ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2877.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2877/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. A. T., zastoupené advokátem, proti žalované G. M. B., a.s., zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 177/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. dubna 2006 č.j. 59 Co 398/2005-97, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní právo k nemovitostem, parcele č. 4288/1, 4423/1, 4704 a pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr (PK) parcely č. 4923/1 a parcely č. 4923/4, zapsané na LV v katastrálním území P., o. P., okresu U. H. pro žalovanou u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště U. H., založené zástavní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 7.12.1992, neexistuje\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k zajištění pohledávky z úvěru, který právní předchůdkyně žalované K. b., a.s. poskytla společnosti Z., spol. s r.o. ve výši 7.000.000,- Kč, žalobkyně uzavřela dne 7.12.1992 s K. b., a.s. zástavní smlouvu, na základě které bylo zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem. Žalobkyně má za to, že zástavní smlouva je neplatná a že \"jako taková nemůže platně zakládat zástavní právo\". Důvod neplatnosti smlouvy spatřuje v tom, že smlouva o úvěru je v ní \"definována\" neurčitě (pouze svým \"registračním číslem\" a chybí údaj o jejím datu), že zastavené nemovitosti v ní jsou \"specifikovány nepřesně\", že smlouva byla za zástavního věřitele uzavřena osobou, která k tomu nebyla oprávněna (za zástavního věřitele jednala \"jiná osoba než osoba zapsaná v obchodním rejstříku\"). Žalobkyně dále dovozuje, že byla \"jednáním dlužníka podvedena\", neboť podle jejich dohody bylo (mělo být) zástavní právo \"časově omezeno\" (uváděna byla doba půl roku), a že za dlužníka jednal \"neexistující jednatel\" (smlouvu o úvěru podepsali za dlužníka Ing. J. R. a O. Z., zatímco jednateli společnosti Z., spol. s r.o. byli Ing. J. R. a I. Z.).
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 17.6.2005 č.j. 4 C 177/2004-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 18.687,20 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že K. b., a.s. (zastoupená Ing. L. Č., ředitelem pobočky B.) poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 4.12.1992 dlužníku Z., spol. s r.o. střednědobý úvěr ve výši 7.000.000,- Kč, že k zajištění tohoto závazku bylo podle zástavní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a K. b., a.s. dne 7.12.1992 a téhož dne registrované rozhodnutím býv. Státního notářství v U. H. pod č.j. RIII 5617/92, zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem, že dnem 12.3.1997 byl na majetek dlužníka Z., spol. s r.o. prohlášen konkurs a že K. b., a.s. smlouvou ze dne 23.5.2003 postoupila zajištěnou pohledávku žalované. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 7.12.1992 označena \"jasně a konkrétně\", že zastavované nemovitosti jsou v ní \"správně označeny ve smyslu tehdy platných právních předpisů\", že Ing. L. Č. byl jako ředitel pobočky B. oprávněn za zástavního věřitele uzavřít zástavní smlouvu, že zástavní smlouva byla registrována státním notářstvím, že případné ujednání s dlužníkem o \"časovém omezení\" zástavního práva nemá \"žádný vliv na platnost zástavní smlouvy\" a že smlouvu o úvěru uzavřely za dlužníka osoby k tomu oprávněné (\"I. Z. a O. Z. je totožná osoba a jedná se pouze o nepřesně zapsané křestní jméno I. Z.\"); protože zástavní smlouva ze dne 7.12.1992 je platná, vzniklo podle ní platně zástavní právo k předmětným nemovitostem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12.4.2006 č.j. 59 Co 398/2005-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že Ing. L. Č. byl oprávněn uzavřít za zástavního věřitele zástavní smlouvu ze dne 7.12.1992 (Ing. Č. byl ke dni 30.4.1992 odvolán z funkce ředitele pobočky K. b., a.s. B., dnem 1.5.1992 byl jmenován ředitelem divizní pobočky K.B., a.s. a podle \"pracovní knihy č. 31\" jeho \"funkční zařazení ho opravňovalo k zastupování společnosti k zárukám do 70.000.000,- Kčs), že zástavní smlouva byla v souladu se zákonem dne 7.12.1992 registrována státním notářstvím a že nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by zástavní smlouva ze dne 7.12.1992 měla být neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že \"osoba, která předmětnou zástavní smlouvu podepsala\", byla podle \"pracovní knihy č. 32\" oprávněna jednat za zástavního věřitele až od 1.7.1993, tedy až po uzavření zástavní smlouvy, a že zástavní smlouva ze dne 7.12.1992 je proto neplatným právním úkonem. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. I když namítá, že rozsudek odvolacího soudu \"spočívá na nedostatečném zjištění skutkového stavu a následně na nesprávném právním posouzení věci\", podstatou jejích výhrad je nesouhlas s tím, k jakému skutkovému závěru soudy z provedených důkazů dospěly (že Ing. L. Č. byl od 1.5.1992 jako ředitel divizní pobočky K.B., a.s. podle \"pracovní knihy č. 31\" oprávněn od 1.5.1992 \"k zastupování společnosti k zárukám do 70.000.000,- Kčs\"). Dovolatelka předestírá v dovolání vlastní skutkové závěry (o tom, že Ing. L. Č. byl \"dle pracovní knihy č. 32\" oprávněn jednat za společnost až od 1.7.1993) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že zástavní smlouvu ze dne 7.12.1992 podala za zástavního věřitele osoba k tomu neoprávněná). Tím, že žalobkyně na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jen skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (skutkové závěry). Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na jeho výsledek na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu