ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2999.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2999/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. a.s., zastoupenému advokátem , a 2) s. p. I., p. p. g. a t. č. v z., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 141/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006 č.j. 17 Co 244/2005-214, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že ve vztahu k žalovanému 2) se zamítá žaloba o zaplacení 177.711,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 5.4.2001) domáhal, aby mu žalovaný 1) nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vznikla za období od 1.2.1999 do 31.12.2000; původně požadoval 27.459,- Kč, posléze 113.130,- Kč a nakonec 177.711,- Kč, vždy s úroky z prodlení, které v žalobě (její změně) specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného 1) (jeho právního předchůdce) utrpěl v roce 1983 pracovní úraz, pro jehož následky se stal částečně invalidním. Žalovaný 1) „uznal svoji odpovědnost za úraz“ a vyplatil žalobci „veškerá jednorázová odškodnění“ a až do roku 1992 mu řádně platil i náhradu za ztrátu na výdělku. Poté však žalovaný 1) přerušil se žalobcem veškeré kontakty, přestal mu náhradu za ztrátu na výdělku vyplácet a na písemnou výzvu ze dne 16.2.2001, kterou žalobce „nárokoval tuto náhradu“ zpětně od roku 1999, nijak nereagoval.
Žalovaný 1) namítl jednak nedostatek pasivní věcné legitimace a jednak promlčení uplatněného nároku žalobce. Vyjádřil přesvědčení, že povinnost uspokojit uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zůstala bývalému zaměstnavateli žalobce - státnímu podniku Intergeo, neboť podle jeho názoru tento závazek „nebyl předmětem privatizace“.
Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co na návrh žalobce ze dne 12.9.2003 usnesením ze dne 24.3.2004 č.j. 42 C 141/2001-82 připustil, aby do řízení přistoupil jako žalovaný 2) státní podnik I., podnik pro geologickou a těžební činnost v zahraničí se sídlem v P. 4, O. č. 3 (nyní v B., M. č. 1301/2)] rozsudkem ze dne 9.11.2004 č.j. 42 C 141/2001-153, ve znění usnesení ze dne 6.12.2004 č.j. 42 C 141/2001-161, uložil žalovanému 2), aby žalobci zaplatil 177.711,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, zamítl žalobu vůči žalovanému 1) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) se žalovanému 1) nepřiznává náhrada nákladů řízení, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný 2) je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení 52.937,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce dne 29.7.1983 utrpěl při plnění pracovních úkolů pro žalovaného 2) (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, za který podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce odpovídal žalovaný 2), resp. do roku 1989 jeho právní předchůdce. I když byl žalovaný 2) v roce 1992 zčásti privatizován a část jeho majetku vložena do nově vzniklé obchodní společnosti – žalovaného 1), nemohl na žalovaného 1) v souvislosti s privatizací žalovaného 2) přejít podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. závazek k odškodnění pracovního úrazu žalobce, neboť – jak soud prvního stupně zdůraznil – žalobce v době privatizace již u žalovaného 2) nepracoval, neboť jeho pracovní poměr již v minulosti (v roce 1985) skončil. K přechodu dotčeného závazku nemohlo podle jeho názoru dojít ani podle ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., neboť v případě žalovaného 2) nedošlo k privatizaci celého podniku, ale pouze jeho části (zůstal tzv. „zbytkový státní podnik“). Soud prvního stupně proto dovodil, že „odpovědným subjektem je žalovaný 2)“ a žalobu vůči žalovanému 1) zamítl. Zabývaje se dále námitkou promlčení vznesenou žalovaným 2) zdůraznil, že pro uplatnění předmětného nároku platí pouze dvouletá subjektivní lhůta, která počne běžet, jakmile se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a kdo za ni odpovídá. V daném případě žalobce již v roce 1999 a 2000 věděl, že mu škoda vznikla (znal všechny skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit přibližný rozsah škody), avšak podle názoru soudu prvního stupně „žalobce při splatnosti jednotlivých náhrad neznal všechny skutečnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu“, neboť „soud má za to, že nebylo možno na žalobci spravedlivě požadovat, aby znal privatizační projekt, popř. zákony týkající se velké privatizace, a aby tedy měl vědomost o tom, zda závazek odškodnit jeho pracovní úraz přešel na nabyvatele či zda zůstal ve státním podniku“. Protože za tohoto stavu „promlčecí doba při splatnosti jednotlivých náhrad nezačala běžet“ a uplatněný nárok žalobce tak „není promlčen, soud žalobě proti žalovanému 2) vyhověl“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.1.2006 č.j. 17 Co 244/2005-214 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé“ změnil tak, že žalobu vůči žalovanému 2) zamítl, „v zamítavém výroku o věci samé proti žalovanému 1)“ a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) tento rozsudek potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů státu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, „žalovanému 1) se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ a že „žalovanému 2) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v rámci privatizace žalovaného 2) v roce 1992 práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nepřešla na žalovaného 1) a že proto žalovaný 1) není v daném sporu pasivně věcně legitimován. Uvedený závěr podle názoru odvolacího soudu „plně koresponduje s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR“, podle níž je podstatné, že žalobce u žalovaného 2) v době jeho privatizace již nepracoval a že byla privatizována pouze část podniku žalovaného 2) a zůstal tzv. „zbytkový podnik“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným 2) ohledně celého uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.2.1999 do 31.12.2000. Jestliže - jak zdůraznil - již rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27.11.1986 č.j. 4 C 436/85-61 „bylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo za škodu odpovídá“ [právnímu předchůdci žalovaného 2) bylo uloženo platit žalobci na odškodnění pracovního úrazu mimo jiné náhradu za ztrátu na výdělku], žalovaný 2) od roku 1989 až do roku 1992 požadovanou náhradu „dobrovolně“ žalobci platil a „dodnes existuje“, je podle jeho názoru „nutné dovodit, že žalobce věděl, kdo za škodu odpovídá“. Současně žalobce věděl i o tom, že mu vzniká škoda, „neboť, jestliže mu řadu let byla náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena, musel znát výši svého průměrného výdělku před vznikem škody, který mu byl dorovnáván, výši svých příjmů se dozvídal každý měsíc ve výplatních termínech a k těmto datům mohl vždy posoudit, zda mu škoda za daný měsíc vznikla či ne a po žalovaném 2) ji uplatnit“. Protože o tom, jaká mu vznikla škoda za poslední z měsíců, za nějž požadoval náhradu (prosinec 2000), se žalobce dozvěděl v lednu 2001 po vyplacení částečného invalidního důchodu, nemocenského a podpory v nezaměstnanosti za prosinec 2000, „je zřejmé“, že žaloba proti žalovanému 2) podaná u soudu dne 12.9.2003 [tento den došel k soudu návrh žalobce na přistoupení žalovaného 2) do řízení] „byla podána po uplynutí dvouleté promlčecí doby“ (§263 odst. 3 zák. práce). Námitku žalobce, že uplatněním námitky promlčení došlo ke zneužití výkonu práva, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že za situace, kdy žalobce po žalovaném 2) od roku 1992 žádnou náhradu nepožadoval (ač mu ji tento žalovaný dříve vyplácel) a svůj nárok uplatnil až touto žalobou, „nelze v jednání žalovaného 2) spatřovat jednání šikanózní, směřující ke zneužití práva, ale jednání adekvátní chování žalobce, který s podáním žaloby vůči němu otálel“, ačkoliv mu „nic nebránilo v tom, aby svůj nárok vůči žalovanému 2) uplatnil včas“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [do jeho měnícího výroku o věci samé týkajícího se pouze žalovaného 2)] podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud při posuzování otázky promlčení „nevzal v úvahu skutečnost“, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty se upíná nejen ke vzniku škody, ale také k vědomosti poškozeného o odpovědném subjektu. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu „je konstantní v tom směru“, že pro počátek běhu promlčecí doby je z tohoto hlediska rozhodující vědomost poškozeného o skutkově rozhodných skutečnostech pro posouzení odpovědného subjektu, „nikoliv to, kdy tyto zjištěné skutečnosti žalobce právně vyhodnotí a uplatní nárok vůči skutečně odpovědnému subjektu“. Věc je v tomto směru „specifická tím“, že jde o právní posouzení otázky nikoliv „tzv. prvoodpovědného subjektu“, ale posouzení této otázky na situaci, kdy se majetek „prvoodpovědného“ státního podniku privatizuje „a poškozený se, jak se posléze ukáže, právně mýlí ve svém úsudku“, že k přechodu odpovědnosti za odškodnění jeho pracovního úrazu došlo z odpovědného státního podniku na akciovou společnost, která majetek státního podniku zprivatizovala. V tomto směru je třeba podle názoru dovolatele vzít v úvahu, že žalobce poté, co se k jeho dotazu v roce 2001 od Ministerstva práce a sociálních věcí dozvěděl, že jeho nárok zůstává zachován, vyzval dopisem ze dne 16.2.2001 žalovaného 1) k obnovení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku. Žalovaný 1) však nijak nereagoval, proto žalobce „zažaloval tehdy jemu jediné známé I. (akciovou společnost)“ - žalovaného 1) o náhradu škody. Řízení však „nabralo průtahy“ a „žalobce žil v přesvědčení, posíleném mlčením žalovaného 1) a dopisem MPSV“, že odpovědnost za odškodnění jeho pracovního úrazu přešla na žalovaného 1), což se mu „zdálo i logické, když on znal v postatě jediné funkční I. a tím byla akciová společnost“, tedy žalovaný 1). O tom, že zůstal existovat jako odpovědný subjekt státní podnik I., tedy žalovaný 2), se žalobce dozvěděl až z námitky žalovaného 1) při ústním jednání u soudu prvního stupně a „neprodleně tzv. přižaloval tento subjekt“. Podle jeho názoru tedy uplatnil nároky na náhradu škody vůči žalovanému 2) „v neuplynulé promlčecí lhůtě 2 let poté, co se dozvěděl o trvající odpovědnosti státního podniku“. Kromě toho se dovolatel nadále domnívá, že žalovaný 2) uplatnil námitku promlčení způsobem „odporujícím dobrým mravům“, neboť tak učinil jen „jaksi z opatrnosti“ v době, když bylo v řízení zřejmé z doplněného dokazování, že se odpovědnost „kloní“ na jeho stranu. Již v té době přitom mohl zhodnotit, že úspěch v řízení by měl pro žalobce význam také v tom, že uznaný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku by se mu započetl do výdělku rozhodného pro výpočet starobního důchodu a ten by se mu zvýšil. Námitka promlčení proto žalobce „poškodila nadvakrát“, a to jednou ve vymahatelnosti jeho nároku na náhradu škody z pracovního úrazu a podruhé v tom, že se mu nezvýší jeho starobní důchod. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc „přikázal k doplnění řízení a novému rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, se – se ohledem na dosavadní průběh řízení a postup odvolacího soudu – nejprve zabýval otázkou rozsahu dovolacího přezkumu.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Rozhodl-li odvolací soud o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí - jak jako v posuzované věci - několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (samostatných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 o.s.ř.), může dovolatel napadnout dovoláním také jen některá práva nebo dovolání výslovně vztáhnout jen na některé účastníky. V takovém případě dovolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se dovolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§242 odst. 1 o.s.ř.); tímto rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který nebyl dovoláním dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srov. §242 odst. 2 písm. a) až d) o.s.ř.]. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 7/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2001, pod poř. č. 32) k případům, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, patří rovněž vypořádání mezi účastníky o tom, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zda nastal některý z případů, se kterým zákon takovýto přechod spojuje), a kdo z nich má práva a povinnosti zaměstnavatele.
V posuzovaném případě se rozhodnutí odvolacího soudu týká dvou žalovaných, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (samostatných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce své dovolání výslovně směřuje pouze do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 2); potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalovanému 1) nenapadá. I když v projednávané věci byla mezi účastníky sporná také otázka přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, dovolatel výslovně uplatnil jako dovolací důvody otázku promlčení nároku na náhradu škody (ztráty na výdělku) z pracovního úrazu a otázku zneužití výkonu práva podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, pro něž z právního předpisu nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je dovolací soud v projednávané věci vázán rozsahem podaného dovolání a je povinen přezkoumat napadený rozsudek odvolacího soudu pouze ve vztahu k žalovanému 2), jehož se týká dovolatelem napadený výrok odvolacího soudu (§242 odst. 1 o.s.ř.).
Po přezkoumání měnícího rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (vytýká-li odvolacímu soudu „nesprávně zjištěný skutkový stav“) a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jestliže namítá „vady řízení, které měly vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ani nevymezuje jinou vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel v dovolání polemizuje s tím, k jakým hlediskům odvolací soud při posuzování otázky promlčení nároku na náhradu škody z pracovního úrazu a otázky zneužití výkonu práva ze strany žalovaného 2) přihlížel, a jaké skutečnosti považoval pro právní posouzení uvedených otázek za významné; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), představuje dovolání žalobce jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky na peněžitá plnění za období od 1.2.1999 do 31.12.2000, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30.9.1999, do 30.11.1999, do 30.6.2000 a do 31.12.2000, tedy než nabyly účinnosti zákony č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a §195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. §263 odst. 3 zák. práce). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, t.j. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta (srov. §263 odst. 3 část druhé věty za středníkem zák. práce). U tohoto typu odpovědnostních vztahů, který je předmětem řízení i v posuzované věci, je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění), směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Při posouzení promlčení je třeba mít na zřeteli, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se skládá z několika dílčích nároků (jimiž jsou mimo jiné i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění - srov. §193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56, 57). Odchylně je proto třeba posuzovat i otázky běhu promlčecích lhůt k jejich uplatnění; promlčecí doba začne u jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody běžet (i skončí) nezávisle na nárocích dalších.
Odvolací soud založil svůj závěr o neopodstatněnosti nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.2.1999 do 31.12.2000 mimo jiné na stanovisku, že nebyla dodržena subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce ve prospěch opačného názoru v dovolání namítá, že předmětný nárok na náhradu škody z pracovního úrazu uplatnil „v neuplynulé (subjektivní) promlčecí lhůtě 2 let“, neboť žalovaného 2) „tzv. přižaloval neprodleně poté, co se z námitky žalovaného 1) při ústním jednání před soudem prvního stupně dozvěděl o přetrvávající existenci žalovaného 2) a o jeho zřejmě setrvalé odpovědnosti za pracovní úraz žalobce“. Této námitce dovolatele nelze přisvědčit.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví - jak uvedeno výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26.4.1983, Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, ročník 1983). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Z tohoto pohledu tedy není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za roky 1999 a 2000 významné, že si žalobce (jako poškozený) - po téměř devíti letech od poslední výplaty sporné náhrady - utvořil na základě skutkových okolností, které on sám považoval za významné [v dovolání poukazuje především na znalost „jediného I.“ - žalovaného 1) a jeho „nereagování“ na žádost ze dne 16.2.2001 o obnovení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku], mylný právní názor o tom, že v rámci privatizace žalovaného 2) „odpovědnost za odškodnění pracovního úrazu žalobce přešla na žalovaného 1)“ a že dosavadnímu odpovědnému subjektu se „změnila jen právní forma“. Rozhodující je, jak správně uvádí odvolací soud, že žalobce, který již z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27.11.1986 č.j. 4 C 436/85-61 (který mu byl doručen dne 21.1.1987 a dne 6.2.1987 nabyl právní moci) věděl, že za škodu jemu způsobenou pracovním úrazem odpovídá žalovaný 2) (jeho právní předchůdce), a jemuž žalovaný 2), který „dodnes existuje“, aniž by změnil název či sídlo, od roku 1989 až do roku 1992 požadovanou náhradu „dobrovolně“ platil, nemohl mít v žalovanému období (v letech 1999 a 2000) - kdyby se o svůj nárok na náhradu ušlého výdělku zajímal dříve a s jeho uplatněním „neotálel“ - pochybnosti o tom, že subjektem, který za škodu odpovídá, je i nadále žalovaný 2), a zároveň nepochybně věděl i tom, že mu vzniká škoda v podobě ušlého výdělku. Protože škoda na ušlé mzdě má povahu postupně vznikajícího opětovného plnění (splátek), které vznikají postupně po dobu, po kterou trvají předpoklady odpovědnostního vztahu, dověděl se žalobce (za stavu, kdy věděl, kdo za škodu odpovídá) vždy po uplynutí jednotlivých měsíců období od 1.2.1999 do 31.12.2000, že mu vznikla další dílčí škoda ve výši mzdy, kterou by jinak obdržel, kdyby nebylo jeho pracovního úrazu. Subjektivní promlčecí lhůta tedy za této situace uplynula vždy po uplynutí dvou let od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za který nárok nově vznikl, tedy naposledy dne 1.2.2003. Jestliže žalobce uplatnil svůj nárok vůči žalovaného 2) až dne 12.9.2003, kdy (se souhlasem soudu prvního stupně) navrhl jeho přistoupení do řízení, je správný závěr odvolacího soudu o tom, že „žaloba proti žalovanému 2) byla podána po uplynutí dvouleté promlčecí doby“.
Žalobce v dovolání rovněž vyslovuje názor, že žalovaný 2) v daném případě „uplatnil námitku promlčení způsobem odporujícím dobrým mravům“. Ani tato výtka dovolatele, v níž lze spatřovat námitku nedovoleného zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, není důvodná.
Podle ustanovení §7 odst. 2 věty první zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Ve smyslu zmíněného názoru by tedy jednání žalovaného 2) bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V posuzovaném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaný 2) tím, že v průběhu tohoto soudního řízení - podle názoru dovolatele „jaksi z opatrnosti“ - vznesl námitku promlčení, sledoval dosažení jiného cíle, než účelu a smyslu sledovaného právní normou, tj. procesní obranu povinného subjektu reagující na opožděné uplatnění nároku oprávněným subjektem. Je sice mimo pochybnost, že výkonem subjektivního práva žalovaným 2) spočívajícího v uplatnění námitky promlčení se postavení žalobce z hlediska „vymahatelnosti“ jeho nároku na náhradu škody (ušlého výdělku z období od 1.2.1999 do 31.12.2000) prostřednictvím soudu zhoršilo a – jak plyne z obsahu dovolání – žalobce mohl být poškozen i tím, že se mu v důsledku nepřiznání požadované náhrady za ztrátu na výdělku „nezvýší jeho starobní důchod“, avšak tato újma je spíše výše uvedeným nevítaným vedlejším následkem jednání žalovaného 2), což samo o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití výkonu práva. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že za situace, kdy žalobce po žalovaném 2) od roku 1992 žádnou náhradu nepožadoval (ač mu ji tento žalovaný dříve vyplácel) a svůj nárok uplatnil až touto žalobou, „nelze v jednání žalovaného 2) spatřovat jednání šikanózní, směřující ke zneužití práva, ale jednání adekvátní chování žalobce, který s podáním žaloby vůči němu otálel“, ačkoliv mu „nic nebránilo v tom, aby svůj nárok vůči žalovanému 2) uplatnil včas“.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž byla zmítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 2), je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, žalovaný 1) - jak vyplývá z výkladu podaného shora - nebyl účastníkem dovolacího řízení a žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu