ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3340.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3340/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. K., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému I. B., zastoupenému advokátem, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 338/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. dubna 2006, č. j. 13 Co 116/2006-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.039,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2005, č. j. 7 C 338/2004-73, určil, „že vlastníkům pozemkové parcely č. 39/2 v H., zapsané na listu vlastnictví v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště K., náleží právo chůze a jízdy přes pozemkovou parcelu č. 39/4 v H., zapsané na LV v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště K., v rozsahu od hranic pozemkové parcely č. 39/4 a pozemkové parcely č. parc. 786 na úroveň hranic mezi pozemkovou parcelou č. 39/2 a 39/3 v H.“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že pozemková parcela č. 39/4 ve vlastnictví žalovaného vzhledem ke svému tvaru a postavení k okolním parcelám – nikoliv jen ve vztahu k parcele ve vlastnictví žalobců č. 39/2 – byla žalobci a dalšími osobami obecně vnímána a užívána jako přístupová cesta k uvedené parcele žalobců, ale i k parcele žalovaného č. 39/3 a dalším. Pro žalobce a jejich právní předchůdkyni představovala jediný možný přístup k jejich pozemku č. 39/2, na němž byl v minulosti vybudován dřevěný sklad, k němuž se žalobci domáhali u stavebního úřadu dodatečné kolaudace. Umožnění přístupu na pozemek žalobců odpovídala i formulace smlouvy o výměně pozemků z roku 1975, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobců B. K. a státem, na jejímž základě jmenovaná nabyla vlastnické právo k parcele č. 39/2 a v níž je s nově vzniklou parcelou č. 39/4 počítáno jako s cestou. Žalobci a jejich právní předchůdkyně z těchto skutečností odvozovali dobrou víru, že jim po tomto pozemku náleží právo chůze a jízdy; tato dobrá víra trvala od roku 1975 a k jejímu přerušení mohlo dojít poté, kdy předmětnou parcelu žalovaný v dubnu 1998 nabyl do svého vlastnictví. Žalobci se vlastníky svého pozemku stali v roce 1981 a k datu přerušení dobré víry byla splněna desetiletá vydržecí doba ve smyslu §135 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) ve znění zákona č. 131/1982 Sb.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 13 Co 116/2006-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Připomenul především tezi, že dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i právnímu důvodu, který mohl mít za následek vznik práva. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobců nabyla parcelu č. 39/2 na základě směnné smlouvy z 5. 12. 1975, v níž je v čl. VI. uveden pouze údaj o pozemkové parcele č. 39/4 jako cestě, avšak ona ani žalobci se nepřesvědčili, zda cesta jako přístup k jejich pozemku byla skutečně zřízena. Spokojili se pouze s uvedením údaje ve směnné smlouvě, že „tento pozemek má být cestou“. Neprojevili tedy „dostatek normální opatrnosti“, kterou lze po nich požadovat, k tomu, aby si potřebné okolnosti ověřili. Pokud se tedy o těchto skutečnostech nepřesvědčili, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo průchodu přes cizí pozemek náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Nesouhlasí s právním posouzení věci odvolacím soudem a s jeho závěrem, že „se zřetelem ke všem okolnostem věci nebyli v dobré víře o existenci titulu uchopení se držby, neboť se omylu o existenci titulu při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, mohli vyhnout“, a proto „nelze dospět k závěru, že žalobci nebo jejich právní předchůdkyně vyvinuli dostatek normální opatrnosti, kterou lze po nich požadovat k tomu, aby si ověřili, zda v katastru nemovitostí je bezprostředně sousedící pozemková parcela avizována jako cesta a představující jediný možný přístup k jejich pozemku jako cesta skutečně zapsána. Pokud se tedy žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně o existenci práva průchodu přes cizí pozemek nějak nepřesvědčili, nemohou být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takové právo průchodu přes cizí pozemek náleží“. K tomu dovolatelé připomínají, že jejich právní předchůdkyně i oni vycházeli z obsahu smlouvy o výměně pozemků a ze skutečnosti, že právo průchodu přes předmětnou parcelu nerušeně realizovali. V době uzavření smlouvy o výměně v roce 1975, tak v době uzavření darovací smlouvy v roce 1981, se zápisy do katastru nemovitostí neprováděly, při svém přístupu na svůj pozemek přes předmětnou parcelu nebyli nikdy rušeni a jejich dobrá víra vycházela i z toho, že účastníkem smlouvy o výměně pozemků byl stát; proto byli právem v dobré víře, že jim právo průchodu přes cizí pozemek náleží. Odvolací soud vybudoval své rozhodnutí na nesprávném vyhodnocení důkazů a to vedlo k nesprávnému právnímu závěru. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítá, že žalobci v dovolání ignorují podstatné důkazy, z nichž odvolací soud vycházel. Shrnuje, že předmětná parcela byla často užívána jinými osobami jako tzv. „veřejná cesta“, a nešlo o držbu, ale „pouhou detenci práva“; její předchozí vlastnice procházející osoby z pozemku opakovaně vykazovala s tím, že se „nejedná o žádnou veřejnou cestu“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty žalobci, neboť neprokázali existenci právního důvodu (tzv. titulu) k uchopení držby, tudíž nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, která je nezbytným předpokladem vydržení.
Problematiku vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni práva chůze a jízdy přes pozemkovou parcelu č. 39/4 posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ze znění §129, §130 odst. 1, §134 a §151o odst. 1 ObčZ je třeba dovodit, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nestačí uplynutí vydržecí doby, po kterou držitelé vykonávali právo v subjektivním přesvědčení o tom, že jim náleží, ale současně bylo nutné splnit i druhou podmínku, že držitelé byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Judikatura vychází z výkladu, že posouzení dobré víry držitele, je třeba hodnotit vždy objektivně, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. V daném případě odvolací soud správně uzavřel, že žalobci neprokázali právní důvod k uchopení oprávněné držby práva cesty, když vyšel ze zjištění, že směnná smlouva uzavřená mezi jejich právní předchůdkyní B. K. a Československým státem není titulem, ze kterého je možné vznik věcného břemene dovodit. Dotčená parcela č. 39/4 nebyla vůbec předmětem této smlouvy a je pouze zmíněna jako cesta v čl. VI., který je pokynem pro zápis v evidenci nemovitostí. Rovněž argumentace žalobců, že parcela byla užívána jako cesta i jinými osobami, není relevantní. „Kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1istopadu. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1728/97).
Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný pod č. C 551, sv. 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež mu vznikly. Představují odměnu advokátovi za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb. 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb. a 19 % DPH ve výši 964,- Kč podle §137 odst. 3 OSŘ, celkem 6 039,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu