ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.3399.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3399/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. K., zastoupenému advokátem, o 46.858,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 171/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2006, č. j. 11 Co 49/2006-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 30 C 171/2005-59, vyhověl žalobě na zaplacení částky 46.858,- Kč s 7 % úrokem z prodlení ode dne 16. 6. 2005 do zaplacení, ohledně 1,75 % úroku z této částky řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako řidič vozidla bývalé SPZ (nyní reg. zn.) způsobil dne 12. 7. 2002 malou dopravní nehodu, při níž vznikla věcná škoda na automobilu, jehož vlastník oznámil pojistnou událost Pojišťovně Č. s., a. s., která mu z titulu havarijního pojištění vyplatila 46.858,- Kč a dopisem ze dne 8. 8. 2002 tuto skutečnost oznámila žalobkyni, která jí dne 9. 10. 2002 uvedenou částku uhradila na základě §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2002. Tímto plněním byl založen nárok žalobkyně uplatněný v žalobě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. je uvedený nárok žalobkyně oprávněný, neboť žalovaný způsobil škodu, za kterou odpovídá podle §420 obč. zák.; námitku promlčení posoudil podle ustanovení §101 obč. zák. s tím, že se nejedná o nárok na náhradu škody a žaloba podaná dne 16. 6. 2005 byla včasná, poněvadž promlčecí doba by uplynula nejdříve 12. 7. 2005.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č. j. 11 Co 49/2006-77, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak s jeho právním posouzením se neztotožnil. Z ustanovení §24 odst. 7 ve spojení s §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. dovodil s odkazem na §4 uvedeného zákona, že právo žalobkyně na náhradu dopadá na osobu, která měla povinnost vozidlo pojistit a neučinila tak, tedy na vlastníka či spoluvlastníka předmětného vozidla; žalovaný tudíž není v tomto sporu pasivně věcně legitimován. Promlčení uplatněného nároku posoudil podle §106 odst. 1 obč. zák. a vzhledem k tomu, že žalobkyně se o škodě dozvěděla nejpozději 9. 10. 2002 (kdy plnila Pojišťovně Č. s., a.s.) a žaloba byla podána (dne 16. 6. 2005), tedy až po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby, je uplatněný nárok promlčen.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, spočívající v nesprávné interpretaci ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. S odkazem na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/1979, namítá, že při škodách způsobených provozem vozidla připadá v úvahu odpovědnost jeho provozovatele, vlastníka i řidiče. Podrobně se zabývá vznikem odpovědnosti řidiče automobilu za škodu a dovozuje, že žalovaný je v posuzované věci pasivně legitimován, přičemž odpovídá za škodu způsobenou zaviněným porušením zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jak podle §420 občanského zákoníku, tak i podle §427 občanského zákoníku. Její tvrzení, že žalovaný je vlastníkem vozidla reg. zn., nebylo v řízení vůbec řešeno, což vytýká soudům obou stupňů, a požaduje, aby Nejvyšší soud provedl výslech bývalé vlastnice vozu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak ani sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26/2004, pod C 2021); o tento případ se jedná právě v posuzované věci, neboť odvolací soud zamítl žalobu jednak z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného a dále z důvodu promlčení nároku, který nemohl být podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen a sám o sobě (nezávisle na prvním) postačuje k zamítnutí žaloby. Je-li přitom nárok promlčen, nelze jej přiznat bez ohledu na jeho případnou opodstatněnost, jejíž posouzení je pak nadbytečné.
Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že strohé vyjádření žalovaného, který měl ve věci plný úspěch, podané pouze v obecné rovině, nelze považovat za účelné bránění nebo uplatňování práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu