ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2808.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2808/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. T., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co 397/2006-345, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co 397/2006-345, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobce hlukem. Bydlí v domě vzdáleném 150 metrů od otevřeného městského zimního stadionu a městského koupaliště a je rušen zde provozovanými hudebními produkcemi, zejména ve večerních a nočních hodinách.
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-209, jímž bylo rozhodováno i ve vztahu k J. B. jako žalovanému 2), výrokem pod bodem I. uložil oběma žalovaným povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z pozemku č. 3375/1 o výměře 1792 m2 s hřištěm – stadionem, z pozemku č. 3375/2 o výměře 3131 m2 a z pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného č. 1 a jsou evidovány na LV v k. ú. T., obec a okres T. u Katastrálního úřadu v T.“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému 2) povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z objektu č. p. 1547, umístěném na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-215, zamítl „návrh žalobce, jímž požadoval uložit povinnost žalovanému č. 1, zdržet se obtěžování žalobce hlukem z budovy č. p. 1547, umístěné na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“. Po objasnění četnosti a době provozování hudebních akcí, po zjištění jejich provozovatelů a zjištěním intenzity hluku znaleckým posudkem, s přihlédnutím k vyhlášce č. 13/1997 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací ve vztahu k §70 odst. 1 a §71 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dospěl ve smyslu §127 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) k závěru, že žalovaní jsou odpovědni za obtěžování žalobce hlukem, dosahujícím úrovně, která překračovala míru přiměřenou tamním poměrům.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v části odvoláním napadené ohledně žalovaného 1) žaloba zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve vztahu k žalovanému 2) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č. j. 22 Cdo 223/2005-326, zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodě I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalovanému 1) byla zamítnuta, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 13 Co 397/2006-345, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v bodě I. „tak, že žalovaný město T. je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem, tj. živou hudbou v noční době z pozemku č. 3375/1 z hřiště – stadionu, z pozemku č. 3375/2 a z pozemku č. 3375/3, zapsaných na LV v k. ú, T., obec a okres T., u Katastrálního úřadu v T.“ Žaloba, pokud se jí žalobce domáhal, „aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce hlukem způsobeným produkcí reprodukované hudby v denní a noční době a produkcí živé hudby v denní době z těchže pozemků, se zamítá“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem pod bodem III. uložil žalobci i žalovanému povinnost uhradit náklady zálohované státem. Odvolací soud s odvoláním na názor dovolacího soudu, že překračuje-li obtěžování meze stanovené správním předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům, vyšel ze závěrů znalce Ing. J. K., jemuž byl uložen úkol přezkoumat správnost výsledků předchozího měření hluku. Znalec dospěl k závěru, že v denní době živá produkce nepřekračuje nejvýše přípustné limity a to platí i pro reprodukovanou hudbu v nočních hodinách. Zásadním způsobem však překračuje limity živá hudební produkce v nočních hodinách. Žalovanému proto uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobce v rozsahu, v jakém lze mít za to, že k jeho obtěžování dochází nad míru přiměřenou poměrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „do všech jeho výroků a částí“ podává žalobce dovolání. Předně namítá, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu. Podstatou žaloby byla ochrana proti obtěžování žalobce jakýmkoliv hlukem nad míru přiměřenou poměrům; žalobce nepožadoval členění obtěžování hlukem na denní či noční dobu anebo hluku z živé nebo reprodukované hudby. Odvolací soud není ochoten přes odlišné závěry dovolacího soudu oprostit se od svého původního právního názoru; dovolatel poukazuje na skutečnost, že nepřiměřené je nejen takové obtěžování hlukem, které je v rozporu s hygienickými předpisy, ale i takové, které sice tyto předpisy neporušuje, ale jde nad míru přiměřenou poměrům. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování pouze živou hudbou v noci z konkrétních pozemků. Poukazuje na názor dalších občanů z okolí žalobcova bydliště, či stížnosti a petice obyvatel města z 18. 5. 1998. K soudem nařízenému měření hlučnosti namítá, že není rozhodující, kolik měření bylo provedeno, protože předmětem řízení nejsou výsledky měření, avšak to, že byla prokázána samotná skutečnost obtěžování hlukem. V tomto směru připomíná komentář k ObčZ, nakladatelství Beck, 10. jubilejní vydání, str. 508 a násl. Odkazuje na výsledky měření prováděných Ing. M. a Ing. T. v řadě dní a na okolnosti, za nichž byla prováděna. Odvolací soud podle dovolatelova mínění účelově, nad rámec petitu, v rozporu s §79 OSŘ, rozčlenil obtěžování podle druhu hudby a podle času, kdy byla provozována a žalobci tak bylo odňato právo disponovat s žalobou a jejím petitem. Dospěl tak k závěru, že žalobce měl úspěch zhruba v polovině a tudíž náhrada nákladů nenáleží žádné straně. Dovolatel trvá na tom, že obtěžování hlukem bylo prokázáno a že má tudíž právo na náhradu nákladů v plném rozsahu. Poukazuje na čl. 11 a 31 Listiny základních práv a svobod, a dále na průtahy, když od podání žaloby uplynulo osm let. Připomíná kromě dalších názor dovolacího soudu na str. 4 jeho rozsudku k otázce zjišťování, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak v konkrétním místě. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm.a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud se správně zabýval otázkou, zda hluk z produkcí konajících se na pozemku ve vlastnictví žalovaného překračuje limity stanovené správními předpisy a tam, kde zjistil, že tomu tak je, považoval obtěžování žalobce hlukem za nepřípustnou imisi. Dovolání však oprávněně upozorňuje na skutečnost, vyplývající ostatně již z (v tomto řízení závazného) právního názoru dovolacího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, že totiž právně významným obtěžováním (imisí) může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře dané v jiných obdobných místech (v daném případě v jiných obytných lokalitách obdobného druhu). V dané věci se tedy odvolací soud neměl spokojit se zjištěním, zda obtěžování přesahuje limity dané správními předpisy, ale měl se zabývat otázkou, zda jde o hluk obvyklý v obdobných městských lokalitách (a to jak intenzitou, tak dobou trvání) a zda lze tedy po žalobci spravedlivě žádat, aby jej snášel. V podrobnostech lze odkázat na citovaný rozsudek, viz též publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“. Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky. Pokud se odvolací soud uvedenou otázkou nezabýval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud též uložil žalovanému povinnost zdržet se obtěžování žalobce „v noční době“, a to „živou hudbou“. Dovolatel napadá i tuto část výroku s tím, že takto nelze předmět řízení, vymezený žalobou, štěpit. Dovolací soud však vychází z toho, že i když žalobce požaduje, aby žalovaný se zdržel rušení žalobce hlukem, přičemž toto rušení časově nevymezuje a nekonkretizuje zdroje hluku, není vyloučeno, aby tuto konkretizaci provedl soud (např. uloží žalovanému povinnost zdržet se rušení v určité době a ve zbytku žalobu zamítne). Rozsudek musí být formulován tak, aby byl vykonatelný. Avšak rozsudek, ve kterém se žalovanému ukládá povinnost zdržet se rušení „v noční době“ je neurčitý, neboť z něj není zřejmé, co se noční dobou míní; i v této části je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. I když jde v této části o částečně vyhovující rozsudek, jeho nevykonatelnost vede k závěru o subjektivní legitimaci žalobce k podání dovolání i proti této části výroku. Na tom nic nemění ani §34 zákona č. 258/2000 Sb., ve kterém se uvádí: „Noční dobou se pro účely kontroly dodržení povinností v ochraně před hlukem a vibracemi rozumí doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu