ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2282.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2282/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marie Rezkové, v právní věci žalobce B. D. E., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, zastoupené advokátkou, o 60.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 145/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 16 Co 59/2004-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 10 C 145/2000-63, zamítl žalobu, jíž se žalobce na státu domáhal náhrady škody ve výši 60.000.000,- Kč za znehodnocení pozemků ve vlastnictví žalobce, na něž proniká znečištění kontaminovanými podzemními vodami ze sousedního pozemku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.Vycházel ze zjištění, že k sousednímu pozemku parc. č. 1901/2 měl právo hospodaření státní podnik K. se sídlem v P., jemuž byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 27. 3. 1997 uložena povinnost provést nápravná opatření k odstranění kontaminace podzemních vod a případně i horninového prostředí ve svém bývalém objektu sousedícím s žalobcovým pozemkem; sanace však nebyla do stanoveného data 1. 3. 1998 ani později provedena. Na základě schválené privatizace státního podniku K. byl jeho majetek, práva a závazky převedeny na Fond národního majetku ČR. Poté již státní podnik neměl žádný majetek a rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 3. 7. 1998, č. 170/1998, byl zrušen bez likvidace podle §20 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. a §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a následně byl vymazán z obchodního rejstříku. Soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce, aby mu stát nahradil škodu ve výši odpovídající ceně sanačních prací, které měly být státním podnikem K. provedeny, není důvodný jednak pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť rozhodnutí o nápravném opatření je důsledkem porušení veřejnoprávních předpisů k ochraně životního prostředí a pro toto rozhodnutí nebylo rozhodující, že státní podnik K. už předmětný majetek nespravuje, a pokud jde o odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, závazek k náhradě škody, která mohla žalobci vzniknout kontaminací jeho pozemku, přešel podle ust. §15 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. s privatizovaným majetkem na jeho nového nabyvatele. Ke zrušení státního podniku K. bez likvidace došlo v souladu se zákonem (§11 zákona č. 92/1991 Sb.), stát neodpovídá za závazky státního podniku (§5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., §3 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb.), v době zrušení již státní podnik K. neměl žádný majetek a nápravné opatření tak bylo nevykonatelné a ze samotného zrušení tohoto státního podniku nemohla žalobci vzniknout škoda, neboť chybí příčinná souvislost. Nápravné opatření bylo uloženo orgánem státní správy, stanovilo povinnost vůči státu a pro žalobce z něj přímo nevyplývala žádná práva, proto mu nesplněním tohoto rozhodnutí nemohla vzniknout škoda. Privatizace není úředním postupem a žalovaná se nedopustila nesprávného postupu, který žalobce spatřuje v tom, že státní podnik K. byl zrušen, aniž byla provedena opatření k tomu, aby povinnosti uložené mu správním rozhodnutím byly splněny. Žaloba nemůže být úspěšná už z toho důvodu, že sanační práce, za něž žalobce požaduje náhradu, nebyly dosud provedeny, škoda zatím žalobci nevznikla.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, č. j. 62 Co 358/2002-87, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že žalobci nemohla vzniknout škoda ve výši nákladů na sanační práce, které nebyly provedeny. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, č. j. 25 Cdo 552/2003-106, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným názorem, že pokud škoda spočívá ve znehodnocení pozemku pronikáním znečištění z pozemku sousedního, vzniká majetková újma vlastníkovi znečišťovaného pozemku již samotným faktem znečištění pozemku a nikoli až po uvedení věci do původního stavu nebo po odstranění zdroje znečištění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 16 Co 59/2004-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že pozemek parc. č. 1901/2, na němž se podle žalobcova tvrzení nachází zdroj znečištění, je v současnosti ve vlastnictví společnosti T., s. r. o., která tuto nemovitost nabyla na základě smlouvy z roku 2000. Vyjma otázky vzniku škody, která byla již závazně zodpovězena, odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že povinnost k náhradě škody podle §420 obč. zák. stíhá vlastníka pozemku, z něhož proniká znečištění na sousední pozemek. Tímto vlastníkem je v současnosti společnost T., s. r. o., žalovaná nikdy vlastníkem předmětného pozemku nebyla a její pasivní legitimaci nelze dovodit ani jinak. Podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. práva a závazky související s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele, a podle §5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb. a §3 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb. stát neodpovídá ani neručí za závazky státního podniku. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že samotné rozhodnutí o zrušení státního podniku K. nemohlo žalobci způsobit škodu, neboť zde není dána příčinná souvislost, a veřejnoprávní povinnost spočívající v úkonech, uložená rozhodnutím České inspekce životního prostředí, zavazuje výhradně subjekt, kterému byla uložena, a nepřechází na jiný subjekt, a není proto pochybením, jestliže při zrušení státního podniku K. nebylo rozhodnuto o tom, kdo místo něj provede opatření uložená rozhodnutím České inspekce životního prostředí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje otázku věcné pasivní legitimace žalované, příčinné souvislosti a rozsahu povinností zakladatele státního podniku vyplývající z ust. §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. Namítá, že nedostatek pasivní legitimace žalované nelze vyvozovat ze skutečnosti, že nikdy nebyla vlastníkem pozemku, z nějž proniká znečištění na žalobcův pozemek, neboť odpovědným za škodu může být i subjekt odlišný od vlastníka pozemku, a zdůrazňuje, že odpovědnost žalované je dovozována z toho, že protiprávním rozhodnutím svých orgánů způsobila zánik subjektu odpovědného za odstranění škody, čímž zmařila odstranění závadného stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu má za rozporné v tom, že odvolací soud nejprve dovozuje, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiné závazky, a současné uvádí, že veřejnoprávní povinnost spočívající v úkonech uložená rozhodnutím správního orgánu zavazuje výhradně povinný subjekt a nepřechází na subjekt jiný. Souhlasí sice s tím, že povinnost uložená správním rozhodnutím nepřešla na jiný subjekt, avšak poukazuje na to, že žalovaná jako zakladatel měla povinnost v případě zrušení podniku bez likvidace učinit podle §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. opatření o jeho veškerém majetku a závazcích, což neučinila, přičemž opatřením ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. měl být postup směřující ke splnění těchto povinností, např. uzavření veřejnoprávní smlouvy, jíž by tato povinnost byla převedena na jiný subjekt, zřízený žalovanou apod. Žalovaná však vědomě ignorovala pravomocné rozhodnutí, ačkoli o něm byla žalobcem v předstihu informována. Stát sice neodpovídá za závazky státního podniku, avšak postup dle §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. není realizací odpovědnosti za závazek státního podniku, ale je povinností státu jako zakladatele státního podniku zabránit tomu, aby existující závazek zrušením podniku bez likvidace bez dalšího zanikl. Tímto omisivním jednáním žalované tak vznikla škoda na majetku žalobce. Za nesprávný považuje závěr soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi postupem žalované při zrušení státního podniku a vznikem škody na jeho straně. Provedením sanačních prací by totiž stoupla hodnota pozemku žalobce na cenu obvyklou a došlo by tak k náhradě škody na jeho majetku uvedením do původního stavu, avšak státní podnik byl zrušen a tím žalovaná znemožnila, aby tento podnik uloženou povinnost splnil. Dovolatel dále soudům obou instancí vytýká, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami použitými při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování a nevyplývají ze skutkových zjištění. Navrhl, aby rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na správnost svého postupu při schválení privatizace a převodu veškerého majetku, práv a závazků státního podniku K. na Fond národního majetku ČR za účelem realizace privatizačního projektu, jakož i při zrušení tohoto subjektu bez likvidace podle zákona č. 92/1991 Sb. a zákona č. 77/1977 Sb. Uvedla, že podle zákona o státním podniku neodpovídá za závazky státního podniku, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V dané věci se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z právních otázek, jež dovolatel označil za zásadně právně významné, má prvořadý význam v dané věci otázka příčinné souvislosti mezi újmou, jejíž náhrady se žalobce domáhá, a tvrzeným porušením povinnosti žalované. Existence příčinné souvislosti je totiž základním předpokladem jak obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., tak objektivní odpovědnosti státu podle zákona č. 58/1969 Sb., popř. zákona č. 82/1998 Sb. Od ní se pak odvíjí i pasivní legitimace žalované ve sporu, tedy zda žalovaná je odpovědná za škodu vzniklou na majetku žalobce. Pro uvedenou právní otázku, která v daných souvislostech nebyla zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, bylo dovolání shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka správnosti či nesprávnosti postupu ministerstva z hlediska §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. by pak mohla být pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku významná za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, skutečně vznikla následkem vytýkané nečinnosti státu jako zakladatele státního podniku, tedy za situace, že existuje příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi postupem zakladatele státního podniku při jeho zrušení jako příčinou a vznikem tvrzené škody na straně žalobce jako následkem.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodní událost či protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V dané věci jde o otázku příčinné souvislosti mezi konkrétním postupem ministerstva průmyslu a obchodu, jehož rozhodnutím z 3. 7. 1998 byl zrušen státní podnik K. bez likvidace, aniž bylo učiněno opatření ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., a mezi majetkovou újmou žalobce, spočívající ve snížené hodnotě jeho pozemku.
O vztah příčinné souvislosti jedná, jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo. Příčinou, proč se snížila hodnota pozemku žalobce, je ta skutková okolnost, že pozemek je znehodnocen kontaminací, pronikající ze sousedního pozemku, a je jednoznačné, že kontaminace nebyla vyvolána rozhodnutím o zrušení státního podniku K. a ani tím, že při jeho zrušení nebylo rozhodnuto, zda a kdo namísto něj vykoná povinnosti uložené ve správním rozhodnutí. Jestliže pozemek žalobce byl kontaminován, jeho hodnota byla snížena již před rozhodnutím o zrušení státního podniku a tímto rozhodnutím se na tom nic nezměnilo. Okolnost, že nebylo provedeno opatření k odstranění již vzniklé škody, není ve vztahu příčiny se vznikem majetkové újmy žalobce, spočívající ve snížení hodnoty pozemku, jakožto následkem. Majetková újma žalobce, za niž je požadována náhrada, nemá tedy příčinu v postupu orgánu státu v souvislosti s vydaným rozhodnutím, a to bez ohledu, zda bylo či nebylo povinností státního orgánu učinit v té souvislosti nějaká opatření ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. směřující k tomu, aby kontaminace byla odstraněna.
Vzhledem k tomu, že k újmě, z niž žalobce požaduje náhradu z důvodu snížení hodnoty svého majetku, nedošlo následkem postupu či nečinnosti státního orgánu při zrušení státního podniku K., je zřejmé, že jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (jak odpovědnosti objektivní dle zák. č. 82/1998 Sb., tak obecné odpovědnosti dle §420 obč. zák.) není naplněn.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo; žalované rovněž náhradu nákladů řízení dovolací soud nepřiznal, neboť s ohledem na obecnou povahu a stručnost vyjádření k dovolání ze dne 31. 8. 2005 (č. l. 132), nelze náklady spojené s tímto vyjádřením považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.), protože svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu