ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2067.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2067/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 3/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 13 Co 54/2005-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 12. 1. 2004 se žalobce domáhal vůči státu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního pozemkového úřadu v Č. B., jehož rozhodnutími ze dne 13. 8. 1992, byly žalobci podle restitučního zákona č. 229/1991 Sb. vydány nemovitosti. Nesprávný úřední postup spatřuje v tom, že okresní pozemkový úřad nevzal v úvahu proběhnuvší směnu pozemků z roku 1950 (při níž právní předchůdce žalobce vložil předmětné pozemky do směny a získal za ně pozemky náhradní), ačkoli žalobce na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval, a vydal mu pozemky, k nimž bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví, což se žalobce dozvěděl z výpisu ze dne 28. 1. 1997. V průběhu roku 2002 bylo pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích určeno, že žalobce není vlastníkem vydaných pozemků. Poté se s nárokem na náhradu škody ve výši 269.300,- Kč (sestávající s oceněné hodnoty pozemků a nákladů právního zastoupení v řízeních o určovacích žalobách) obrátil na žalovanou, ta však nárok odmítla uznat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č. j. 21 C 3/2004-25, žalobu na zaplacení 269.300,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo na základě dohod o vydání předmětných pozemků, schválených Okresním pozemkovým úřadem v Č. B., obnoveno vlastnické právo k nemovitostem v rozhodnutích uvedeným. Dne 3. 3. 1997 žalobce z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že k předmětným pozemkům je zapsáno duplicitní vlastnické právo, neboť jeho předek vlastnil tyto pozemky před směnou v roce 1950, která však nebyla zapsána do pozemkové knihy. Rozsudky Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, č. j. 18 C 63/2002-49 (právní moc 24. 7. 2002), ze dne 30. 5. 2002, č. j. 16 C 73/2002-39 (právní moc 4. 7. 2002), ze dne 15. 5. 2002, č. j. 15 C 90/2002-51 (právní moc 2. 7. 2002), ze dne 9. 4. 2002, č. j. 24 C 84/2002-34 (právní moc 30. 4. 2002), ze dne 11. 4. 2002, č. j. 23 C 87/2002-38 (právní moc 15. 5. 2002), ze dne 21. 8. 2002, č. j. 16 C 166/2002-40 (právní moc 18. 9. 2002), a ze dne 8. 4. 2002, č. j. 12 C 41/2002- 42 (právní moc 22. 5. 2002), pak bylo určeno, že žalobce (v uvedených sporech žalovaný) není vlastníkem pozemků, jež byly předmětem těchto řízení. Za tohoto stavu shledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, přičemž počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) odvozoval od prvních dvou měsíců roku 1997, nejpozději od 3. 3. 1997, kdy je z dopisu žalobce adresovaného Okresnímu pozemkovému úřadu v Č. B. zřejmé, že věděl o duplicitním vlastnictví; žaloba však byla podána až po uplynutí promlčecí doby dne 12.1. 2004.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 13 Co 54/2005-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně jako rozhodující pro počátek běhu promlčecí lhůty určil datum 3. 3. 1997, kdy žalobce zaslal dopis Okresnímu pozemkovému úřadu v Č. B., z nějž jasně vyplývá, že žalobce si byl již v té době vědom, že nemůže být vlastníkem vydaných pozemků. I přes negativní stanovisko zůstal žalobce po dobu několika let nečinný. Námitku žalobce, že promlčecí doba počala běžet teprve od právní moci rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobce vlastníkem uvedených pozemků není, shledal neopodstatněnou s odůvodněním, že tyto rozsudky nemají konstitutivní, nýbrž deklaratorní povahu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že počátkem roku 1997 se dozvěděl o duplicitě zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nikoli o škodě, která mu ještě nevznikla, ale pouze potenciálně hrozila. V této době mu stále ještě svědčilo vlastnické právo k vydaným pozemkům, byť duplicitní. Škoda vznikala žalobci až postupně s vydáváním jednotlivých soudních rozhodnutí – pro žalobce neúspěšných - v průběhu roku 2002; až do právní moci těchto rozsudků byl přesvědčen, že vlastníkem je. O škodě se tedy nedozvěděl a mohl pouze předpokládat, že blíže nespecifikovaná újma může v budoucnu potenciálně vzniknout. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel stanovení počátku běhu promlčecí doby podle zákona č. 58/1969 Sb. u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku žalobce nenabyl v restituci pozemky, resp. byly mu vydány pozemky, k nimž svědčilo vlastnické právo jinému.
Podle ustanovení §22 odst. 1, věty první, zákona č. 58/1969 Sb., které odvolací soud aplikoval, právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě.
Subjektivní promlčecí doba podle citovaného ustanovení počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné také určit přibližně výši škody v penězích). Při úvaze o tom, kdy se poškozený dověděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod R 38/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň nejde o vědomost o nesprávném úředním postupu samotném, nýbrž o tom, že v jeho důsledku vznikla škoda, tj. majetková újma vyjádřitelná v penězích, a to v podobě skutečné škody (nastalé zmenšení majetku poškozeného – snížení jeho majetkového stavu) či ušlého zisku (nenastalé zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí).
V tomto směru odvolací soud, jenž převzal právní závěry soudu prvního stupně, počátek běhu promlčecí doby stanovil nejpozději ke dni 3. 3. 1997 v souladu s tím, že tohoto dne žalobce zaslal Okresnímu pozemkovému úřadu v Č. B. dopis, v němž mu vytýká, že schválil dohody o vydání jiných pozemků, než na které měl podle zákona č. 229/1991 Sb. nárok, a že tedy se vlastníkem těchto pozemků nestal. V tento okamžik již žalobce věděl o duplicitě vlastnictví v katastru nemovitostí i o tom, že rozhodnutím pozemkového úřadu mu byly vydány neodpovídající pozemky, tedy že mu vznikla škoda (ušlý zisk) tím, že nenabyl vlastnictví k pozemkům, na které měl skutečně restituční nárok a o které se měl v rámci restitučního řízení zvýšit jeho majetkový stav. Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby pak nelze odvíjet od právní moci soudních rozhodnutí, jimiž bylo určeno, že žalobce vlastníkem takto vydaných nemovitostí není, neboť jimi byl pro žalobce nežádoucí stav, o němž již předtím věděl, pouze deklarován, aniž se jimi cokoliv změnilo na majetkovém stavu žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu subjektivní promlčecí doby je v souladu s hmotným právem, a to bez ohledu na to (viz zmíněná vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem), že pochybnosti by bylo možno vyslovovat spíše k závěru o právní kvalifikaci formy odpovědnosti a potažmo o základu nároku; tvrzená škoda (ušlý zisk v podobě nevydání pozemků) totiž nebyla způsobena nesprávným úředním postupem, nýbrž rozhodnutím pozemkového úřadu, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno. Nicméně z pohledu dovolatelem formulované právní otázky nelze napadenému rozhodnutí přisoudit zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl k tíži dovolatele zabývat věcí z jiných hledisek.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu