ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2786.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2786/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. H., a b) A. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Komisi pro cenné papíry, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 234/98, 13 C 242/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2004, č. j. 13 Co 397/2004-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, č. j. 13 Co 90/2004-79, byl zrušen rozsudek ze dne 25. 11. 2003, č. j. 13 C 234/98, 242/98-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaném státu domáhali náhrady škody z nesprávného úředního postupu (žalobce 216.933,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně 27.229,- Kč s příslušenstvím, představujících rozdíl mezi částkou, kterou vložili do investiční společnosti GOLD a. s. (dále též jen „ISG“) prostřednictvím nákupu podílových listů otevřeného podílového fondu, a částkou, která jim byla vyplacena po likvidaci fondu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 13 C 234/98, 242/98-88, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 18. 1. 1996 a žalobkyně dne 10. 8. 1995 uzavřeli s ISG smlouvu o nákupu podílu Fondu likvidních prostředků. Dne 4. 3. 1994 požádala ISG Ministerstvo financí České republiky o povolení změny podílových listů z listinných na dematerializované, dne 15. 3. 1994 byl udělen souhlas s touto změnou a dne 6. 12. 1996 sdělilo Ministerstvo financí České republiky, že nemá námitky proti pozastavení odkupu podílových listů u Fondu likvidních prostředků. Jelikož ISG neplnila svoji informační povinnost vůči depozitáři, P. b. a. s., rozhodlo Ministerstvo financí České republiky dne 14. 2. 1997 o převodu Fondu likvidních prostředků z ISG do obhospodařování investiční společnosti EXPANDIA. Rozhodnutím téhož ministerstva z 10. 3. 1997 bylo ISG odejmuto povolení k vytvoření podílového fondu pro Fond likvidních prostředků, a to z důvodu, že ISG vydala podílové listy jako dematerializované, avšak nezapsané v zákonem stanovené evidenci – Středisku cenných papírů. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 26 K 57/97, byl zamítnut návrh ISG na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku této společnosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nejsou naplněny. Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vymezuje v části deváté jen velmi obecné mantinely kontrolní činnosti státu, staví jej do role supervizora s funkcí dozorovou, nikoli garanční, jenž dohlíží na dodržování právních předpisů při kolektivním investování, a vymezuje mu toliko oprávnění ukládat sankce a opatření k nápravě, nikoli povinnost. O neplnění povinnosti emitenta evidovat dematerializované podílové listy u Střediska cenných papírů se stát prokazatelně dozvěděl až krátce před uložením sankčních opatření. Postup státu v této věci byl tedy zcela standardní a regulérní a nevykazoval znaky nesprávného úředního postupu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č. j. 13 Co 397/2004-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že postup státu byl zcela standardní, což dokládá i skutečnost, že o nezákonném a nehospodárném postupu ISG se dozvěděl v listopadu 1996 a o sankci rozhodl již 14. 2. 1997.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., případně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a napadají rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení a dále proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že nesprávný úřední postup nebyl prokázán, že stát měl v daném případě funkci pouze dozorovou, nikoli garanční, a že Ministerstvo financí České republiky se dozvědělo o protiprávním jednání ISG až v listopadu 1996. Naopak mají za to, že z ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, vyplývá garanční funkce státu a za situace, kdy podílníci jednotlivých fondů neměli možnost žádným způsobem kontrolovat hospodaření Fondu likvidních prostředků a pravdivost výpisu z majetkového účtu podílníka, byla veškerá odpovědnost za hospodaření tohoto fondu svěřena depozitáři a Ministerstvu financí České republiky. To se dozvědělo o skutečnosti, že depozitář, P. b., a. s., nevykonává svou funkci kontroly Fondu likvidních prostředků, již z revizí provedených ve dnech 1. 3. 1994 a 5. 3. 1994, nikoli až v listopadu 1996, jak uvádí soudy obou stupňů. Z této kontroly však ministerstvo nevyvodilo žádný závěr a nezasáhlo ani za situace, kdy za roky 1994 a 1995 neobdrželo výroční zprávu o hospodaření tohoto Fondu. Jelikož odvolací soud náležitě nevyhodnotil výše uvedené skutečnosti a vyvodil z nich nesprávný právní závěr ve věci samé, dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek, příp. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; skutková zjištění, která odvolacímu soudu byla východiskem pro právní posouzení věci jsou pro dovolací soud závazná.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl dříve jinak. Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovodit ji tak lze jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání – jak shora uvedeno - nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobci namítají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b o.s.ř.)]. Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to zejména v otázce, kdy se žalovaný stát dozvěděl o protiprávním jednání ISG, zakládajícím důvod k uložení sankcí. Dovolatelé mají za to, že v řízení bylo prokázáno, že stát se o nezákonném stavu v ISG dozvěděl již při kontrole v březnu roku 1994, avšak žádné opatření k nápravě ani sankce neuložil, v čemž spatřují porušení povinnosti dohlížet na dodržování zákona a statutu Fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků a při zjištění nedostatků ukládat sankce (§36 odst. 2 zákona). Aniž by uváděli, které jiné či další sankce, než byly uloženy, měly být uplatněny, předkládají dovolatelé vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci; neformulují ani žádnou právní otázku, která by měla zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Za situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, jehož správnost vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu, a na jehož základě byl učiněn závěr o uložení sankcí ISG bez průtahů, tedy o správnosti úředního postupu Ministerstva financí, není z hlediska přípustnosti dovolání významné řešení otázky charakteru (dozorový či garanční) dohledové činnosti ministerstva.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu