ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.977.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 977/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví nemovitosti vydržením, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 38/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. 22 Co 263/2005-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí pozemku, o němž se domnívala, že je součástí pozemkové parcely, kterou do svého vlastnictví nabyla trhovou smlouvou z roku 1937; oba pozemky jako „nerozdělené pole“ obdělávala v dobré víře, že je jeho vlastnicí; vlastnické právo tak vydržela.
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 11 C 38/2002-125, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „určení, že je vlastníkem celku parcely ve zjednodušené evidenci – parcely původního pozemkového katastru č. 491/2 v obci a k. ú. Žleby“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako nezletilá nabyla trhovou smlouvou z 27. 2. 1937 do vlastnictví parcelu č. 490/3 v tamním katastrálním území, kterou do její zletilosti obhospodařovali jako pole její rodiče spolu s navazující pozemkovou parcelou č. 491/2 (dále „sporný pozemek“), která ale předmětem trhové smlouvy nebyla. Pole obhospodařoval otec žalobkyně do své smrti v roce 1969, poté na něm hospodařil se souhlasem žalobkyně do roku 1973 její bratr a od roku 1974 pokračovala v hospodaření žalobkyně. Že sporný pozemek nebyl předmětem trhové smlouvy z roku 1937 se žalobkyně dozvěděla v roce 1995. Tento pozemek jeho spoluvlastnice nabídly jako dar státu, který jejich nabídku 27. 12. 1962 přijal. Posléze jej nabyl do vlastnictví žalovaný kupní smlouvou uzavřenou 19. 9. 2002 s P. f. Č. r. a jako vlastník byl zapsán do příslušného katastru nemovitostí. Parcela č. 490/3 ve vlastnictví žalobkyně má výměru 1633 m², sporný pozemek 1575 m². Soud s přihlédnutím k právní úpravě institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době a s odkazem na skutkové okolnosti dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnictví sporného pozemku nevydržela, neboť nešlo z její strany o oprávněnou držbu, přičemž subjektivní víra o oprávněnosti držby k nabytí vlastnictví vydržením nepostačuje.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 22 Co 263/2005-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po podrobné právní analýze věci dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku: 1) možnosti nabytí držby za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s. (dále „OZO“) nezletilým ve smyslu §310 OZO ve vztahu k §21 OZO jednáním osoby, která obhospodařováním pozemku současně nabyla ve prospěch osoby, pro kterou ve smyslu §149 OZO na základě otcovské moci vykonávala správu jejího majetku, tak současně pro sebe vykonávala právo služebnosti k témuž pozemku, 2) zda nepoctivost držby v době účinnosti OZO musí být prokázána, či zda lze údajnou nepoctivou držbu vyvozovat ze skutečnosti, že výměra pozemku, jehož držby se držitel ujal, výrazně převyšuje výměru parcely nabyté do vlastnictví na základě platného titulu, v němž nebyla uvedena výměra a zda tak lze bez důkazu vyvozovat, že nabyvatel musel vědět či předpokládat, že pozemek patří jiné osobě a zda v případě, že nabyvatel neučinil potřebné zjištění, nešlo o držbu poctivou, 3) zda §115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále „SOZ“) po dobu jeho účinnosti vylučoval vydržení vlastnického práva k pozemkům ve státním vlastnictví a 4) zda do doby vydržení ve smyslu §134 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění, to je zákona č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) lze započítat držbu pozemku před účinností zákona č. 509/1991 Sb., to je před 1. 1. 1992 v případě, že držba trvá ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. Otázky zmíněné v uvedených čtyřech bodech dovolatelka dále podrobně rozvádí v konfrontaci se závěry odvolacího soudu, kromě jiného s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98 a uzavírá, že odvolací soud presumoval nepoctivost držby ze strany otce žalobkyně přesto, že z §328 a §1477 OZO vyplývá domněnka poctivosti držby. Takto odvolací soud zatížil řízení vadou, mající za následek nesprávné rozhodnutí, když jeho postup odporuje §133 OSŘ. Vadný je i postup odvolacího soudu spočívající ve vyvozování skutkových závěrů bez jakéhokoliv důkazního podkladu. To platí ve vztahu k tvrzení, že otec žalobkyně byl starousedlíkem a že se přesvědčil o výměře sporného pozemku. Další vadou je odmítnutí provedení důkazů výslechem svědků a v rozporu s hmotným právem je i názor odvolacího soudu vztahující se k §115 SOZ. Dále dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 a na nesprávné závěry soudu ohledně obsahu „hlášení změn evidence nemovitostí“ z března 1974. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, popř., aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí je po věcné stránce správné a není v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou judikaturou. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 22 Cdo 1848/98, Cdo 2941/2000, 22 Cdo 1594/2004, 22 Cdo 2698/2004, 22 Cdo 2820/2005, a další“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3670) může být nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). Dobrá víra, posuzovaná z objektivního hlediska, je předpokladem i poctivé držby podle §326 OZO. V dané věci nevyšly najevo okolnosti, umožňující výjimečné překročení hranice 50% poměru nabytého a drženého pozemku, a tak je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Za tohoto stavu, vylučujícího poctivou i oprávněnou držbu, by bylo již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami uvedenými v dovolání, neboť ani jejich případná důvodnost by nemohla na věcné správnosti napadeného rozhodnutí nic změnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení v dovolacím řízené (vypracování vyjádření k dovolání) a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb. 2 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu