ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1657.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1657/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PaeDr. D. P., zastoupené advokátkou, proti žalované obci R. n. M., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 30/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 640/2005-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 640/2005-77, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. října 2004, č. j. 8 C 30/2002-49, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 8 C 30/2002-49, zamítl žalobu, aby soud určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 1328/3 ostatní plocha o výměře 25 m2 v kat. území H., zapsaného u Katastrálního úřadu v Š., je žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. pro obec R. n. M., kat. území H., a to domu č. p. 80 a mj. pozemků parcelních čísel 136, 85/1, 202/1, 202/2 a 879/2. Žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku v tomtéž kat. území parc. č. 1328/1 – ostatní komunikace o výměře 1099 m2. Rozhodnutím Městského úřadu v Š. – odboru výstavby, z 22. 6. 2001, č. j., bylo přerušeno stavební řízení o odstranění nepovolené stavby oplocení na pozemcích parcelních čísel 201/1, 202/2 a 1328/1 v kat. území H. a žalobkyně byla podle §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), s námitkou, že oplocení nezasahuje do pozemku parc. č. 1328/1, odkázána na soud. Žalobkyni uložil, „aby do patnácti dnů od doručení rozhodnutí předložila důkaz, že byl u soudu podán návrh na rozhodnutí ve sporné věci týkající se vlastnictví k pozemku p. č. 1328/1“. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 11. 7. 2001. Rozhodnutím téhož úřadu z 13. 9. 2001, které nabylo právní moci 6. 10. 2001, bylo žalobkyni nařízeno odstranění stavby oplocení na pozemcích parcelních čísel 202/1, 202/2 a 1328/1 v kat. území H. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, poněvadž žalobu podala u soudu až 14. 2. 2002, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty, počítané od doručení rozhodnutí, kterým byla se svou námitkou uplatněnou v řízení o odstranění oplocení odkázána na soud.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č. j. 12 Co 640/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dodal, že žalobkyně ve stanovené lhůtě stavebnímu úřadu nedoložila a nepodala důkaz o podání žaloby u soudu, proto stavební úřad ve smyslu §137 odst. 3 stavebního zákona námitku posoudil sám a ve věci rozhodl. Za této situace žalobkyně nemůže jít na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, které spatřuje v tom, že soudy nezkoumaly, zda nemá i jiný naléhavý právní zájem. Namítla, že sporný pozemek byl stále užíván ve stejných hranicích již jejími právními předchůdci a nikdy nikdo nenamítal, že část dřívějšího plotu je na pozemku žalované. Tato skutečnost byla zjištěna až v současné době za použití přesnějších měřících zařízení. Předmětnou žalobu podala proto, že po ní bylo žádáno zbourání plotu z důvodu rozšíření místní komunikace a poněvadž má zato, že vlastnictví ke spornému pozemku nabyla vydržením. Existenci jejího naléhavého právního zájmu tak soudy měly zkoumat nejen ve vztahu ke stavebnímu řízení, ale také z hlediska „prosazení vlastnického práva žalobkyně, kdy taková žaloba na určení vlastnictví, je-li zpochybňováno, může být podána kdykoliv“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle žalované se oba soudy s otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení řádně vypořádaly, a to i z hlediska konstantní judikatury.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam s ohledem na nezbytnost řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda ze skutečnosti, že žalobce nepodal včas žalobu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řízení (dále jen „stavební zákon“), lze v případě na to podané žaloby na určení vlastnictví shledat nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení již z toho důvodu, že tak žalobce neučinil včas ve lhůtě stanovené mu k tomu stavebním úřadem. Dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné potud, že tento rozsudek není správný.
Podle §137 stavebního zákona stavební úřady, provádějící řízení podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy – odst. 1. Nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší – odst. 2. Stavební úřad stanoví lhůtu, ve které musí být předložen důkaz, že u soudu byl podán návrh na rozhodnutí ve sporné věci. Nebude-li důkaz o podání návrhu ve stanovené lhůtě předložen stavebnímu úřadu, učiní si stavební úřad úsudek o námitce sám a rozhodne ve věci – odst. 3. V řízení, při kterém stavební úřad nařizuje ve veřejném zájmu opatření podle tohoto zákona a hrozí-li nebezpečí z prodlení, učiní si sám úsudek o námitce, u které nedošlo k dohodě, a ve věci rozhodne- odst. 4.
Zmeškal-li žalobce lhůtu stanovenou stavebním úřadem, ve které měl předložit důkaz, že u soudu podal návrh na rozhodnutí ve sporné věci o námitce vyplývající z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, překračující rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy (§137 odst. 1 a 3 stavebního zákona), a podal takovou žalobu později, nešlo již o žalobu podanou v intencích odkazu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona. V takovém případě je tudíž třeba, aby byl předpoklad úspěšnosti určovací žaloby žalobce, tj. jeho naléhavý právní zájem na takové žalobě, naplněn. Nejvyšší soud již v rozsudku z 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 695, zaujal právní názor, že „žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.), není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod §80 písm. c) OSŘ, ale je žalobou jinou v §80 písm. c) OSŘ neuvedenou“. Z uvedeného lze za pomoci argumentu a contrario učinit závěr, že nejde-li o určovací žalobu podanou v souladu s ustanovením §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona, je žaloba o určení existence právního vztahu nebo práva, které je relevantní pro výsledek stavebního řízení, jehož účastníky jsou či byli účastníky řízení u soudu, žalobou podle §80 písm. c) OSŘ. Nedostatek naléhavého právního zájmu pak logicky nelze pak spatřovat pouze v tom, že taková žaloba není žalobou odpovídající odkazu stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Přitom ovšem nelze pominout, že nebyl-li důkaz o podání návrhu u soudu ve stavené lhůtě předložen stavebnímu úřadu, je podle §137 odst. 3 věta druhá stavebního zákona stavební úřad oprávněn, aby si sám ve věci učinil úsudek (který by jinak náležel soudu) a podle toho rozhodl.
Odvolací soud v dané věci postavil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně ve lhůtě stanovené stavebním úřadem nepodala tomuto úřadu důkaz, že u soudu podala žalobu na rozhodnutí o sporné námitce, týkající se vlastnictví pozemku parc. č. 1328/1, a že stavební úřad postupoval podle §137 odst. 3 stavebního zákona tak, „že si učinil úsudek o námitce sám a ve věci rozhodl“. Jak již bylo uvedeno výše, samotná skutečnost, že účastník stavebního řízení podal návrh na zahájení občanskoprávního řízení po lhůtě stanovené mu k tomu stavebním úřadem, není skutečností, z níž by vyplýval nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Odvolacímu soudu, který odkazoval i na související stavební řízení, nutno také vytknout, že se nezabýval tím, jaký úsudek o námitce žalobkyně si stavební úřad učinil čili jak tento úřad otázku vlastnictví ke spornému pozemku posoudil. Skutkových zjištění v uvedeném směru se v jeho rozhodnutí nedostává. Dovolací soud závěrem poznamenává, že současná právní úprava stavebního řízení je poněkud jiná, když nyní platný stavební zákon č. 183/2006 Sb. nabyl účinnosti 1. 6. 2006. Pro posuzování věci dovolacím soudem byla určující právní úprava podle předchozího stavebního zákona.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu