ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1569.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1569/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. F. F., zastoupenému advokátkou, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 571/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 28 Co 484/2004, 28 Co 489/2004-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala určení, že vlastníkem pozemku st. parc. č. 420/3 v obci a k. ú. L. n. L. je O. K. Žalobu odůvodnila tím, že od roku 1971 jako vlastnice domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 (a dříve i její právní předchůdci) nerušeně užívala předmětný pozemek st. parc. č. 420/3 v domnění, že jí rovněž patří, neboť tvoří jediný vchod k jejímu domu. Teprve v roce 1984 si na pozemek st. parc. č. 420/3 začala činit nárok Ing. J. F., vlastnice domu č.p. 498 se st. parc. č. 420/1, a podala 1. 11. 1984 žalobu, kterou se domáhala, aby žalobkyni bylo uloženo předmětný pozemek vyklidit. Když 19. 2. 1988 zemřela, vstoupil do řízení na její místo žalovaný jako její dědic (syn). Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburku z 20. 10. 1987, č. j. 4 C 819/84-115, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze z 29. 3. 1988, č. j. 13 Co 74/88-144, zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný vlastnictví k pozemku parc. č. 420/3 nenabyl děděním po matce ani vlastnictví k němu sám nevydržel. V řízení vyšlo najevo, že vlastníkem pozemku st. parc. č. 420/3 je O. K. V dědickém řízení po Ing. J. F. bylo sice nejprve rozhodnutím bývalého Státního notářství z 31. 5. 1988, č. j. D 364/88-16, potvrzeno, že žalovaný děděním po matce kromě domu č.p. 498 se st. parc. č. 420/1 a pozemku parc. č. 109/2 nabyl také pozemek st. parc. č. 420/3, avšak Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze 14. 12. 1988, sp. zn. 4 Cz 69/89, uvedené rozhodnutí ohledně st. parc. č. 420/3 zrušil. Žalovaný však nadále v užívání pozemku st. parc. č. 420/3 žalobkyni brání, O. K. nemá na určení svého vlastnictví k pozemku zájem, ale přislíbil žalobkyni, že v případě určení jeho vlastnického práva na ni pozemek převede. Posléze žalobkyně změnila žalobu tak, že se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku st. parc. č. 420/3, s tím, že vlastnické právo k němu vydržela.
Soud prvního stupně rozsudkem z 29. 5. 1996, č. j. 6 C 571/92-90, změněnou žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že v roce 1941 po obnově katastrálního operátu byla část pozemku parc. č. 109/1 přisloučena k pozemku st. parc. č. 420/1, který byl již tehdy ve vlastnictví Ing. J. F. Uvedený stav trval až do roku 1964, kdy byl oddělen díl A, jak byl zachycen v geometrickém plánu z roku 1962, a ten připojen do st. parc. č. 420/2. Stavební parc. č. 420/3 vznikla v roce 1980 při komplexním zakládání evidence nemovitostí, a to ve stejném geometrickém určení jako zmíněný díl A, přičemž jako vlastnice tohoto pozemku byla opět zapsána Ing. J. F. Část pozemku st. parc. č. 420/1 (pozdější díl A a poté pozemek st. parc. č. 420/3) začal nejprve užívat J. R. jako průjezd k domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2, darovaných mu jeho otcem K. R., který mu řekl, aby takto průjezd užíval. Když J. R. v roce 1969 dům č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 prodal manželům H., řekl jim, že průjezd se nachází na prodávaném pozemku. Jako svůj pozemek st. parc. č. 420/2 užívali pozemek st. parc. č. 420/3 také další jeho vlastníci manželé N. a od roku 1971 žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nevydržela vlastnické právo k pozemku st. parc. č. 420/3 podle §135a občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb., pro nezpůsobilý předmět a podle §134 odst. l ObčZ, ve znění novely zákona č. 509/1991 Sb., proto, že nebyla jeho oprávněnou držitelkou. Žaloba na vyklizení pozemku byla proti ní podána 1. 11. 1984 a ke dni 1. 1. 1992 tak nemohla být v dobré víře, že jí pozemek patří.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, v řízení zahájeném k odvolání žalobkyně, připustil změnu žaloby tak, „aby bylo určeno, že žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi pozemkové parcely č. 420/2 - stavební parcela, zapsané u Katastrálního úřadu N. na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území L. n. L., svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu bezplatného užívání průchodu a průjezdu po pozemkové parcele č. 420/3 o výměře 85 m2, zapsané u Katastrálního úřadu N. na listu vlastnictví č. pro katastrální území L. n. L., kteréžto právo je každý vlastník pozemkové parcely č. 420/3 povinen trpět“. Poté odvolací soud usnesením ze 17. 7. 1997, č. j. 28 Co 198/97-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem z 29. 5. 1998, č. j. 6 C 571/92-128, změněné žalobě vyhověl. K historii vzniku pozemku st. parc. č. 420/3 ještě zjistil, že B. R., která byla matkou Ing. J. F., uzavřela sice v roce 1936 jako kupující ústní kupní smlouvu s prodávajícími J. a R. M., jejímž předmětem byla část jejich pozemku parc. č. 109/1, k převodu vlastnictví však nedošlo, neboť „podle §350 OZO nebyl prodej pozemku zaknihován.“ Dospěl k závěru, že žalobkyně (i její právní předchůdci) užívali k průchodu a průjezdu ke svým nemovitostem domu č.p. 659 se st. parc. č. 420/2 pozemek st. parc. č. 420/3 v dobré víře, že jim právo průchodu a průjezdu patří. Dobrá víra žalobkyně trvala od roku 1971 i ke dni 1. 4. 1984, ke kterému právo průchodu a průjezdu po pozemku st. parc. č. 420/3 ve prospěch pozemku st. parc. č. 420/2 podle §135a odst. l a §507a odst. 3 ObčZ, ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb., vydržela.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 1999, č. j. 28 Co 766/98-171, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. května 1998, č. j. 6 C 571/92-128, ve znění změněného petitu ve věci samé tak, „že žalovaný je povinen odstranit postavenou zeď na hranici mezi stavební parcelou č. 420/2 zapsanou na LV č. pro obec a k. ú. L. n. L. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N.
a stavební parcelou č. 420/3 zapsanou na LV č. pro obec a k. ú. L. n. L., a to do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemenu, spočívající v chůzi a jízdě po pozemku st. parc. č. 420/3, nejpozději v roce 1982 (správně 1984). Z protokolu o ohledání na místě samém, které provedl soud prvního stupně, odvolací soud zjistil, že v roce 1993 postavil žalovaný mezi pozemkem žalobkyně st. parc. č. 420/2 a pozemkem st. parc. č. 420/3 zeď. Dále odvolací soud uvedl, že „vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně žalobního petitu, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 OSŘ ze stejných právních důvodů, t. j. že žalobkyně vydržela právo odpovídající věcnému břemenu - právo chůze a jízdy po pozemku č. 420/3, tak, že žalovanému uložil odstranit zeď, kterou postavil mezi pozemky č. 420/2 a 420/3, neboť žalovanému nesvědčí žádné právo k pozemku č. 420/3, proto nemá ani právo bránit žalobkyni v užívání pozemku postavenou zdí.“
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 11. 2001, č. j. 22 Cdo 1344/2000-222, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Zatímco soud prvního stupně rozhodoval o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni a o žalobě, že každý vlastník služebného pozemku je povinen věcné břemeno trpět, odvolací soud rozhodoval o žalobě o odstranění zdi směřující proti žalovanému jako osobě odlišné od vlastníka služebného pozemku, zasahující do tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemenu. Krajský soud v Praze pak usnesením z 24. 1. 2002, č. j. 28 Co 1/2002-228 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aby se zabýval žalobou na odstranění zdi.
Soud prvního stupně rozsudkem z 29. 3. 2004, č. j. 6 C 571/92-279, rozhodl, že „žalovaný je povinen odstranit postavenou zeď na hranici mezi stavební parcelou č. 420/2, zapsanou na LV č. pro obec a katastrální území L. n. L., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N., a stavební parcelou č. 420/3, zapsanou na LV č. pro obec a katastrální území L. n. L., a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ Vycházel nadále z toho, že žádný z účastníků není vlastníkem pozemku st. parc. č. 420/3 a že betonovou zeď oddělující stavební pozemky parc. č. 420/2 a 420/3 postavil žalovaný. Po doplnění dokazování zjistil ze zprávy o posouzení zdi, vypracované Ing. J. H., úředně oprávněnou zeměměřičskou inženýrkou, která provedla zaměření zdi 4. 6. 2002, a znaleckého posudku Ing. R., znalce z oboru geodezie a kartografie, že předmětná hradební zeď leží zčásti na pozemku žalobkyně st. parc. č. 420/2, přičemž díl, kterým zasahuje do pozemku žalobkyně má výměru 0,50 m2. Žalobkyně pak uvedla, že požaduje odstranění zdi také z toho důvodu, že byla postavena žalovaným bez jejího souhlasu zčásti na jejím pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se odstranění zdi podle §126 odst. l ObčZ domáhá důvodně, neboť žalovaný postavil zeď bez stavebního povolení a na cizích pozemcích. Přitom stavební pozemky parc. č. 420/2 a 420/3 tvořily jeden celek, byly vzájemně přístupné a vlastníci st. parc. č. 420/2 používali st. parc. č. 420/3 k průchodu a průjezdu. Odstranění stavby nařídil podle §135c odst. ObčZ a uvedl, že vzhledem ke skutečnostem, které byly v řízení zjištěny, není její odstranění v rozporu s dobrými mravy. Doplňujícím usnesením z 18. 6. 2004, č. j. 6 C 571/92-284, rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného nahradit náklady státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 30. 11. 2004, č. j. 28 Cdo 484/2004, 28 Cdo 489/2004-310, rozsudek soudu prvního stupně spolu s doplňujícím usnesením změnil ve výroku o nákladech řízení státu tak, že České republice náhradu nákladů řízení nepřiznal, a v dalším rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal neopodstatněnou námitku žalovaného, že mu byla uložena povinnost odstranit zeď z cizího pozemku, jehož vlastník nebyl zjištěn. O ochraně práva osoby oprávněné z věcného břemene - žalobkyně ve vztahu k žalovanému jako osobě třetí, od vlastníka služebného pozemku odlišné, který žalobkyni postavením zdi ve výkonu jejího práva brání, rozhodl analogicky podle §853 a §126 odst. 1 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který mu byl doručen 5. 1. 2005, podal žalovaný 16. 2. 2005 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu s tím, že rozsudek odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadního významu otázka, zda osobě jiné než vlastníkovi pozemku lze uložit odstranění zdi. Rozsudek odvolacího soudu neřeší otázku, zda je vlastník pozemku povinen žalovaného na svůj pozemek vpustit a umožnit mu odstranění zdi. Podle žalovaného „v tomto bodě se stává rozsudek odvolacího soudu fakticky nevykonatelným“. Dále spočívá zásadní význam rozsudku i v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které žalovaný navrhoval, čímž bylo významně zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu vrácena soudu k dalšímu řízení.
V podání z 9. 8. 2005, označeném jako doplnění dovolání, žalovaný uvedl, že v řízení nebylo dořešeno vlastnické právo k pozemku st. parc. č. 420/3. Rozhodnutím soudu prvního stupně, č. j. D 959/2004-103, Nd 222/2004, které nabylo právní moci 1. 8. 2005, bylo potvrzeno, že jako dodatečně najevo vyšlý majetek nabyl děděním po matce Ing. J. F. pozemek st. parc. č. 420/3 žalovaný. Protože se část sporné zdi nachází na uvedeném pozemku, je třeba vzít v úvahu vyjádření žalovaného jako vlastníka tohoto pozemku, že „proti zdi na své parcele nemá námitku“, a žádá, aby byla zachována.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního významu, neboť povinnost odstranit stavbu zdi byla uložena žalovanému, který zeď sám postavil a o jeho vlastnictví tak nebylo pochyb. Pokud žalovaný namítal, že nebyla řešena otázka, zda vlastník pozemku umožní žalovanému spornou zeď odstranit, žalobkyně poukazuje na to, že otázka vlastnictví k pozemku st. parc. č. 420/3 nebyla předmětem sporu a její vlastník nebyl zjištěn. Tato skutečnost nebrání vykonatelnosti rozsudku, který ukládá odstranění stavby. Námitku žalovaného, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, řešil již odvolací soud, který poukázal na to, že přes poučení poskytnuté mu podle 118 odst. l a §119a odst. l občanského soudního řádu návrhy na doplnění dokazování neučinil a žalovaný ani v dovolání neuvádí, o které důkazy se má jednat.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přepřede dnem účinnosti nabytí tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 30. 11. 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále “OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podané žalobcem 16. 2. 2005 bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. l a §241 odst. l a 4 OSŘ), má formální a obsahové znaky uvedené v §241a odst. 1 OSŘ. Podle §242 odst. 4 OSŘ účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, po dobu trvání lhůty k dovolání a podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti. K podání žalovaného z 9. 8. 2005, kterým dovolání doplnil po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, dovolací soud proto nepřihlížel.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval poprvé o žalobě o odstranění zdi, není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b ) OSŘ a v úvahu připadala jen přípustnost podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmen b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). K tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání dovolání.
K ochraně práv osoby z věcného břemene oprávněné Nejvyšší soud v rozsudku ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 556, uvedl, že „spočívá-li věcné břemeno ve výlučném užívání věci, může se oprávněný z věcného břemene domáhat jejího vydání (resp. vyklizení), zdržení se neoprávněných zásahů a odstranění jejich následků. V případě, že věcné břemeno spočívá v nikoliv výlučné možnosti užívat celou věc (tak je tomu v případě práva cesty), může se oprávněný z věcného břemene domáhat, aby vlastníkovi, případně i jiným osobám byla uložena povinnost umožnit mu výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, případně zdržet se v žalobě uvedeného konkretizovaného rušení výkonu práva a odstranit jeho následky. Pokud vlastník pozemku umístí na cestě, zatížené věcným břemenem, překážku, která neumožňuje právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může se oprávněný domáhat odstranění této překážky.“
Žalovaný v dovolání nezpochybnil existenci věcného břemene cesty váznoucího na pozemku st. parc. 420/3 ve prospěch pozemku st. parc. č. 420/2. Povinnost, která mu z důvodu neoprávněného zásahu (postavením zdi na služebném pozemku) do tohoto práva odpovídajícího věcnému břemeni byla uložena, je v souladu s výkladem §151n odst. 1 ObčZ, k němuž dospěl dovolací soud ve shora citovaném rozhodnutí. Byť dovolací soud k podání žalovaného z 9. 8. 2005 nepřihlíží, musí připomenout, že v tomto podání se žalovaný sám označuje za vlastníka služebného pozemku. Protože žalovaným předestřená otázka byla již dovolacím soudem řešena a rozsudek odvolacího soudu se od jeho rozhodnutí neodchyluje, není rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. l písm. c) OSŘ založena, a proto dovolací soud, aniž se zabýval namítanými vadami řízení, které se týkaly neprovedení důkazů a vykonatelnosti rozsudku, dovolání podle §218 odst. l písm. c) a §243b odst. 5 OSŘ odmítl.
Žalovaný je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalobkyni náklady, které jí v dovolacím řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokáta, který podáním vyjádření k dovolání učinil v dovolacím řízení jeden úkon, ve výši 1 125,- Kč (§2 odst. l , §8 písm. a) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 277/2006 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem částkou 1 200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu