ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1835.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1835/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. J. a b) R. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 202/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2006, č. j. 18 Co 114/2006-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 8 C 202/2004-90, určil, „že žalobci manželé J. a R. J., jsou společnými vlastníky pozemku p. č. 6/1 – trvalý trávní porost o výměře 1 552 m2 v k. ú. Š. L.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník pozemkové parcely č. 6/1 (dále „sporný pozemek) je v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Žalobci, vlastníci nemovitostí, a to domu čp. 5, stavební parcely č. 43, parcel č. 4, č. 5 a č. 6/2, užívali od 17. 8. 1983 i sporný pozemek a skutečnost, že nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako jeho vlastníci, zjistili až v roce 2002. Z provedených důkazů dovodil, že v době, kdy žalobci zmíněné nemovitosti kupovali od bývalého J. P., převzali i sporný pozemek a užívali jej společně s pozemkovou parcelou č. 6/2 jako jeden celek. Přestože parcela č. 6/2 měla výměru 924 m2 a sporný pozemek 1 552 m2, takže žalobci začali užívat plochu o tuto výměru větší, byli od roku 1983 do roku 2002 v dobré víře, že vlastní i sporný pozemek. Neznali totiž přesnou výměru kupovaných pozemků, neměli důvod si výměry zjišťovat a pokud žalovaný argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, nebylo možno opomíjet právní názor vyjádřený v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Uzavřel, s poukazem na §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), že žalobci vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 18 Co 114/2006-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba žalobců, kterou by bylo určeno, že žalobci jsou společnými vlastníky pozemku parc. č. 6/1 – trvalý trávní porost o výměře 1.552 m2 v k. ú. Š. u L., se zamítá“. Žalobcům uložil dále povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na skutečnost, že posouzení držitelovy dobré víry je nutné hodnotit objektivně, nikoliv tedy ze subjektivního hlediska, to je na základě pouhého osobního přesvědčení účastníka. Zdůraznil, že je nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodnou pochybnost o tom, že mu věc nebo právo patří, když jedním z hledisek pro posouzení omluvitelného omylu za dané situace měl být poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V této souvislosti připomenul výměru sporného pozemku v porovnání s výměrou pozemku č. 6/2 s nímž byl společně užíván. Tvrzení, že v kupní smlouvě z roku 1983 nebyly uvedeny výměry pozemků, neshledal pro posouzení věci významné; poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2000. Argumentaci opřenou o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004 shledal nepřípadnou, neboť v něm byla řešena otázka převodu pozemku mezi blízkými příbuznými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Tvrdí, že až do roku 2002 jednali v omluvitelném omylu ať jde o uchopení držby, či samotné užívání pozemku. Se závěrem odvolacího soudu, odkazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 v aplikaci na daný případ se neztotožňují. Namítají, že oba zmíněné pozemky byly i v době, kdy je drželi jejich právní předchůdci, ohraničené kameny a užívány společně. Jejich omyl ohledně užívání sporného pozemku nemohl být zjištěn z nabývacího titulu, ani z nabyté znalosti místních poměrů. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 464/2004, jež je možno dílčím způsobem v dané věci použít. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že se daná věc neliší významem, ani okolnostmi, od těch, které Nejvyšší soud v minulosti posuzoval a k nimž zaujal jednoznačné stanovisko; nejde tedy o věc výjimečnou. Uzavírá, že omluvitelnost omylu žalobců stejně jako výklad znaku „se zřetelem ke všem okolnostem“ v daných souvislostech zřetelně hovoří v neprospěch stanoviska žalobců. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž shrnutí je připojeno jako poznámka k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaného v Soudních rozhledech, roč. 2005, č. 3. Je tu řešena otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod č. C 1304 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (publikovaný pod č. C 836 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázka, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“.(rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, č. C 1399 Souboru rozhodnutí NS, sv. 20). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit; viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Soubor rozhodnutí NS č. C 2733. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu č. p. 19. Tento pozemek nemá samostatný přístup a přístup na něj je a po vydržecí dobu byl pouze z usedlosti žalobce…Žalobce nenabýval pozemek, který by „neznal“, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými (§116 ObčZ), přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby“.
Je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v souladu s uvedenou judikaturou. Nelze vyloučit, že žalobci užívali sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, ovšem tato dobrá víra tu nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Výjimečné okolnosti, umožňující přiznat oprávněnou držbu, tak v daném případě nebyly dány.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež mu vznikly. Představují odměnu advokátovi za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 5.075,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu