ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.646.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 646/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátkou, o 313.108,60 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 223/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č.j. 29 Co 99/2005-61, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19.5.2005, č.j. 29 Co 99/2005-61, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23.9.2004, č.j. 10 C 223/2003-43, ve výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 305.918,60 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% p.a. z částky 294.918,60 Kč od 17.11.2001 do zaplacení a z částky 11.000,- Kč od 22.11.2001 do zaplacení, potvrdil, ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 55.961,- Kč k rukám advokáta, jej změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 55.908,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 21.614,- Kč „na účet“ advokáta; ve výroku II., jímž Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu co do částky 7.190,- Kč s „příslušenstvím“ zamítl, rozsudek nebyl napaden přípustným odvoláním a samostatně nabyl právní moci (srov. §206 odst. 2 a §212 o.s.ř.). Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně pověřený vedením střediska v L. n. L. byl pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1 trestního zákona [protože v době od 11.5.2001 do 16.11.2001 vybíral pomocí bankovní karty, která mu byla firmou svěřena v rámci výkonu jeho funkce k výběru finančních částek (k úhradě drobných výdajů střediska) pro pokladnu střediska v L. n. L., kam však hotovost nepředával a ponechával si ji u sebe, přičemž při účetní uzávěrce vybrané částky firmě k pokladním dokladům nedoložil a způsobil tak svým jednáním žalobkyni škodu ve výši 302.108, 60 Kč] a pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 trestního zákona [protože v přesněji nezjištěné době v měsíci září až říjen 2001 prodal bez povolení jednatelů společnosti firemní majetek, který mu byl k výkonu funkce svěřen (vozidlo Škoda-sypač), za částku 11.000,- Kč V. P., získanou částku však na účet společnosti neodvedl a způsobil tak žalobkyni škodu ve výši 11.000,- Kč]. Protože soud je vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin (§135 odst. 1 o.s.ř.), soud prvního stupně dovodil, že žalovaný vznik škody zavinil. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil ani v tom, když při určení výše škody způsobené jednáním žalovaného vycházel z výsledků inventur, kterými byla škoda vzniklá žalobkyni spolehlivě prokázána; důvodně (jako nadbytečné) odmítl návrhy žalovaného na doplnění dokazování (zejména pokladní knihou, účetními doklady a výslechy svědků, kteří byli vyslechnuti v trestním řízení). Z uvedených důvodů odvolací soud považoval za správný i právní závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný (který neměl uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti) odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni v celkové výši 305.918,60 Kč podle ustanovení §172 odst. 1, 3 zák. práce; na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně „pro stručnost“ odkázal s tím, že se s ním „ztotožňuje“.
Žalovaný v dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které podal („do všech jeho výroků“) z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. - kromě toho, že rekapituluje listinné důkazy (účetní doklady) ke zjištění výše škody ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 1 T 334/2002, jejichž provedení v tomto řízení soudy odmítly, a obsah výroku rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 5.12.2002, č.j. 1 T 334/2002-259, a požaduje, aby „jako součást tohoto dovolání byly vzaty i jeho námitky uváděné ve vyjádření k žalobě a v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně“ - vytýká soudům, že nesprávně zjistily výši škody, neboť dovolatel neodpovídá za schodek zjištěný inventurou, ale za škodu, kterou způsobil tím, že vybíral pomocí platební karty peněžní částky, aniž by je předal do pokladny; tvrdí, že při účetní uzávěrce nedoložil pokladními doklady pouze částku 75.000,- Kč. Podle přesvědčení žalovaného soud prvního stupně – i když „správně dospěl k závěru, že věc je nutno posuzovat dle ustanovení §172 odst. 1, 3 ZP“ a „velmi přesně vystihl, v čem spočívala podstata jednání dovolatele, pro které byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce uznán vinným“ - pochybil v tom, že „dovolatele nezavázal povinností zaplatit jen tu škodu, kterou tímto zcela konkrétním jednáním způsobil“, a že „na případ obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle §172 ZP použil ustanovení o náhradě škody dle §176 ZP, tj. o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, dle kterého zaměstnanec odpovídá za vzniklý schodek zjištěný inventurou“. Protože odvolací soud uvedená pochybení soudu prvního stupně neodstranil a „v rámci přezkumného řízení se ztotožnil s chybnými závěry soudu prvního stupně“, dovozuje, že „rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, je vadou odvolacího soudu při přezkumné činnosti související i s nesprávnou aplikací procesních norem v občanskoprávním řízení“ a že odvolací soud „se dopustil stejné chyby, řešil-li právní otázku v rozporu s hmotným právem“; v tom spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v nedodržení předpisů upravujících procesní postupy soudu, když nebylo přihlédnuto k jím tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle §118b nebo §118c o.s.ř., když soud neúplně zjistil skutkový stav věci, protože neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a pak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Domnívá se také, že odvolací soud měl při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout k jeho nepříznivým sociálním poměrům jako důvodům hodným zvláštního zřetele a náhradu nákladů řízení výjimečně zcela nebo zčásti nepřiznat. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, „event. zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně“, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 305.918,60 Kč s úroky z prodlení - tam přesně specifikovanými) potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní názor odvolacího soudu [výklad právní otázky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce, předpokladů jejího vzniku, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody, případně okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), ani aplikaci ustanovení §172 odst. 1 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že – kromě dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž tvrdí, že soud prvního stupně „na případ obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle §172 ZP použil ustanovení o náhradě škody dle §176 ZP“ a že odvolací soud „uvedená pochybení soudu prvního stupně neodstranil a v rámci přezkumného řízení se ztotožnil s chybnými závěry soudu prvního stupně“, čímž „se dopustil stejné chyby, řešil-li právní otázku v rozporu s hmotným právem“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně ) vychází. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům (v otázce zjištění výše škody) z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné; z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudů, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „neodpovídá za schodek zjištěný inventurou, ale za škodu, kterou způsobil tím, že vybíral pomocí platební karty peněžní částky, aniž by je předal do pokladny“, přičemž „při účetní uzávěrce nedoložil pokladními doklady pouze částku 75.000,- Kč“, že tedy byla nesprávně zjištěna výše škody), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel soudům rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], spočívající „v nedodržení předpisů upravujících procesní postupy soudu, když nebylo přihlédnuto k jím tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle §118b nebo §118c o.s.ř., když soud neúplně zjistil skutkový stav věci, protože neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a pak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“. Ani případná existence této dovolatelem tvrzené vady by však sama o sobě nemohla – jak výše uvedeno - přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „do všech jeho výroků“; ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů namítá, že odvolací soud měl přihlédnout k jeho nepříznivým sociálním poměrům jako důvodům hodným zvláštního zřetele a žalobkyni náhradu nákladů řízení výjimečně zcela nebo zčásti nepřiznat.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení anebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2007
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu