ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.138.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 138/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně O. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. S., , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2005, č. j. 13 Co 407/2005-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 25 Cdo 1074/2003-146, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2002, č. j. 13 Co 361/2002-127, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva ze dne 4. 5. 1999 o postoupení pohledávky je platným právním úkonem ve smyslu ustanovení §524 odst. 1, 2 obč. zák. a žalobkyně je tak ve sporu aktivně legitimována, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 11. 2004, č. j. 13 Co 609/2004-158, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2002, č. j. 11 C 320/99-100, v zamítavém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným s ohledem na jednotlivé dílčí restituční nároky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 11 C 9/2005-188, zamítl žalobu na zaplacení částky 904.166,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě plné moci ze dne 20. 11. 1992 byl žalovaný zmocněn k uplatnění veškerých restitučních nároků na zemědělský majetek, včetně náhrady za živý a mrtvý inventář. Předmětem dohody o vydání majetku ze dne 6. 6. 1994 však nebylo vydání nemovitosti čp. 58 a nebyl ani uplatněn nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář. Soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody, uplatněný žalobou dne 22. 10. 1999 vůči žalovanému jako advokátu za neuplatněný restituční nárok na vydání nemovitosti v L. L. a na náhradu za živý a mrtvý inventář, je z důvodu uplynutí objektivních a subjektivních dob podle §106 odst. 1, 2 obč. zák. promlčen. Počátek běhu promlčecích objektivních dob pro uplatnění nároku na náhradu škody stanovil (za nevydanou nemovitost) dnem 1. 2. 1993 a dnem 1. 4. 1993 (za živý a mrtvý inventář), tedy okamžikem marného uplynutí zákonných lhůt k uplatnění restitučních nároků podle §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb. Subjektivní promlčecí doba pak započala nejpozději dnem 7. 6. 1994, tj. den následujícím poté, kdy dne 6. 6. 1994 došlo k uzavření dohody o vydání nemovitosti, neboť při jejím podpisu muselo být právnímu předchůdci žalobkyně známo, že součástí této dohody nejsou nároky na vydání nemovitosti a na náhradu za živý a mrtvý inventář. Jelikož součástí zrušeného zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně byla i část nároku žalobkyně, snížená v důsledku moderace ve vztahu k pravomocně přiznanému nároku, která nepodléhala odvolacímu ani dovolacímu přezkumu, odkázal soud prvního stupně na odůvodnění svého původního rozsudku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č. j. 13 Co 407/2005-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení nároků na náhradu škody ve vztahu k dalším restitučním nárokům žalobkyně, které nebyly obsahem dohody o vydání nemovitosti ze dne 6. 6. 1994, stejně tak o aplikaci ustanovení §450 obč. zák. ve vztahu k náhradě škody za nevydané pozemky. K námitce odvolatelky uvedl, že nároky na vydání nemovitostí a na vydání či náhradu za živý a mrtvý inventář mají samostatný charakter se samostatně upravenými lhůtami k jejich uplatnění; aby nastala jejich provázanost, je nezbytné, aby nárok byl vůbec uplatněn.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 357/98, namítá, že „právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty, ale jsou vzájemně propojeny“, neboť inventář je vzhledem ke své povaze neoddělitelnou součástí zemědělské usedlosti, která sestávala s obytné budovy a pozemků uvedených v dohodě. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v rámci svého mandátu uplatňovat paušálně všechny restituční nároky právního předchůdce žalobkyně (žádal o vydání zemědělského přídělu č. 13), které rovněž dle jejího tvrzení uplatnil (viz rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. ze dne 23. 12. 1994), musel tudíž tento dílčí nárok na náhradu inventáře sdílet právní osud uplatněného restitučního nároku jako celku. V návaznosti na tuto argumentaci zdůrazňuje, že o takto uplatněném restitučním nároku bylo tudíž s konečnou platností rozhodnuto až v r. 1999, v této souvislosti tedy nemohlo dojít k promlčení nároku na náhradu škody ve vztahu k restitučnímu nároku na inventář, byla-li žaloba soudu doručena dne 22. 10. 1999. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 904.166,- Kč s příslušenstvím, byť mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není splněna podmínka přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadené části jinak než v dřívějším rozsudku, a ani přípustnost podle písmena a) téhož ustanovení dána není, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí nebylo odvolacím soudem změněno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V posuzované věci ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalovaný u povinné osoby S. s. F. na základě výzvy uplatnil nárok na vydání nemovitostí, jenž byly předmětem neschválené dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. 6. 1994, aniž by uplatnil další nároky, a to na vydání nemovitosti a na náhradu živého a mrtvého inventáře. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k totožnému závěru o počátku běhu objektivní promlčecí doby za použití §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a rovněž i subjektivní doby pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalovaného, vyplývající z ustanovení §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, když neuplatnil i další restituční nároky, k čemuž se plnou mocí zavázal. Závěr o promlčení je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle nějž objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, spočívající v zániku restitučního nároku na vydání nemovitosti v důsledku pochybení advokáta při výkonu advokacie, počíná běžet dnem, kdy k zániku nároku prekluzí došlo (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).
Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že součástí uplatněného nároku na vydání nemovitostí (pozemků), jež byly předmětem neschválené dohody o vydání ze dne 6. 6. 1994 podle zákona č. 221/1991 Sb., nebyl zároveň nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, který s ohledem na vzájemnou propojenost těchto nároků, není nutné uplatňovat samostatně. Tento názor dovolatelka opírá o závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 357/98, že „právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána“. Pro posouzení běhu promlčecích dob je však tento závěr nepřípadné aplikovat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu se týká rozsahu náhrady za živý a mrtvý inventář (její poměrnou část) v případě více osob, které uplatnily nárok na tuto náhradu a zároveň se staly spoluvlastníky vydávaných pozemků, a to bez ohledu na to, která z osob na předmětných pozemcích hospodaří.
Protože odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení věci bylo v rozporu s hmotným právem a ustálenou praxí soudů, přičemž právní námitky vyslovené v dovolání nejsou zčásti významné pro věc samu a ani pro soudní praxi vůbec, nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu není proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je tudíž podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu