ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2069.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2069/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) A. K. a b) E. K., zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvo vnitra České republiky, o zaplacení částky 131.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 133/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 514/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. srpna 2005, č. j. 4 C 133/2003-69, uložil žalované povinnost „zaplatit žalobcům částku 78.924,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení z částky 39.270,- Kč od 1. 3. 2003 do zaplacení, s 3% úrokem z prodlení z částky 39.654,- Kč od 7. 3. 2003 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 32.905,- Kč k rukám právního zástupce žalobců, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl, že žaloba „co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 52.816,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% z částky 26.600,- Kč od 1. 3. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3% z částky 26.216,- Kč od 7. 3. 2003 do zaplacení se zamítá“. Dále nepřiznal právo na náhradu nákladů státu za vypracované znalecké posudky.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky domu čp. 775 v P., v němž se nachází únikové schodiště z garáží pod vedlejším domem a větrací šachta nad stanicí metra I. P. P., vybudované podle rozhodnutí stavebního odboru bývalého O. v P. Tyto nebytové prostory zaujímají 49,9 m2 plochy. Obvyklou výši nájemného z těchto prostor soud zjistil ze znaleckého posudku ústavu K., s. r. o., jako podíl na nájemném z podzemních garáží. Nájemné za rok 2001 bylo vyčísleno částkou 39 040,- Kč, za rok 2002 částkou 39 750,- Kč a za rok 2003 částkou 39 789,- Kč. Soud neakceptoval názor žalované, že vydržela právo užívání těchto prostor odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu §151o občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Konstatoval, že žalovaná nepředložila smlouvu či rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene ani důkaz svědčící o poctivosti nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni. Uzavřel, že žalovaná zmíněné nebytové prostory užívá bez právního důvodu a je povinna žalobcům vydat bezdůvodné obohacení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 11 Co 514/2005-84, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se v napadené žalobě vyhovující části potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení se mění jen tak, že jejich výše činí 23.250,- Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a c) OSŘ. Za mylný pokládá názor soudů obou stupňů, že stát nemůže nabýt právo odpovídající věcnému břemeni výkonem práva – vydržením podle §134 ObčZ, neboť u státu jako registrátora práv k nemovitostem je vyloučena předem jedna z podmínek vydržení, to je dobrá víra, takže státu může vzniknout právo odpovídající věcnému břemeni pouze smlouvou nebo rozhodnutím státního orgánu. Z §151o ObčZ totiž nevyplývá, že stát, stane-li se účastníkem občanskoprávního vztahu (§21 ObčZ), nemůže být subjektem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Soud se proto měl důsledněji zabývat okolnostmi, které vedly k závěru o existenci dobré víry státu; ty uvedla žalovaná ve svém vyjádření z 27. 5. 2003 a 23. 9. 2005. V tomto směru připomíná, že podzemní garáže s únikovou cestou a větrací šachtou byly vybudované v sedmdesátých letech minulého století v domech, které v té době byly ve vlastnictví státu. Věcné břemeno proto nevzniklo, neboť vlastníkem věci, která by byla věcným břemenem zatížena, byl tentýž subjekt – stát. Existence zmíněných zařízení tedy nemohla být zaznamenána v tehdejší evidenci nemovitostí. V roce 1992 byla polovina domu vydána podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích dohodou žalobci a) a v čl. IV. dohody je uvedeno, že dům je vydáván se všemi součástmi a příslušenstvím, se všemi právy a povinnostmi, které restituent přijímá. Mezi povinnosti lze zajisté zahrnout i povinnosti strpět užívání nebytových prostor pro účely větrání a nouzového úniku z garáží umístěných pod vedlejším domem čp. 484. Druhou polovinu domu čp. 775 získali žalobci kupní smlouvou z 26. 10. 1992 uzavřenou s Městskou částí Praha 2 a z čl. II. a III. smlouvy plyne, že tato polovina domu je prodávána se všemi právy a povinnostmi a kupujícím je stav nemovitosti znám. Dovolatelka uzavírá, že nemovitost neužívá bez právního důvodu, užívá ji v předmětné části od okamžiku výstavby zmíněných zařízení a nelze jí přičítat k tíži, že toto užívání nebylo ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zohledněno v dohodě o vydání věci ani v kupní smlouvě a že žalobci popírají vědomost o užívání větrací šachty a únikové cesty v době po převzetí nemovitosti. Dovolatelka zdůrazňuje, že těmito okolnostmi se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly a nevyvodily z nich žádný právní závěr. Takto je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolatelka nespecifikuje právní otázku, jež by měla být v dovolacím řízení vyřešena. V konfrontaci s argumentací dovolatelky namítají, že soudy nevycházely ze závěru, že by stát nemohl nabýt právo odpovídající věcnému břemeni vydržením, ale že v daném případě toto právo k části nemovitosti nenabyl pro nedostatek dobré víry. To, že je stát registrátorem věcných práv k nemovitostem byla pouze jedna z okolností z nichž soud dovozoval, že dobrá víra žalované nemohla být dána. Žalovaná nikdy netvrdila existenci relevantního domnělého právního důvodu, na základě něhož by se mohla domnívat, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni. Její tvrzení, že v 70. letech minulého století nemohlo být věcné břemeno smlouvou založeno nebo hodnocení obsahu dohody o vydání domu v restitučním řízení, jsou nerozhodná. Žalovaná žádnou vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ netvrdí – její výhrady směřují do nesprávného právního posouzení věci. Jsou v podstatě výhradami proti skutkovým zjištěním, neboť závěry soudu o nesplnění podmínek pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni jsou závěry skutkové, nikoliv právní. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci byl mezi účastníky spor o to, zda žalované svědčí právo odpovídající věcnému břemenu; existence jiného práva k domu nebyla tvrzena a proto se jí soudy nezabývaly. Dovolání neuvádí konkrétní právní otázku, která by z napadeného rozhodnutí činila rozhodnutí zásadní; navíc právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí ve věci závislé, soudy posoudily v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (např. rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1067). V dané věci však žalovaná neuvedla žádný titul, o který opírala možný vznik věcného břemene, a tedy i svou objektivní dobrou víru. Užívala-li část sporné nemovitosti po dobu více než 10 let, a to případně i na základě právního omylu o existenci věcného břemene, nemohlo jít v daném případě o omyl omluvitelný. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, s tím, že žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům přísluší náhrada představovaná náklady za zastoupení v dovolacím řízení advokátem s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady činí podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 277/2000 Sb. částku 4 090,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 276/2000 Sb., celkem 4 240,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu