ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.414.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 414/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. L. L., Ph.D., proti žalovanému označenému jako „Ú. p. d. n. d. z., o úpravu pracovního posudku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 84/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2006, č.j. 19 Co 96/2006-39, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 23. 3. 2004 domáhal, aby bylo určeno, že „pracovní posudek vydaný žalovaným žalobci dne 10. 02. 2004 je neobjektivní a jednání žalovaného vůči žalobci spočívající ve vydání pracovního posudku ze dne 10. 02. 2004 je jednáním diskriminační povahy“, že „pracovní posudek ze dne 10. 02. 2004 vydaný žalovaným žalobci je v rozporu se zákonem a dobrými mravy“, a aby žalovanému byla uložena povinnost vydaný pracovní posudek opravit způsobem v žalobě přesně uvedeným. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2000 byl zaměstnancem žalovaného, naposled jako právník odboru dohledu, že žalovaný mu dal dopisem ze dne 17. 12. 2003 výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, jejíž neplatnost dne 20. 2. 2004 napadl žalobou u soudu. Žalovaným jako zaměstnavatelem vydaný pracovní posudek je podle jeho názoru v rozporu se zákonem jak po formální, tak i po materiální stránce; navíc je ve svých důsledcích jedním z diskriminačních projevů žalovaného vůči žalobci. Jako žalovaného v žalobě označil „Ú. p. d. n. d. z.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13. 10. 2004, č.j. 5 C 84/2004-23, řízení zastavil, rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácen soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč „zaplacený v kolcích, a to z účtu zdejšího soudu“, a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Ú. p. d. n. d. z., který byl zřízen jako správní úřad příslušný ke kontrole dodržování zákona a výkonu některých dalších působností podle zákona č. 87/1995 Sb., nemá „ve smyslu ust. §3 odst. 1, 2 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších novel“ právní subjektivitu a nemůže tak být ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. účastníkem řízení; jako organizační složka státu není právnickou osobou. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že v souzené věci jde o „nedostatek podmínky řízení na straně žalovaného a sice v jeho způsobilosti být účastníkem řízení“ a že „tento nedostatek podmínky tu byl již v době zahájení řízení a je neodstranitelný“; proto řízení v této věci zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2006, č.j. 19 Co 96/2006-39, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a o soudním poplatku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.650,- Kč k rukám JUDr. J. K., a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.325,- Kč k rukám JUDr. J. K. Odvolací soud s poukazem na konstantní judikaturu soudů shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ke dni zahájení řízení v této věci byl dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku procesní subjektivity žalovaného, pro který bylo nutno řízení zastavit (§104 odst. 1, §114 odst. 1 a 2 o.s.ř.); skutečnost, že žalovaný nabyl procesní způsobilost v průběhu řízení, která nastala v daném sporu, nepovažoval za rozhodnou. Vzhledem k tomu, že ke dni zahájení řízení (23. 3. 2004) občanský zákoník (§18 odst. 2) ani jiný právní předpis výslovně neprohlašoval Ú. p. d. n. d. z. za právnickou osobu, že tento úřad byl ke dni podání žaloby zákonem charakterizován pouze jako správní úřad a že žalovanému chyběl v té době jeden z rozhodujících aspektů právní subjektivity, a to vlastní majetková odpovědnost v právních vztazích (když ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb. ve znění do 30. 4. 2004 výslovně stanovilo, že majetkové újmy způsobené tímto úřadem budou hrazeny ze státního rozpočtu), dospěl odvolací soud - též s poukazem na závěry vyslovené v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, sp.zn. 13 Co 46/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. „Jc 5/2004“) - k závěru, že žalovaný Ú. p. d. n. d. z. nemohl být do nabytí účinnosti zákona č. 280/2004 Sb. (do 1. 5. 2004) považován za právnickou osobu, ale pouze za organizační složkou státu bez právní subjektivity (zákon č. 219/2000 Sb.). Proto uzavřel, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§103 o.s.ř.), a že soud prvního stupně řízení zastavil v souladu s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že „již soud prvního stupně měl dovolatele požádat o doplnění podání a odstranění jeho vad ve smyslu §43 o.s.ř.“. Uvedený názor opírá o nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod „ÚS 286/03“, z něhož „plyne, že obecný soud má účastníka řízení vyzvat k uvedení správného označení účastníka řízení“; případ řešený v nálezu ÚS považuje ve vztahu k řešené problematice za identický s případem řešeným tímto dovoláním. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 „k provedení dalšího řízení“ s tím, že „se mu vrací náklady řízení uhrazené za řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 a Městským soudem v Praze, včetně nákladů řízení uhrazených dovolatelem právnímu zástupci žalovaného“, a že „náklady dovolacího řízení hradí žalovaný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce v projednávané věci žalobu o opravu pracovního posudku podal dne 23. 3. 2004 – jak vyplývá z jejího obsahu - proti žalovanému označenému jako „Ú. p. d. n. d. z.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu je zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení §11 odst.1 a 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006 a jako zaměstnavatelé z ustanovení §8a věty první zák. práce ve znění do 31. 12. 2006), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. §8b odst.1 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. §8b odst. 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Ú. p. d. n. d. z. byl zřízen s účinností od 1. 1. 1996 zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, pro dohled nad činností a hospodařením záložen a Fondu a výkon některých působností podle tohoto zákona s tím, že působí jako správní úřad v rozsahu stanoveném tímto zákonem (srov. §22 odst. 1 tohoto zákona).
Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se správní úřady – a tedy i Ú. p. d. n. d. z. - staly organizačními složkami státu (srov. §3 odst. 1, §51 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první tohoto zákona); protože ani zákon jim nepřiznával způsobilost být účastníkem řízení, nebyly správní úřady s účinností od 1. 1. 2001 způsobilým účastníkem občanského soudního řízení. Ode dne 1. 1. 2001 proto nebylo možné považovat Ú. p. d. n. d. z. za právnickou osobu. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že Ú. p. d. n. d. z. jednal v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též §8a zák. práce ve znění do 31. 12. 2006). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 tedy Ú. p. d. n. d. z. již nevystupoval v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel, ale jako organizační složka státu, příslušná jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u tohoto úřadu.
Zákon č. 280/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti od 1. 5. 2004, v ustanovení §22 odst. 1 na konci odstavce doplnil věty „Úřad je právnickou osobou. Úřad se nezapisuje do obchodního rejstříku“ (srov. Část první, Čl. I, bod 94. zákona č. 280/2004 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že s účinností od 1. 5. 2004 přiznal zákon Ú. p. d. n. d. z. postavení právnické osoby a tedy způsobilost být účastníkem řízení. Dnem 1. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, Ú. p. d. n. d. z. zanikl (srov. Část šestou, Čl. XV, bod 3. tohoto zákona).
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. – mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka.
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání. Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, a rovněž závěry Ústavního soudu České republiky vyslovené - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. IV. ÚS 343/05).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že účastník řízení, který v době zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení neměl, po zahájení řízení tuto způsobilost získá například tím, že mu ji - jako tomu bylo v posuzované věci - přizná zákon (zákon č. 280/2004 Sb.).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené soudu dne 23. 3. 2004 - označil za žalovaného „Ú. p. d. n. d. z. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobce netvrdil ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem); žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení §43 o.s.ř.
Tvrzení žalobce, že „již soud prvního stupně ho měl požádat o doplnění podání a odstranění jeho vad ve smyslu §43 o.s.ř.“, tedy že v označení žalovaného šlo o vadu žaloby, není důvodné.
Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce. Projevil-li v projednávané věci žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala (jakou měl v označení žalovaného vůli), nelze ji považovat za vadný procesní úkon. Dovozuje-li proto žalobce v dovolání, že ho měl „již soud prvního stupně požádat o doplnění podání a odstranění jeho vad ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.“, pak - kromě jiného - zaměňuje příčinu za následek. Vzhledem k tomu, že žalobce v žalobě označil žalovaného přesně, určitě a srozumitelně, bylo by nutným předpokladem k tomu, aby soud vyzval žalobce k jinému označení žalovaného (zejména s ohledem na požadavek ustanovení §43 odst.1 věty druhé o.s.ř., podle kterého soud „účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“), také poskytnutí poučení spočívajícího v tom, že se žalobce oproti svým údajům uvedeným v žalobě o osobě svého zaměstnavatele „mýlí“, neboť jeho zaměstnavatelem je Česká republika a nikoliv Ú. p. d. n. d. z., který jako příslušná organizační složka státu za Českou republiku v pracovněprávních vztazích toliko jednal (do 30. 4. 2004, neboť od 1. 5. 2004 se stal ze zákona právnickou osobou), a jiné označení žalovaného ze strany žalobce by přicházelo v úvahu, jen kdyby svůj „omyl“ v tomto směru sám uznal; takové poučení (poučení o tom, kdo je zaměstnavatelem žalobce) by bylo nepochybně poučením o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné. Postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. může soud vyzvat žalobce k odstranění vady v označení žalovaného, jen jestliže žalovaný byl v žalobě označen způsobem, který neumožňoval jeho přesnou identifikaci, nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě; jeho prostřednictvím nesmí být měněn obsah jinak přesných, určitých a srozumitelných procesních úkonů a nepřichází v úvahu v případě, kdyby žalobce musel být (současně) poučen podle hmotného práva (v projednávané věci o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem). Kdyby opravdu došlo v označení žalovaného obsaženému v žalobě k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti, žalobce mohl - zejména s přihlédnutím k tomu, že od zahájení řízení (tj. ode dne 23. 3. 2004) až do rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. do dne 13. 10. 2004) uplynulo téměř 7 měsíců - ještě za řízení před soudem prvního stupně takovou chybu (jako „zřejmou nesprávnost“) odstranit; žalobce to však až do dne rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci (ani později v odvolacím řízení) neučinil. Žalobce naopak trval na svém názoru – který vyjádřil v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně – že „žalovaný měl právní subjektivitu již v době podání žaloby“, což „prokazuje dvěma právními analýzami právního postavení Úřadu publikovanými v právních časopisech“, a že pro rozhodování ve věci samé „postačí, jsou-li splněny podmínky řízení v době vydání rozhodnutí, ač třeba v době podání návrhu na jeho zahájení splněny nebyly“.
Žalobu tedy nebylo možné v posuzovaném případě projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný („Ú. p. d. n. d. z.) neměl ke dni zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Vadu žaloby totiž nelze spatřovat v tom, že žalobce při jejím podání vycházel z předpokladu (z právního názoru), že Ú. p. d. n. d. z. je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 23. 3. 2004, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.
Poukazuje-li žalobce v dovolání ve prospěch svých opačných úvah na „nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod ÚS 286/03“ (správně nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I.ÚS 286/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 78, ročník 2005) a dovozuje-li, že „případ řešený v nálezu ÚS je ve vztahu k řešené problematice identický s případem řešeným tímto dovoláním“, jedná se o odkaz nepřípadný.
Otázkou, z jakých důvodů nelze považovat názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I.ÚS 286/03 (jakož i v předchozím nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 22/03), za identický s dalšími – byť podobnými případy - se Ústavní soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. IV. ÚS 343/2005, jímž ústavní stížnost (podanou ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mimo jiné proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2005, č.j. 21 Cdo 1777/2004-76) odmítl; v tomto rozhodnutí jako hledisko významné pro posouzení identity případů zdůraznil zásadně odlišné skutkové okolnosti případu.
Skutkové okolnosti, na nichž Ústavní soud založil svůj nález ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 286/03, byly zcela jiné než jsou v projednávané věci. Z obsahu žaloby podané v této věci bylo jasné, že jde o spor se zaměstnavatelem žalobce, z obsahu žaloby však současně – což žalobce přehlíží - vyplývala rovněž skutečnost, že žalobce za svého zaměstnavatele považoval v době podání žaloby (23. 3. 2004) Ú. p. d. n. d. z. (a nikoliv to, že by za svého zaměstnavatele považoval stát, tj. Českou republiku); v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobce svého nároku domáhal proti České republice. V posuzované věci tedy nešlo o situaci, že by z obsahu žaloby bylo zřejmé, že směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení (kterou měl na mysli Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 286/03). Za stavu, kdy podle obsahu spisu v posuzované věci byla žaloba podána k soudu prvního stupně dne 23. 3. 2004, tj. více než tři roky od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., který nově upravoval vystupování státu v právních vztazích, kdy žalobce má právnické vzdělání a kdy nebyly dány ani žádné jiné zvláštní okolnosti případu (nešlo o spor vyplývající z mimosoudních rehabilitací, ale o úpravu pracovního posudku, tedy o spor pracovněprávní), bylo by užití ustanovení §43 o.s.ř., jehož se žalobce v dovolání domáhá, v rozporu se zákonem (a to i s čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod); přijetí názoru, které by jeho užití přesto akceptovalo, není možné bez zjevně účelové manipulace s obsahem žaloby a jinými částmi spisu, bez porušení základních zásad občanského soudního řízení, bez porušení pravidel spravedlivého procesu a bez narušení právní jistoty, k němuž dovolací soud neshledal žádný důvod a které v právním státě nelze ničím ospravedlnit.
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dospěl k závěru, že v žalobě označený žalovaný Ú. p. d. n. d. z. neměl v době zahájení řízení v této věci (ke dni 23. 3. 2004) - stejně jako jiná organizační složka státu – způsobilost být účastníkem řízení. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že ze zjištěného nedostatku podmínky řízení dovodil odpovídající závěry, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Jeho postup byl v souladu se zákonem, ustálenou judikaturou soudů a rovněž se závěry Ústavního soudu vyslovenými - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 343/05.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno, že by toto usnesení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu