ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.314.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 314/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele S. M. L., zastoupeného advokátem, proti zástavním dlužníkům 1) P. B., 2) L. S. a 3) J. B., všem zastoupeným advokátkou, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 154/2005, o dovolání zástavních dlužníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č.j. 30 Co 69/2006-205, takto:
I. Dovolání zástavních dlužníků se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávek z úvěrových smluv ze dne 19. 1. 1996 ve výši 1.677.686,60 Kč, ze dne 11. 1. 1996, ve výši 1.880.222,30 Kč a ze dne 11. 1. 1996 ve výši 1.267.200,60 Kč, uzavřených mezi A. P., a.s., a P. B., byl nařízen soudní prodej zástavy, a to „budovy bez čp./če, průmyslový objekt, postavené na pozemku st. parc. č. 291, budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 365/1, budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 365/2, budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 366, budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 290, pozemku parc. č. 702/2, budovy č.p. 132 postavené na pozemku st. parc. č. 221, budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 289, pozemku st. parc. č. 221, pozemku st. parc. č. 289, pozemku parc. č. 1311/16, které se nacházejí v katastrálním území V. J., obec V. J. a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrálním pracovištěm B., na listu vlastnictví“, a dále „budovy bez čp./če, jiná stavba, postavené na pozemku st. parc. č. 288, která se nachází v katastrálním území V. J., obec V. J., a je zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrálním pracovištěm B., na listu vlastnictví“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 19. 1. 1996 uzavřel „P. B.“, s A. P., a.s., jako věřitelem, smlouvu o úvěru, na základě které A. P. a.s. poskytla P. B. peněžní prostředky ve výši 2.400.000,- Kč; smlouvy o úvěru uzavřel „P. B.“, s A. P., a.s., také dne 11. 1. 1996, na částku 2.400.000,- Kč a , změněnou dodatkem č. 1, na částku 1.600.000,- Kč. Účastníci smlouvy si sjednali smluvní úroky z úvěrů ve výši „3% p.a. nad základní úrokovou sazbu A. P., a.s.“ (ta ke dni uzavření smluv činila „13% p.a.“) a pro případ prodlení se splácením splátek úvěrů nebo úroků z úvěrů dohodli převedení nesplacené splátky úvěru nebo úroků z úvěru na účet úvěrů nesplacených ve lhůtě nebo účet úroků nesplacených ve lhůtě a její úročení úrokem z prodlení „až o 12,5% vyšším než činí základní úroková sazba A. P. a.s.“. Všechny tři pohledávky byly „zajištěny zástavním právem na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřené dne 11. 1. 1996 mezi A. P., a.s., jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem a Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou dne 29. 2. 1996 mezi A. P., a.s., jako zástavním věřitelem a dlužníkem jako zástavcem“. Dlužník svoje povinnosti, vyplývající pro něho z uzavřených smluv, neplnil. Dne 13. 11. 1998 Petr Babický, narozený dne 26. 12. 1945, zemřel a usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 5. 2001, č.j. D 1277/98-111, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po něm; dědici se stali označení žalovaní zástavní dlužníci. Pohledávky z úvěrů ze dne 19. 1. 1996, ze dne 11. 1. 1996 a ze dne 11. 1. 1996 byly smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 4. 2003 A. P., a.s. v likvidaci, postoupeny společnosti S. M. L.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 9. 11. 2005, č.j. 12 C 154/2005-130, žalobě vyhověl a rozhodl, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradu nákladů řízení 12.336,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta“. Dospěl k závěru, že zástavní věřitel doložil listinami, vydanými státním orgánem – katastrem nemovitostí, kdo je zástavním dlužníkem, a existenci zástavního práva. Předložením úvěrových smluv z 19. 1. 1996, z 11. 1. 1996 a z 11. 1. 1996 s dodatkem ze dne 19. 1. 1996 a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2003 doložil, že má za zástavními dlužníky pohledávku, která je zástavním právem na předmětných nemovitostech váznoucím zajištěna. V řízení o dědictví po P. B., zemřelém, vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. D 1277/98 „uzavřeli dědicové dohodu, schválenou pravomocným rozhodnutím soudu, podle níž žalovaným (správně ,zástavním dlužníkům‘) připadly do podílového spoluvlastnictví (mimo další aktiva dědictví) nemovitosti, shora označené, a to proti tomu, že společně odpovídají za dluhy dědictví z titulu úvěrových smluv“. Vzhledem ke zvláštnímu charakteru řízení, ve kterém se soud zabývá jen zákonem vymezeným okruhem skutečností, které musí zástavní věřitel doložit, „nezabýval se soud dalšími námitkami žalovaných ohledně splatnosti pohledávky a možností přímého prodeje zástavy“. Dodal, že zástava se vztahuje i na příslušenství pohledávky a přirůstají-li úroky, vzniká nárok na jejich zaplacení postupně. Úmrtí původního dlužníka nemá za následek, že k jistině nadále nepřirůstají úroky, sjednané smlouvou o úvěru a takový účinek nemá ani to, že dědici ručí za závazky jen do výše nabytého dědictví.
K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2006, č.j. 30 Co 69/2006-205, usnesení soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku týkajícím se uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 1.267.200,60 ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 1996 zajištěné zástavní smlouvou ze dne 11. 1. 1996“ změnil tak, že „návrh na soudní prodej zástavy – nemovitostí a to objektu bydlení číslo popisné 132 na stavební parcele 221, stavební parcely 221, budovy bez čísla popisného – průmyslový objekt na stavební parcele 291, budovy bez čísla popisného – jiná stavba na stavební parcele 290, stavební parcely 289, pozemku parcelní číslo 1311/16, to vše zapsáno na LV pro obec a katastrální území V. J. vedené u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B.“, se zamítá; jinak „usnesení soudu I. stupně ve výroku o věci samé“ potvrdil „v tom správném znění, že se jedná o uspokojení pohledávek žalobce - zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1996 číslo P 1503/96 ve výši 1.677.686,60 Kč a ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 1996 číslo P 1502/96 ve výši 1.880.222,30 Kč zajištěné zástavními smlouvami ze dne 11. 1. 1996 a ze dne 29. 2. 1996“ a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.112,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 1.806,- Kč „na účet“ advokáta. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „zástavní věřitel doložil, že je právním nástupcem původního věřitele, tedy A., a.s.“, a osvědčil výpisem z katastru nemovitostí a spisem Okresního soudu v Benešově, sp. zn. D 1277/98, že „žalovaní jsou jako dědicové právní nástupci původního dlužníka P. B., který dne 13. 11. 1998 zemřel“. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně o existenci pohledávek, které zástavní věřitel doložil, a to smlouvami o úvěru ze dne 19. 1. 1996, ze dne 11. 1. 1996 a ze dne 11. 1. 1996, které uzavřela jako právní předchůdkyně zástavního věřitele A. P., a.s., s P. B. jako právním předchůdcem zástavních dlužníků. Zástavní věřitel rovněž doložil smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenými mezi týmiž subjekty, že smlouvy o úvěru byly zajištěny na základě smluv o zřízení zástavního práva. Právo na uspokojení pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou byl poskytnut dlužníkovi úvěr v celkové výši 2.400.000,- Kč s termínem splatnosti jednotlivých splátek od 20. 6. 1996 do 14. 1. 1997, vzniklo zástavnímu věřiteli v době do 31. 8. 1998. Proto nemohl být jeho návrh na soudní prodej nemovitostí důvodný (rozhodující bylo, kdy nastala splatnost jistiny pohledávky, nikoliv jejího příslušenství); v této části usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vrácení peněžních prostředků poskytnutých ze smluv o úvěru ze dne 11. 1. 1996 a ze dne 19. 1. 1996, bylo umožněno dlužníkovi v jednotlivých splátkách, přičemž v obou případech splatnost poslední splátky byla ke dni 20. 12. 1999. V tomto případě zástavní právo věřitele na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo po 31. 8. 1998 a odvolací soud uzavřel, že „žalobce jako zástavní věřitel byl oprávněn navrhnout u soudu prodej zástavy“. Ohledně námitky promlčení nároku, vznesené zástavními dlužníky, dovodil odvolací soud, že „tuto lze uplatnit až v rámci případného řízení o výkonu rozhodnutí, a to prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí“.
Zástavní dlužníci v dovolání [jehož přípustnost dovozují z ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť „odvolací soud nesprávně právně posoudil dobu vzniku nároku žalobce – zástavního věřitele na uspokojení zástavy“] na rozdíl od odvolacího soudu dovozují, že „právo na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo vždy marným uplynutím dohodnuté doby splatnosti jednotlivých splátek předmětných úvěrů, nikoli až marným uplynutím dohodnuté doby splatnosti poslední ze splátek“. Namítají dále, že odvolací soud nepřihlédl k jimi vznesené námitce promlčení zástavního práva a k promlčení nároku na uspokojení ze zástavy, a proto nařízení prodeje zástavy i přes vznesenou námitku promlčení je v rozporu s hmotným právem. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „v části výroku I., kterým bylo rozhodnuto tak, že jinak se usnesení soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrzuje v tom správném znění, že se jedná o uspokojení pohledávek žalobce – zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1996, ve výši 1.677.686,60 Kč a ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 1996, ve výši 1.880.222,30 Kč, zajištěné zástavními smlouvami ze dne 11. 1. 1996 a ze dne 29. 2. 1996“, zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Zástavní dlužníci dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (nejedná se o výrok, kterým by práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla posouzena rozdílně). Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé v první řadě namítají, že nárok na uspokojení ze zástavy nevzniká splatností zajištěné pohledávky (úvěru), a dovozují, že „právo na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy vzniklo vždy marným uplynutím dohodnuté doby splatnosti jednotlivých splátek předmětných úvěrů, nikoli až marným uplynutím dohodnuté doby splatnosti poslední ze splátek“.
Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8. 1998, bylo-li zástavní právo zřízeno v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 9. 1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podaným u soudu v době od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Právo (nárok na uspokojení ze zástavy) vzniká podle již ustálené judikatury soudů dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává – jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a §151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst. 1 obč. zák. – tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy – řečeno jinak – marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale to, zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy, ho skutečně využil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že „konečná splatnost“ úvěrů (pohledávek) byla sjednána podle smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1996 do 20. 12. 1999 a podle smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 1996 rovněž do 20. 12. 1999. Ocitl-li se dlužník v prodlení s vrácením některé ze splátek, nemělo to – jak je nepochybné z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 19. 1. 1996 a 11. 1. 1996 – za následek, že by se stala (musela stát) splatnou celá pohledávka. Bylo totiž na zástavním věřiteli, zda a případně kdy využije svých oprávnění - „vrácení celého dluhu do jednoho měsíce ode dne, kdy byla klientovi doručena žádost banky“. Splatnost celé pohledávky nemohla nastat dříve, dokud by zástavní věřitel tato svá oprávnění nevyužil, protože pro splatnost celé pohledávky není – jak vyplývá z výše uvedeného – významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) uvedená oprávnění realizovat, ale to, zda a kdy se rozhodl tato oprávnění využít a zda, popřípadě kdy, je skutečně využil; jinak by měl vůči dlužníku nadále nárok na sjednané splátky. Z obsahu spisu je zřejmé, že, ačkoliv se dlužník opakovaně ocitl v prodlení, zástavní věřitel svá výše citovaná oprávnění neuplatnil; nemohlo mu tedy vzniknout právo (nárok) na uspokojení ze zástavy v době do 31. 8. 1998, jestliže konečná splatnost úvěru byla sjednána, jak je shora uvedeno, u obou smluv až ke dni 20. 12. 1999. Odvolací soud proto správně v souladu s konstantní judikaturou dovodil, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěných pohledávek ze zástavy vzniklo po 31. 8. 1998 [skutkové zjištění o tom, že zástavní věřitel nepožádal o splacení celého dluhu do jednoho měsíce ode dne, kdy nebyla uhrazena některá splátka, dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.)].
Nesprávné právní posouzení věci nemůže spočívat ani v tom, že „odvolací soud nepřihlédl k žalovaným vznesené námitce promlčení zástavního práva a promlčení nároku na uspokojení se ze zástavy“.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. (zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem). Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. – v tomto řízení významné. To však neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Námitku promlčení zástavního práva lze proto uplatnit – jak správně uvedl odvolací soud - až v rámci případného řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, a to prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání zástavních dlužníků proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť zástavní dlužníci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu