a postavení žalobce výrazně nezměnilo“ a že měsíční podíl žalobce na obratu celé společnosti by představoval „částku rovnající se téměř základní mzdě bez vedlejších položek“.
Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé ve vztahu k nároku na pohyblivou složku mzdy odvíjející se od dosažených výsledků zaměstnavatele nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo „bez jakéhokoliv přihlédnutí ke skutečným majetkovým poměrům žalobce“ rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu