ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.459.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 459/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) V. Ch., a b) O. Ch., zastoupených advokátem, proti žalované L. B., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 353/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 49 Co 298/2003-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2002, č. j. 4 C 353/99-60, určil, „že vlastníkem ideálních 2/6 nemovitostí zapsaných na LV č. pro obec a k. ú. V. u Katastrálního úřadu ve V., a to domu č. p. 12 na parc. č. 1583, parc. č. 1583 zastavěná plocha objekt bydlení, stodoly na parc. č. 1580, parc. č. 1580 zastavěná plocha zemědělská hospodářská budova, parc. č. 1581 zahrada, parc. č. 1582 zahrada, je žalobce V. Ch., r. č. a ideální 4/6 těchto nemovitostí se nachází ve společném jmění žalobce a) V. Ch., r. č. a žalobkyně b) O. Ch., r. č.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Účastníci byli spoluvlastníky sporných nemovitostí; v 80. letech, jakož i počátkem 90. let 20. století mezi nimi proběhlo několik sporů o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; žádný s těchto sporů však neskončil pravomocným rozsudkem, neboť řízení byla zastavena pro zpětvzetí žaloby. Soud prvního stupně zjistil, že v příslušném katastru nemovitostí jsou jako podíloví spoluvlastnictví shora uvedených nemovitostí zapsáni žalobce a) k jejich jedné třetině, žalobce a) a žalobkyně b) k jedné polovině ve společném jmění manželů a žalovaná k jedné šestině. Dospěl k závěru, že žalobci vlastnictví podílu žalované vydrželi, neboť nemovitosti užívali v dobré víře od 5. 7. 1985. Jejich dobrou víru dovodil ze zastavení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vedeného mezi žalobkyní J. P. a jimi u tamního okresního soudu pod sp. zn. 4 C 389/81, resp. 4 C 243/85 a ze skutečnosti, že jmenovaná postupně od žalobců obdržela peněžité plnění na vyrovnání jejího spoluvlastnického podílu, na základě čehož vzala žalobu zpět. Vydržecí doba začala běžet od zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 243/85, to je od 3. 7. 1985. Žalovaná dobrou víru žalobců zpochybnila až 3. 6. 1997 podáním žaloby na určení, že je vlastnicí zmíněného podílu na nemovitostech, vedené u stejného okresního soudu pod sp. zn. 4 C 455/97.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 49 Co 298/2003-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, „že vlastníkem ideálních 2/6 nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu ve V. na LV č. pro obec a k. ú. V., a to domu č. p. 12 na parc. č. 1583, parc. č. 1583 zastavěná plocha objekt bydlení, stodoly na parc. č. 1580, parc. č. 1580 zastavěná plocha, zemědělská hospodářská budova, pozemku parc. č. 1581 zahrada a pozemku parc. č. 1582 zahrada, je žalobce V. Ch., r. č. a ideální 4/6 těchto nemovitostí se nacházejí ve společném jmění žalobce a) V. Ch., r. č. a žalobkyně b) O. Ch., r. č.“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s podrobnou analýzou průběhu soudního řízení vedeného k žalobě ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, podané právní předchůdkyní žalované J. P., a na základě závěrů tohoto řízení uzavřel, že žalobci nemohli při zachování běžné opatrnosti odvozovat od zastavení řízení pro zpětvzení žaloby protistranou svoji dobrou víru, že jim nemovitosti patří. Tu nemohli odvodit ani z vyplacení peněžních částek jmenované, odpovídajících jejímu spoluvlastnickému podílu, za situace, kdy neexistoval právní důvod pro výplatu náhrady. Nemohla ji založit ani mimosoudní ústní dohoda, kterou žalobci s J. P. uzavřeli v souvislosti s vyplácením zmíněných částek. Dobrou víru nemohl soud prvního stupně dovozovat ani od rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. října 1983, sp. zn. 4 C 534/83, kterým byla J. P. uložena povinnost předmětné nemovitosti vyklidit (tento rozsudek byl totiž vydán před tím, než Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. října 1984, sp. zn. 3 Cz 63/84, rozhodnutí krajského soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení), ani od provedení změny zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v tehdejší evidenci nemovitostí pod položkou výkazu změn č. 109/92. Naopak, ze žaloby, kterou podala J. P. u Okresního soudu ve Vyškově dne 27. dubna 1992, museli poznat, že se stále považuje za spoluvlastnici nemovitostí, a jejich dobrá víra tak musela být narušena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. V konfrontaci s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho právními závěry odkazují na rozhodnutí soudu prvního stupně, které považují za správné. Uvádějí, že podle jejich názoru „jde v případě aplikace zákonného důvodu dovolání – rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci – o dostatek velkorysosti a odvahy při aplikaci a výkladu práva. Jde o uvážlivé a sebevědomé formulování vlastních myšlenek, jež může v konkrétních situacích znamenat odvážné vybočení z řady – bez berliček odkazu na judikát nadřazené instance“. Připomínají, že právní předchůdkyně žalované byla „finančně vyrovnána“, a proto by měl platit závěr soudu prvního stupně, „vzato ke všem okolnostem případu, že dovolatelé nabyli vlastnictví »originálním« způsobem, a to vydržením“. Navrhují, aby dovolací soud napadené „rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§134 odst. 1 věta první ObčZ). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§130 odst. 1 ObčZ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Stejně je nutno nahlížet na zánik dobré víry. Ta zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1966). Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1481).
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná (§141 odst. 1 ObčZ).
V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že dne 27. dubna 1992 podala J. P. u Okresního soudu ve Vyškově proti žalobcům žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků; v žalobě tvrdila, že je podílovou spoluvlastnicí sporných nemovitostí. I když žalobu vzal nakonec zpět s odůvodněním, že se nechce nadále soudit. Ovšem již samotné doručení žaloby, ve které žalobkyně tvrdila, že je spoluvlastnicí, muselo v tehdejších žalovaných (dnešních žalobcích) vyvolat objektivně pochybnosti, zda jsou skutečně výlučnými spoluvlastníky nemovitosti, zejména pak ve vztahu k titulu, na jehož základě se mohli stát výlučnými spoluvlastníky nemovitosti. Odkaz na to, že účastníci uzavřeli během předchozího soudního řízení dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neobstojí. Podle §141 odst. 1 ObčZ vyžadovala taková dohoda písemnou formu, a to pod sankcí neplatnosti (§40 odst. 1 ObčZ). Žalobci sice mohli jednat v právním omylu, že i neformální smlouva o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je platná a účinná, ovšem vzhledem k tomu, že formulace §141 odst. 1 ObčZ je jednoznačná a objektivně nevzbuzuje pochybnosti, je tento omyl neomluvitelný. Žalobci tak mohli být subjektivně v dobré víře, tato dobrá víra však nebyla dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu