ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3246.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3246/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) N. N. F. s p., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, 2) České republice - Ministerstvu zdravotnictví, 3) K. M. s. sv. K. B., zastoupené advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 220/96, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006 č.j. 14 Co 659/2005-235, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a ostatními účastnicemi řízení nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.990,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky; jinak ve vztahu k žalované 3) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22.10.1996 proti příspěvkové organizaci Ú. p. N. M. – j., domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.7.1991 do 31.10.1996 částku 124.643,20 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že v roce 1955 u ní byla zjištěna nemoc z povolání a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.2.1964 sp. zn. 7 C 231/62 \"ve spojení\" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.5.1964 sp. zn. 6 Co 190/64 bylo \"čs. státu – O. ú. n. z. P.,\" uloženo, aby jí na odškodnění této nemoci platil náhradu za ztrátu na výdělku. Žalovaná příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. jí jako \"právní nástupce čs. státu – O. ú. n. z.\" poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku až do 30.6.1995, aniž by provedla \"valorizaci podle platných právních předpisů\", a od 1.7.1995 jí odmítá vůbec hradit tuto ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 1.9.1998 č.j. 27 C 220/96-11 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.1.1999 č.j. 20 Co 538/98-18 připustil, aby do řízení přistoupila jako další žalovaná \"Česká republika, zastoupená Ministerstvem práce a sociálních věcí\", a co žalobkyně změnila žalobu tak, že požadovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.7.1991 do 31.7.1998 v celkové výši 257.794,40 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslila - rozsudkem ze dne 7.12.1999 č.j. 27 C 220/96-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"čs. státu\" se nepřiznává \"náhrada nákladů za svědečné\". Poté, co zjistil, že u žalobkyně byla v roce 1955 \"diagnostikována nemoc z povolání - Tbc na srdci\" a že žalobkyně pracovala jako zdravotní laborantka až do roku 1980, kdy jí byl přiznán invalidní důchod, soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku jí od 1.7.1991 nenáleží, neboť v této době nebyla schopna konat práci zdravotní laborantky pro další onemocnění, která nesouvisejí s nemocí z povolání.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.8.2000 č.j. 13 Co 228/2000-55 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že \"vůbec nepochopil, že žalobkyně předmětem řízení učinila doplatek náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku valorizací podle zákona č. 297/1991 Sb., zákona č. 37/1993 Sb. nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a nařízení vlády č. 291/1995 Sb. k již vyplácené náhradě za ztrátu na výdělku podle §195 zák. práce\", a že se \"nezabýval ani otázkou, zda ten, kdo žalobkyni vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku, uplatnil změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce\". Odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení objasnil, kdo se stal právním nástupcem zrušeného O. ú. n. z. v P., a aby, dojde-li k závěru, že \"jsou předpoklady pro odpovědnost žalovaných nebo některé z nich\", se zabýval otázkou, zda žalobkyně \"je invalidní z důvodu nemoci, k níž u ní došlo v době jejího zaměstnání\", nebo zda \"je invalidní s ohledem na celkový její nepříznivý zdravotní stav, touto nemocí neovlivněný\".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19.12.2000 č.j. 27 C 220/96-64 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"čs. státu\" se nepřiznává \"náhrada nákladů za svědečné\". Dospěl k závěru, že žalovaná příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. za škodu neodpovídá, neboť \"není universálním právním nástupcem zrušeného OÚNZ, převzala pouze práva a závazky určitých poliklinik\". Ve věci je \"pasivně legitimována\" žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, která ohledně nároků žalobkyně za dobu do září 1996 důvodně vznesla námitku promlčení. V dalším období žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení §195 odst.4 zákoníku práce nenáleží, neboť dnem 9.10.1996 dovršila věku 65 let.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.7.2001 č.j. 13 Co 134/2001-74 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že příspěvková organizace Územní poliklinika N. M. – j. nemůže být ve věci pasivně legitimována, a uložil mu, aby náležitě objasnil právní nástupnictví po zrušeném O. ú. n. z. v P.; žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí pak může být věcně legitimována, jen jestliže \"povinnost odškodňovat pracovní úrazy a nemoci z povolání\" nepřešla na příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j. a jen při splnění podmínek uvedených v ustanoveních §249 odst.1 nebo §251 zákoníku práce v tehdy platném znění. Soudu prvního stupně dále odvolací soud vytknul, že jeho závěr o promlčení nároku nemá oporu v provedeném dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 24.1.2002 č.j. 27 C 220/96-87 rozhodl, že na místě zaniklé žalované příspěvkové organizace Ú. p. N. M.o – j. bude ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř. v řízení pokračováno se žalovanou 1), co usnesením ze dne 14.4.2005 č.j. 27 C 220/96-169 připustil, aby do řízení jako další žalovaná přistoupila žalovaná 3), a co začal jednat s Ministerstvem zdravotnictví jako s organizační složkou, která v řízení vystupuje (místo Ministerstva práce a sociálních věcí) za žalovanou 2) - rozsudkem ze dne 24.6.2005 č.j. 27 C 220/96-205 žalobu zamítl a rozhodl, že \"ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení\" a že žalovaným 1) a 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně dovodil, že pravomocnými soudními rozhodnutími bylo závazně stanoveno, že za škodu z nemoci z povolání, kterou žalobkyně onemocněla v nemocnici M. s. sv. K. B. a která byla zjištěna v odškodnitelné formě až po zestátnění nemocnice (posléze přejmenované na \"nemocnici P. P.\") v roce 1955, odpovídá \"čs. stát - OÚNZ P.\", a že v důsledku převodu N. P. P. z OÚNZ P. na ÚNZ N. v. m. P., který byl proveden v roce 1983, nemohla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni přejít na \"přejímající organizaci\" (pracovní poměr žalobkyně skončil ještě před tímto převodem v roce 1980) a není tedy dána pasivní věcná legitimace žalovaných 2) a 3) z tohoto převodu odvozovaná, a dále se zabýval otázkou, na koho přešla povinnost poskytovat žalobkyni odškodnění za nemoc z povolání z O. ú. n. z. v P. poté, co byl ke dni 30.9.1991 zrušen. Na základě provedených důkazů uzavřel, že po zrušení O. ú. n. z. v P. došlo k \"delimitaci jeho veškeré činnosti, majetku, práv a povinností k 1.10.1991 na vzniklé nástupnické organizace\", aniž by bylo \"pamatováno na určení, která z nově vzniklých organizací přejímá od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne rozdělení zanikly, což je případ žalobkyně\"; ze samotné skutečnosti, že příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. žalobkyni \"rentu\" vyplácela do 30.6.1995, nelze dovozovat, že by měla \"právní povinnost odškodnit nemoc z povolání žalobkyně\", takže \"po zániku OÚNZ P. povinnost odškodnit nemoc z povolání žalobkyně zůstala na M. č. P. 1\". Žádná ze žalovaných tedy není ve věci pasivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.2.2006 č.j. 14 Co 659/2005-235 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztazích mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3; \"jinak\" jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že žalovaným 2) a 3) se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že odpovědným za škodu z nemoci z povolání byl \"pravomocně a závazně\" určen O. ú. n. z. v P., že převedením N. p. P. \"ze správy OÚNZ P. do správy ÚNZ m. P.\" nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu se žalobkyní na \"přejímající organizaci\" (§250 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1984) a že tedy žalované 2) a 3) nemohou být ve věci legitimovány, neboť žalobkyně jejich pasivní legitimaci \"odvozuje po linii převodu N. p. P. do správy ÚNZ m. P., následně pod Ministerstvo zdravotnictví ČR a následně pod K. M. s. sv. K. B.\". Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost odškodňovat nemoc z povolání žalobkyně přešla na žalovanou 1). I když nebyly soudu předloženy doplňky delimitačního protokolu, který byl \"přijat\" po zrušení OÚNZ P., a i když tak \"z žádného listinného důkazu nebylo možné dovodit, na jaký nástupnický subjekt přešla povinnost odškodnění pracovněprávních nároků ze zaniklých pracovněprávních vztahů\" (včetně nároku žalobkyně), z výpovědi svědkyně JUDr. V. J. (bývalé \"právničky a zástupkyně vedoucího odboru zdravotnictví\" M. č. P.) podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že \"právním nástupcem zrušeného OÚNZ P. ve vztahu k pracovněprávním nárokům ze zaniklých pracovních poměrů\" byl ve smyslu ustanovení §249 odst.2 věty druhé zákoníku práce \"ve znění účinném k 30.9.1991\" určen z \"nástupnických organizací\" právní předchůdce žalované 1) [P. v P. u.], jemuž byly \"na plnění uvedeného závazku rovněž přidělovány finanční prostředky. Odvolací soud uzavřel, že na žalovanou 1) přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni (povinnost odškodňoval nemoc z povolání), a soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení \"zkoumal další relevantní skutečnosti, zejména, zda je věcně odůvodněn nárok žalobkyně\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by \"orgán, který rozhodl o zrušení OÚNZ P.\", rozhodl \"o určení nástupnické organizace, která by převzala od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jeho zrušení zanikly\". Delimitační protokol \"uzavřený v souvislosti se zánikem OÚNZ P.\" na určení, která \"z nově vzniklých organizací přejímá od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jejího rozdělení zanikly\", vůbec nepamatoval (příspěvková organizace Územní poliklinika N. M. – j. sdělila žalobkyni dopisem ze dne 30.6.1995, že jí ukončuje výplatu renty právě proto, že \"tento závazek od OÚNZ P. nepřevzala\"), svědkyně JUDr. V. J. \"neuvedla ve svém opakovaném výslechu žádné nové skutečnosti oproti své výpovědi před soudem prvního stupně\" a ze samotné skutečnosti, že příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. vyplácela žalobkyni rentu až do 30.6.1995, nelze usuzovat, že by k tomu měla právní povinnost (\"jakýmsi konkludentním jednáním\" nemůže být rozhodnuto \"o tak závažné otázce, jako přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů\"). Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že z dovolání žalované 1) není zřejmé, proč požaduje zrušení rozsudku odvolacího soudu \"ve vztahu k žalovaným 2) a 3)\", když nedostatek jejich věcné legitimace nezpochybňuje. Podle názoru žalované 3) by námitky žalované 1) \"měly být projednány soudem prvního stupně, nikoli soudem dovolacím\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 24.2.2006 č.j. 14 Co 659/2005-235, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) a kterým zrušil tento rozsudek o zamítnutí žaloby proti žalované 1) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně otázku pasivní věcné legitimace žalované 1); zatímco soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou 1) [její procesní předchůdkyni příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j.] nepřešla povinnost odškodnit žalobkyninu nemoc z povolání, odvolací soud dospěl k závěru, že na ni přešla práva a povinnosti z pracovněprávního poměru žalobkyně.
Vypořádání za řízení mezi více účastníky o tom, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zda nastal některý z případů, se kterým zákon takovýto přechod spojuje) a který z nich má práva a povinnosti zaměstnavatele, patří k případům, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 7/99, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Rozhodne-li odvolací soud o vypořádání přechodu pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele (a samozřejmě také v jiných případech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky), představuje jeho rozhodnutí současně konečné řešení (vyřešení) tohoto vypořádání; to platí nejen tehdy, jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdí nebo změní, ale i když jej vůči některému z účastníků zruší a věc v tomto rozsahu vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože i takovým rozhodnutím dochází k vyřešení tohoto vypořádání vůči všem účastníkům. Je-li podáno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o takovém vypořádání, z ustanovení §242 odst.2 písm.d) o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů; znamená to mimo jiné, že dovolací soud přezkoumá ve věci vypořádání vztahu mezi účastníky rozhodnutí odvolacího soudu vůči všem účastníkům, jichž se přechod práv a povinností zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů nebo jiné vypořádání týká.
V projednávané věci odvolací soud při řešení otázky, na kterou ze žalovaných přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně, vypořádával vztah mezi účastníky způsobem, který vyplývá z právního předpisu, a proto je na základě dovolání žalované 1) - jak vyplývá z výše uvedeného - předmětem přezkumu dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu o věci samé také v části týkající se žalovaných 2) a 3), i když ve výrocích o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nebyl dovoláním napaden.
Tím, že odvolací soud dovodil, že na žalovanou 1) přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně, vymezil nepochybně rozdílně (diformně) práva a povinnosti žalobkyně a žalované 1) v jejich právních vztazích. Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo za řízení před soudy vyřešeno, na kterou ze žalovaných přešla práva a povinnosti žalobkyně z pracovněprávního vztahu (včetně povinnosti platit jí náhradu za ztrátu na výdělku), a protože dovolacímu přezkumu podléhá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v plném rozsahu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, neboť odvolací soud v něm ve svém důsledku rozdílně od soudu prvního stupně vymezil práva a povinnosti mezi účastníky. Dovolání žalované 1) je proto přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.2.1964 č.j. 7 C 231/62-18 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.5.1964 č.j. 6 Co 190/64-28 bylo rozhodnuto, že za škodu (spočívající ve ztrátě na výdělku) vyvolanou nemocí z povolání, kterou žalobkyně onemocněla jako \"civilní elévka\" v nemocnici M. s. sv. K. B. a která byla zjištěna v odškodnitelné formě až po zestátnění nemocnice (posléze přejmenované na \"nemocnici P. P.\") v roce 1955, odpovídá \"Čs. stát – O. ú. n. z. v P.\", že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 25.8.1980 v souvislosti s odchodem do invalidního důchodu a že O. ú. n. z. v P. byl dnem 30.9.1991 zrušen \"rozdělením na nástupnické organizace\".
Podle ustanovení §249 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2000) zanikne-li organizace (zaměstnavatel) rozdělením, přecházejí její (jeho) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na organizace (zaměstnavatele) nově vzniklé. Orgán, který rozhodl o rozdělení organizace (zaměstnavatele), rovněž určí, která (který) z nově vzniklých organizací (zaměstnavatelů) přejímá od dosavadní organizace (dosavadního zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jejího (jeho) rozdělení zanikly.
O určení toho, který z nově vzniklých zaměstnavatelů převezme práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jež do dne rozdělení dosavadního zaměstnavatele zanikly, se ve smyslu ustanovení §249 odst.2 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2000) zpravidla rozhodovalo současně s rozhodnutím o jeho rozdělení. Kdyby nebylo při vydání rozhodnutí potřebné určení provedeno, mohl je orgán, který rozhodl o rozdělení zaměstnavatele, učinit i dodatečně. V případě, že by nedošlo ani k dodatečnému určení, který z nově vzniklých zaměstnavatelů přejímá od dosavadního zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jež do dne jeho rozdělení zanikly, platilo, že tato práva a povinnosti byli povinni převzít všichni nově vzniklí zaměstnavatelé, a to každý z nich v plném rozsahu.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně přešla po rozdělení O. ú. n. z. v P. nejprve na P. v P. u. a posléze na příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j. a na žalovanou 1); i když nebyly soudu předloženy doplňky delimitačního protokolu, který byl \"přijat\" po zrušení OÚNZ P., a i když tak \"z žádného listinného důkazu nebylo možné dovodit, na jaký nástupnický subjekt přešla povinnost odškodnění pracovněprávních nároků ze zaniklých pracovněprávních vztahů\", učinil uvedený závěr z výpovědi svědkyně JUDr. V. J. Uvedený závěr odvolacího soudu zpochybňuje dovolatelka námitkou, že ve skutečnosti z provedených důkazů nevyplývá, tedy že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud měl považovat výpověď některého svědka za \"účelovou\", že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že v souvislosti s rozdělením Obvodního ústavu národního zdraví v Praze 1 bylo rozhodnuto, že práva a povinnosti ze zaniklých pracovněprávních vztahů přejdou na právní předchůdkyni žalované 1), je založen na výpovědi svědkyně JUDr. V. J. v souladu se zákonem.
Svědkyně JUDr. V. J. byla za řízení před soudy - jak je zřejmé z obsahu spisu - vyslechnuta dne 5.6.2003 před soudem prvního stupně a dne 24.2.2006 před odvolacím soudem. Z obou výpovědí svědkyně zejména vyplynulo, že pracovala jako \"právnička a zástupkyně vedoucího odboru zdravotnictví\" M. č. P. a že při delimitaci proběhlé v souvislosti rozdělení O. ú. n. z. v P. bylo rozhodnuto, že náhrady škod i za další nově vzniklé \"organizace\" (včetně škody vznikající žalobkyni) bude hradit P. v P. u. Výše uvedený závěr odvolacího soudu tedy má oporu v tomto důkazu a nezpochybňuje ho ani dopis příspěvkové organizace Ú. p. N. M. – j. ze dne 30.6.1995 adresovaný žalobkyni, neboť v něm uvedený důvod, proč jí přestává vyplácet \"rentu\", nevypovídá nic spolehlivého o tom, jak bylo rozhodnuto o převzetí práv a povinností ze zaniklých pracovněprávních vztahů v souvislosti s rozdělením O. ú. n. z. v P. v roce 1991. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 3) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 17.690,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 6., §10 odst. 3, §16 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 17.990,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalovanou 3) zastupovala, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalované 1) bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 3) náklady v celkové výši 17.990,- Kč nahradila. Žalovaná 1) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou 3) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Ostatním úspěšným účastnicím za dovolacího řízení žádné náklady nevznikly. Nejvyšší soud proto - s výjimkou vztahu k žalované 1), vůči níž se řízení ve věci tímto rozsudkem nekončí [o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, mezi žalobkyní a žalovanou 1) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu] - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. rozhodl, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu