ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3296.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3296/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vydání věci a o zaplacení částky 4.320,- Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 369/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2006, č. j. 19 Co 174/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.580,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 6 C 369/2002-66, rozhodl, že se zamítá „žaloba na vydání barevného televizoru značky A. s videorekordérem, černé barvy o úhlopříčce 35 cm a žaloba na zaplacení částky 4.320,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 26. 11. 2000 do zaplacení pro případ nemožnosti televizor vydat“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný, zaměstnaný u žalobce jako řidič taxíku, umístil v dispečinku taxislužby svůj televizor, aby „se zaměstnanci měli na co dívat“. Přestože televizor svému zaměstnavateli nedaroval, ten jej zahrnul do účetnictví firmy a nechal opravit. Poté, kdy žalovaný u žalobce skončil pracovní poměr, televizor si odnesl. Žalobce, na němž spočívalo důkazní břemeno a který byl soudem o svých procesních povinnostech poučen, neprokázal, že by mu žalovaný televizor daroval. Žalobce nelze za této situace považovat za jeho vlastníka a nemůže být důvodná žaloba na ochranu vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku („ObčZ“), ať již formou vydání televizoru, či náhrady vzniklé újmy.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 19 Co 174/2005-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které shledal dostatečným, a za správný považuje i jeho právní závěr. Pokud podle žalobce jím požadovaná částka 4.320,- Kč představuje náklady za opravu televizoru, které uhradil a tedy bezdůvodné obohacení žalovaného, odvolací soud shledal nezbytným zabývat se námitkou promlčení vznesenou žalovaným v rámci odvolacího řízení. Tuto námitku shledal důvodnou, když vyšel z doby, kdy k úhradě nákladů na opravu televizoru došlo (rok 1999) a data změny petitu, kterou žalobce částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalovaného uplatnil (17. 6. 2003).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Uvádí, že soud musel před rozhodnutím ve věci řešit jako předběžnou otázku, kdo je vlastníkem předmětu sporu – zda žalobce nabyl vlastnictví věci na základě darovací smlouvy nebo zda byl pouze jejím uživatelem na základě smlouvy o výpůjčce. Soud v tomto směru sice provedl řádné dokazování, jeho výsledky však vyhodnotil nesprávně. Dovolatel tvrdí, že darovací smlouva byla v daném případě platně uzavřena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce v dovolání nijak nevymezil otázku zásadního právního významu. Vlastnictvím televizoru se soud zabýval náležitě a z důkazů vyvodil odpovídající závěr. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Pro případ, že by se dovolací soud věcí zabýval meritorně, navrhuje, aby dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci šlo o skutkové zjištění obsahu projevené vůle účastníků a o její následné právní posouzení. Mezi účastníky bylo nesporné, že původním vlastníkem televizoru byl žalovaný. Za této situace bylo na žalobci, který tvrdil, že žalovaný mu televizor daroval, aby to prokázal. Soudy pak učinily skutkové zjištění, že nebylo prokázáno, že žalovaný takový projev vůle učinil; tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze právnímu hodnocení, že vlastnictví na žalobce nepřešlo, nic vytknout. Navíc jde o individuální posouzení jedinečné věci a dovolání ohledně uplatněné peněžní částky není přípustné ani podle §237 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady žalovaného představují odměnu pro advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. 1 250,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb., tedy 1 325,- Kč, zvýšených o daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 19 %, takže celkové náklady činí 1.580,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu