ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2718.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 2718/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně K. P., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. M. M. a 2) JUDr. V. H., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: K. p., a.s., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 152/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č. j. 58 Co 659/2005-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost (dále jen „žalobce“) se domáhala zaplacení částky 510.422,- Kč s 8,5 % úrokem ode dne 3. 9. 2001 do zaplacení, tvrdíc, že žalovaní jí způsobili škodu tím, že porušili povinnosti při poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením pracovního poměru se zaměstnancem v roce 1999. Žalobci tak vznikla škoda vyplacením náhrady mzdy jeho zaměstnanci po určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru soudem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 11. 2003, č. j. 39 C 152/2002-94, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 8. 2004, č. j. 58 Co 247/2004-116, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů ryze procesní povahy, neboť rozsudek soudu prvního stupně shledal nesrozumitelným a neodpovídajícím ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 39 C 152/2002-139, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vzal za prokázané, že dne 28. 9. 1999 žalobce udělil žalovaným plnou moc k jeho zastupování ve všech právních záležitostech, tedy i v případě Ing. K. První žalovaný vypracoval na žádost žalobce koncept okamžitého zrušení pracovního poměru, který poté žalobce sám upravil a doručil Ing. K. Na rozdíl od znění konceptu, kde první žalovaný neuvedl datum, kdy mělo dojít ke zjištění porušení pracovní kázně, doplnil žalobce nepřesně údaj „v měsíci dubnu“. Přitom první žalovaný upozornil žalobce na běh subjektivní lhůty. Žalobce rovněž tak sám rozhodl o okamžitém zrušení pracovního poměru s Ing. K., ač byl žalovaným upozorněn na rizika takového postupu. Po definitivním vyhotovení návrhu na okamžité zrušení pracovního poměru již žalobce nepředložil tuto písemnost prvnímu žalovanému. Ve vztahu k druhému žalovanému vzal soud za prokázané, že tento se celou záležitostí začal zabývat až 5. 9. 2000, přičemž jen dojednal podmínky s Ing. K. a doporučil žalobci, aby Ing. K. dlužnou částku uhradil. Soud prvního stupně hodnotil uvedená zjištění tak, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody na straně žalobce a jednáním žalovaných. Rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru s Ing. K. bylo učiněno žalobcem přes upozornění prvního žalovaného na možnost neúspěchu takového postupu. První žalovaný nemohl svým jednáním ovlivnit ani okolnost, že pracovník zahájil soudní spor, ani výsledek tohoto sporu. Ve vztahu k druhému žalovanému dospěl soud prvního stupně k závěru o absenci příčinné souvislosti proto, že jeho vystupování v celé věci se omezilo pouze na jedno jednání s Ing. K. a následné doporučení k výplatě dlužné částky. Takové doporučení nelze považovat za pochybení, když v případě konstatování neplatnosti zrušení pracovního poměru obvykle následuje povinnost zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci ušlou mzdu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. 58 Co 659/2005-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v řízení nebyly prokázány předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu podle ustanovení §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, porušením povinnosti ve smyslu ustanovení §16 zákona. V tomto směru odvolací soud zcela odkázal na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu k vyplacení náhrady mzdy Ing. K. došlo v souvislosti s rozhodnutím žalobce okamžitě zrušit s tímto zaměstnancem pracovní poměr, ačkoliv tento postup byl z pohledu žalobu podávajícího zaměstnance pochybný nejen z hlediska subjektivní lhůty od zjištění porušení pracovní kázně (§53 odst. 2 zák. práce), ale i s ohledem na důvod vedoucí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Žalovaní se bezprostředně neúčastnili procesu okamžitého zrušení pracovního poměru vyvolaného rozhodnutím a jednáním předsedy představenstva, způsob právního řešení situace nastolené rozhodnutím a úkonem žalobce již nemohl být důsledkem tvrzeného porušení povinnosti advokáta žalovanými. Za porušení povinnosti advokáta rovněž nelze považovat doporučení vedoucí k zaplacení náhrady mzdy poškozenému zaměstnanci. Jednání žalobce bylo výsledkem jeho rozhodnutí. V řízení nebylo prokázáno, že by některý ze žalovaných v rámci poskytování právních služeb nesplnil pokyn žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasně dovolání, jehož přípustnost nijak nezdůvodnil. Nesouhlasil se skutkovým hodnocením věci soudy obou stupňů, když první žalovaný prokazatelně neupozornil žalobce na nesplnění podmínek aplikace §53 odst. 1 písm. b), 2 i §54 odst. 2 zákoníku práce a obsah §61 odst. 1 zákoníku práce, přičemž mu neměl vůbec předložit koncept okamžitého zrušení, a druhý žalovaný rovněž opomněl žalobce seznámit se smyslem ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce. Uvádí, že první žalovaný ve svém stanovisku pojišťovně jisté pochybení v celé věci uznává. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a namítá, že jeho rozhodnutí spočívá podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení projednávané věci, neboť v posuzované věci chybně neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem škody a pochybením žalovaných, kteří neprokázali důvody liberace. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, zatímco vedlejší účastník jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Jelikož odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jemuž jiné dřívější rozhodnutí nepředcházelo, může být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jedině za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým jak soudu prvního stupně, tak odvolacímu soudu vytýká vady řízení, je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud proto při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Současně je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Do posouzení přípustnosti dovolání v dané věci se tato zákonná východiska promítají potud, že Nejvyšší soud je vázán (ve smyslu, že je povinen z něj vycházet) skutkovým závěrem odvolacího soudu (a také soudu prvního stupně), že v řízení nebyl prokázán skutkový děj (tvrzený v řízení i samotném dovolání žalobcem), jež by svědčil o pochybení žalovaných, ani o existenci příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným pochybením na straně žalovaných a vznikem škody, která žalobci vznikla náhradou mzdy jeho zaměstnanci po určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru soudem. Žalobce tedy sice možnost okamžitého zrušení pracovního poměru s Ing. K. konzultoval s prvním žalovaným, který jej na rizika takového postupu upozornil, avšak výsledné (chybné) rozhodnutí bylo již věcí žalobce, což nemohl ovlivnit ani druhý žalovaný, jenž pouze za nastalé situace doporučil žalobci vyplatit zaměstnanci dlužnou částku s ohledem na předpokládaný výsledek soudního sporu. Právní závěr, na tomto závěru skutkovém zcela závislý, o absenci podmínek zakládajících odpovědnost za škodu podle ustanovení §24 zákona č. 85/1996 Sb. ve smyslu ustanovení §16 zákona je logický a zcela odpovídající, a proto nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce významným.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu