ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1929.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1929/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) M. B. a b) J. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 210/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, č. j. 27 Co 21/2006-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 2.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky níže uvedeného bytu, neboť se žalovanými uzavřeli smlouvu o postoupení práva na jeho koupi. Žalovaní zájem o koupi bytu neměli a žalobci za ně zaplatili kupní cenu. Po podpisu smlouvy byli žalobci, kteří jsou osobami neslyšícími a mají sníženou schopnost vnímat souvislý psaný text, přesvědčeni, že jsou vlastníky bytu, nakládali s ním proto jako s vlastním, vyměnili jej s matkou žalobkyně za větší a v dobré víře jej vlastnili od 21. 2. 1994, kdy smlouvu podepsali. Jeho vlastnictví proto 21. 2. 2004 vydrželi.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 11 C 210/2004-112, zamítl „návrh, na určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 10/7 – byt, nacházející se v budově čp. 10 B. – bydlení, kdy nemovitost stojí na pozemku st. 49/2 – zastavěná plocha a nádvoří a dále i spoluvlastnického podílu o velikosti 603/6018 na společných částech domu čp. 10 B. a pozemku st. 49/2, kdy nemovitosti jsou zapsány u katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. na LV a na LV pro KÚ B. u M. H., obec B.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako kupující uzavřeli 12. 1. 1998 se Z. d. B. n. J. kupní smlouvu o převodu vlastnictví bytu čp. 10/7 v B. se spoluvlastnickým podílem 603/6018 na společných částech za kupní cenu 75.242,- Kč; vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo 9. 12. 1998. Ohledně tohoto bytu podepsali žalobci a žalovaná 1) dne 21. února 1994 smlouvu o postoupení práva na jeho koupi. Dopisem z 1. 7. 1994 žalovaní informovali žalobce o neplatnosti této smlouvy a o neoprávněnosti užívání bytu z důvodu nesouhlasu žalovaného 2) s jejím uzavřením. Soud konstatoval, že smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena neplatně, neboť nebyla podepsána žalovaným 2), přičemž šlo o majetek ve smyslu §145 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Žalovaný 2) se její neplatnosti dopisem z 1. 7. 1994 dovolal. Žalobci, kteří jsou osobami s běžným intelektem ztíženým jejich zdravotním postižením, neprokázali, že jsou oprávněnými držiteli bytu ve smyslu §130 ObčZ a vlastnické právo k němu nevydrželi.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 27 Co 21/2006-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ke smlouvě o postoupení práva na koupi bytu z 21. 2. 1994 konstatoval, že i když v ní byli jako převodci uvedeni oba žalovaní, smlouvu uzavřel jen jeden z nich. I kdyby převodcem byla pouze žalovaná 1), žalovaný 2) se dopisem z 1. 7. 1994 neplatnosti smlouvy dovolal; žalobci nejen z toho dopisu, ale i z dalších úkonů museli již v průběhu vydržecí doby poznat, jaký je právní stav věci. Žalobci jsou sice sluchově postiženi, podle znalkyně však jsou schopni za pomoci tlumočníka chápat smyslu úředních listin. Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vlastnické právo k předmětnému bytu ve smyslu §134 ObčZ nevydrželi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uvádějí, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v něm řešena otázka „narušení dobré víry sluchově postižených“, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil. Tvrdí, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly z jejich strany splněny. Namítají, že soudy nesprávně zhodnotily znalecký posudek, v němž znalkyně potvrdila, že ani jeden ze žalobců není schopen porozumět psanému textu a není schopen chápat smyslu úředních listin bez cizí pomoci. Soud má na jedné straně za prokázané narušení dobré víry žalobců, na druhé straně pomíjí, že s obsahem tvrzených úkonů, jimiž se žalovaní snaží zpochybnit svoji dobrou víru, nebyli nikdy seznámeni. Připomínají závěr znaleckého posudku, že v okamžiku podpisu smlouvy byli žalobci přesvědčeni, že se stali vlastníky bytu. Žalovaní od roku 1994 neučinili žádný právní úkon, kterým by na žalobcích žádali hrazení nájemného a žalobu na vyklizení bytu podali teprve v roce 2004; ta proti žalobcům ani nesměřovala. Soudy se nevypořádaly ani s důkazem svědčícím o dobré víře žalobců, jímž bylo placení daně z nemovitosti a provádění dalších plateb spojených s užíváním bytu poskytovatelům služeb, nikoliv žalovaným. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že tvrzení žalobců jsou nepřesná, zavádějící a svým charakterem do určité míry revidují hodnocení důkazů soudem. Žalobci byli znalcem označeni za osoby s průměrnou úrovní mentální kapacity. V průběhu domnělé vydržecí lhůty byli mnohokrát kontaktováni žalovanými za účelem vyklizení a předání bytu. Zdravotní postižení žalobců je pro posouzení věci irelevantní a v tomto směru žalovaní odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 145/2003. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců pro nedůvodnost zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Rozhodnutí soudů v dané věci je však v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (Rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1304). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (Usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068). V dané věci není nic, co by z rozhodnutí činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní; je též třeba přihlédnout k tomu, že dopis žalovaných ze dne 1. 7. 1994, adresovaný žalobcům, upozornil naprosto jednoznačným a srozumitelným způsobem žalobce na to, že smlouva je neplatná a že byt užívají neoprávněně. Ani postižení žalobců nemohlo nic změnit na tom, že za této situace nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že jim byt jako vlastníkům patří (viz též znalecký posudek). Na tom nic nemění skutečnost, že subjektivně (tedy nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“) v dobré víře být mohli (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1966).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou v dovolacím řízení (sepsání vyjádření k dovolání). Náklady činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 2.500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 2.650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění jsou dány §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu