ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.3603.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3603/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o zdržení se stínění, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 535/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Co 400/2005-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. B. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 6 C 535/2003-36, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo „zdržet se stínění místnosti WC a místnosti technického vybavení nemovitosti č. p. 32 v kat. území O. a odstranit paravány nacházející se v bezprostřední blízkosti oken uvedených místností“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je v obci a kat. území O. vlastnicí budovy č. p. 32 na stavební parc. č. 39 a stavebních parc. č. 39, 62 a 68/2. Žalovaný je tamtéž vlastníkem sousední budovy č. p. 33 na stavební parc. č. 40/1 a této stavební parcely. V obvodové zdi budovy žalobkyně, která se nachází téměř na hranici pozemků účastníků, jsou v přízemí umístěna dvě okna, a to z WC a kotelny, která je využívána také jako dílna. Stavební úpravy budovy žalobkyně byly povoleny Městským úřadem P., stavba byla zkolaudována a bylo povoleno její užívání. V místnosti označené v plánech a kolaudačním rozhodnutí jako kotelna je umístěn strojní agregát, který při otevřeném okně této místnosti je slyšet po celém pozemku žalovaného až ke zdi domu č. p. 33. Při otevřeném okně v místnosti WC je při spláchnutí slyšet jen nepatrný šum vody. V obou těchto místnostech je přítmí, v dílně je třeba svítit. Proti těmto oknům žalovaný postavil v nepatrné vzdálenosti dva paravány na umístění květin. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný umístěním paravánů na květiny před okna WC a kotelny v budově žalobkyně pouze brání pronikání imisí z nemovitosti žalobkyně a že toto řešení zvolené žalovaným není nepřiměřené poměrům. V místnosti WC i v kotelně je bez umělého osvětlení šero a bez problémů je vidět jejich vybavení. Soud přihlédl k tomu, že u oken WC a kotelny není dodržena vzdálenost od hranice mezi pozemky účastníků, a s poukazem na vyhlášku č. 137/1998 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, že místnosti WC a kotelny nejsou obytnými místnosti, které musí mít dostatečné denní světlo. Ostatně žalobkyně užívá nemovitosti jen od jara do podzimu, kdy denní světlo je intenzivnější. Podle soudu prvního stupně naopak žalobkyně by měla zamezit pronikání imisí z její nemovitosti na pozemek žalovaného.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 22 Cd 400/2005-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že jednání žalovaného nelze posuzovat jako obtěžování žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům. Uvedl, že skutečnost, že dům žalobkyně stojí na hranici pozemků účastníků a ve stěně domu jsou umístěna dvě okna směřující z WC a kotelny na pozemek žalovaného, vytváří neobvyklý stav. Užívání WC a kotelny nebrání příšeří, které je vyvoláno nejen umístěním paravánů, ale i velikostí oken a na skle použitou strukturovanou fólií. Umístěním paravánů před okna uvedených místností žalovaným, který tak chce být alespoň opticky zbaven kontaktu s okny, se výkon vlastnického práva žalobkyně nestal obtížným či nepříjemným. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se paravány brání imisím vycházejícím z budovy žalobkyně, neboť stěží jimi lze zabránit pronikání pachů a zvuků na pozemek žalovaného. S ohledem na námitky žalobkyně se odvolací soud zabýval otázkou, zda jednání žalovaného nemá šikanózní povahu. K tomu uvedl, že „právním důvodem jednání žalovaného je výkon vlastnického práva, k němuž patří nerušené užívání předmětu vlastnictví. Požadavek vlastníka na toto nerušené užívání nemůže proto představovat šikanózní jednání. Umístěním paravánů žalovaný vytvořil stav srovnatelný s umístěním oplocení. Za situace, že nebylo prokázáno stínění nad přiměřenou míru, nelze výkonu vlastnického práva žalovaného odepřít ochranu“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v řešení otázek,
1) „zda je správné při posuzování míry přiměřené poměrům vycházet z norem, které určují možnost užívání jednotlivých věcí nebo zda by se měl spíše zkoumat samotný zásah, tedy zda tento zásah má povahu šikanózní, zda narušuje vlastnická práva sousedů a s jakým úmyslem byl zásah do práv proveden“ (podle žalovaného i soudu jen za účelem zastínění oken žalobkyně),
2) „zda při posuzování míry přiměřené poměrům se má přihlížet k tomu, zda škůdce užívá nemovitost častěji než poškozený, nebo zda by se mělo přihlížet jen k tomu, že je vlastník vždy při užívání věci poškozován zásahem škůdce“,
3) „zda u zásahu, který velmi pozvolna ničí věc a vyžaduje neustálou činnost vlastníka k udržení stávajícího stavu, se má zkoumat míra přiměřená poměrům nebo zda se jedná o vážné ohrožení výkonu práva“,
4) „zda není nad míru přiměřenou poměrům stav, kdy škůdce zatemní okna poškozenému jen za tím účelem, aby na jeho okna neviděl“.
Namítá, že odvolací soud nesprávně bral za nejvýznamnější skutečnost, že vyhláška č. 137/1998 Sb. u předmětných místností nevyžaduje denní světlo, a rozlišil mezi celoročním užíváním nemovitostí žalovaným a půlročním žalobkyní. Pro posouzení míry přiměřené poměrům stíněním oken je rozhodující, zda stínění snižuje možnost užívání věci a zda a v jaké intenzitě obtěžuje jiného vlastníka v právech. Je nesporné, že paravány jsou umístěny 10 cm od oken jen proto, aby zakrývaly okna domu žalobkyně a aby z nich nemohlo být správně větráno. Žalovaný v průběhu stavebního řízení neměl k oknům směřujícím na jeho pozemek žádné výhrady a ani následně nežádal jakoukoliv úpravu. Jen svévolným jednáním zatemnil okna domu žalobkyně a ztížil jí možnost osvětlení a odvětrávání místností. Není správná ani argumentace soudu, že postavením paravánů vznikl stav srovnatelný s oplocením, neboť žalovaný by si nemohl bez stavebního povolení oplotit pozemek více jak dvoumetrovým dřevěným plotem a i nepřiměřené oplocení by mohlo bránit žalobkyni při výkonu jejích práv nad míru přiměřenou poměrům. Soud se měl zásadně zabývat jen tím, zda stínění neodporuje §127 ObčZ. Míra přiměřená poměrům se nemůže ztotožňovat s tím, zda je budova podle vyhlášky č. 137/1998 Sb. obyvatelná. Odvětrávání obou místností a denní světlo v nich je nutné k tomu, aby nevlhly a neplesnivěly. Je proto třeba zhodnotit, zda se v daném případě nejedná spíše o vážné ohrožení vlastnického práva, kdy jednáním žalovaného se nemovitost žalobkyně znehodnocuje a ničí. Podle názoru žalobkyně „pokud paravány nemají pro žalovaného jakýkoli význam (krom toho, že na okna nevidí), nelze mít pochyb o tom, že se jednoznačně jedná o šikanózní jednání žalovaného, kterým chce kompenzovat své domnělé strádání ze splachování toalety žalobkyní“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Poukázal na to, že žalobkyně nastoluje řešení jiných otázek, než před nalézacími soudy. K věci samé uvedl, že již ve vyjádření k žalobě stavbu paravánů odůvodňoval tím, že žalobkyně přes jeho upozornění nechává okna otevřená v denních i nočních hodinách a ruší tak žalovaného hlukem vydávaným strojním agregátem centrálního vysavače a provozem WC. Paravány se žalovaný brání imisím vytvářeným žalobkyní. Bylo prokázáno, že obě místnosti mají dostatek světla a lze je větrat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. V dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné sousedské vztahy mezi účastníky řízení. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536, svazek 22, citovaný i v rozsudku soudu prvního stupně, usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, pod C 297, svazek 3. Dovolatelkou v dovolání formulované právní otázky, jejichž řešení by mělo činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jsou otázkami akademickými, které odvolací soud neřešil, ani řešit nepotřeboval. Ostatně žalobkyně je v nalézacím řízení nevznesla.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb částku 1 125,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/200 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty ve výši 228,- Kč.. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu