ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.365.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 365/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. U., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) H. S., a 2) J. S., zastoupeným advokátem, o 417.105,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 67/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, č. j. 12 Co 162/2005-301, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 22 C 67/2002-248, uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 19.554,- Kč (výrok I.), zastavil řízení ohledně částky 2.425,- Kč (výrok II.), co do dalších 395.126,50 Kč žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky IV. až VII.). Rozhodl tak o uplatněném nároku na zaplacení částky 417.105,50 Kč, sestávající z řady blíže specifikovaných dílčích nároků na náhradu škody a dalších nároků souvisejících s vyklizením bytu užívaného žalovanými v domě ve vlastnictví žalobkyně. Soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanými jako společnými nájemci bytu existoval nájemní vztah, který skončil výpovědí ke dni 30. 9. 2000. Žalovaní byt nevyklidili a žalobkyně dne 25 .6. 2001 přistoupila mimo rámec soudního výkonu rozhodnutí k vyklizení žalovaných z předmětného bytu do přístřeší, které zajistila, a na žalovaných požaduje náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s vystěhováním a uložením věcí žalovaných do náhradních prostor, uvedením bytu do původního stavu, dále náhradu nákladů za právní služby a za exekuční řízení. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni, že k vyklizení žalovaných přistoupila v souladu s ust. §126 zák., neboť pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu je ve smyslu ust. §7 o. s. ř. ve spojení s §339 až §344 o. s. ř. příslušný soud a žádný zákon nesvěřuje pravomoc vyklidit byt na základě vykonatelného rozhodnutí jinému orgánu. Žalobkyně byla zásadně povinna vyčkat právní moci rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu a pokud začala v průběhu řízení tvrdit, že postupovala v souladu s ust. §6 obč. zák., upravujícího svépomocné jednání, poukázal soud prvního stupně na to, že toto ustanovení upravuje tzv. dovolenou svépomoc, jejíž legalita je vázána na dodržení zákonem stanovených podmínek, které však v tomto případě splněny nebyly. Naopak šlo i „invazivní“ jednání žalobkyně, která odmítla vyčkat provedení výkonu rozhodnutí ze strany soudu a protiprávně „vzala spravedlnost do svých rukou“. Nelze proto náklady, které žalobkyni v souvislosti s jejím protiprávním jednáním vznikly, považovat za škodu. Pokud jde o částku 100.000,- Kč, zaplacenou na smluvní pokutě za odstoupení od údajné budoucí kupní smlouvy uzavřené se svědkem K., soudu dovodil, že smluvní pokuta není v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných, a opodstatněným neshledal ani nárok na zaplacení částky 90.000,- Kč za náklady vynaložené na právní zastoupení, když konstatoval, že náklady řízení si každý účastník nese sám v průběhu řízení a o jejich náhradě rozhoduje soud podle úspěšnosti ve sporu. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou pouze ohledně částky 19.554,- Kč, kterou žalobkyně vynaložila na odstranění neoprávněných zásahů do bytu ze strany žalovaných ve smyslu ust. §682 a ust. §694, věta druhá, obč. zák v návaznosti na ust. §454 obč. zák., a ohledně částky 2.567,20 Kč za nákup čistících a deratizačních prostředků. Řízení ohledně částky 2.425,- Kč zastavil pro překážky věci pravomocně rozsouzené.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2005, č. j. 12 Co 162/2005-301, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích II., V., VI., VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku III. jej změnil pouze tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně dalších 2.567,20 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, na něž odkázal. Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil jen ohledně částky 2.567,20 Kč za nákup čistících a deratizačních prostředků a drobného materiálu, neboť podle odůvodnění soud prvního stupně žalobkyni tuto částku „přiznal“, nezapočetl ji však ve výroku, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nároky žalobkyně na náhradu částek vynaložených v souvislosti se svémocným vyklizením žalovaných, které žalobkyně realizovala mimo rámec soudem nařízeného výkonu rozhodnutí, nelze považovat za škodu, za niž by žalovaní nesli odpovědnost podle ust. §420 obč. zák. Svépomoc ve smyslu ust. §6 obč. zák. lze totiž použít jen ve zcela výjimečných případech jako způsob právní ochrany, který je ohroženému subjektu dovolen při splnění zákonem stanovených podmínek, v opačném případě jde naopak o porušení práva, a pokud jde o tvrzené nároky plynoucí ze smluvní pokuty a za právní zastoupení, plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Přiznaná částka 19.554,- Kč na odstranění závadného stavu bytu je správně stanovena a ostatní náklady vynaložené žalobkyní na stavební práce v bytě nelze přiznat, jelikož tyto náklady směřovaly k celkové rekonstrukci bytu, nikoli pouze k odstranění závad způsobených žalovanými.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, jakož i proti závislým výrokům o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm b/ o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda se vlastník bytové jednotky může domáhat náhrady škody vzniklé mu v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním bývalých nájemců, „spočívajícím v jejím nevyklizení a nepředání poté, co již uplynula výpovědní lhůtě a bylo jim zajištěno přístřeší, jestliže tato škody představuje náklady spojené s tímto vyklizením“. S tím souvisí další otázka, zda a za jakých okolností je vyklizení bytu realizované mimo soudní výkon rozhodnutí přípustné jako tzv. svépomocné jednání podle ust. §6 obč. zák. Dále dovolatelka opakuje námitky uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na to, že žalovaní měli povinnost předmětný byt vyklidit, měli zajištěno přístřeší, k užívání bytu neměli žádný právní titul a ona pouze chránila svůj majetek, dovozuje, že jednala po právu, neboť její svémocný zásah byl vzhledem k protiprávnímu jednání přiměřený a proporcionální. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /písm. a)/, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /písm. b)/, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /písm. c)/.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku neexistenci uplatněného nároku mezi žalobkyní a žalovanými se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočítá. V rozhodnutí odvolacího soudu řešená a dovoláním vymezená právní otázka musí mít zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
První otázka, v níž dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí, jak je v obecné rovině v dovolání vymezena, však z hlediska rozhodovací praxe soudů ani pro věc samu nemá zásadní právní význam. Vlastník bytové jednotky se jistě může domáhat náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním bývalých nájemců této jednotky, spočívajícím v jejím nevyklizení po té, co již uplynula výpovědní lhůtě a bylo jim zajištěno přístřeší, jestliže tato škoda představuje náklady spojené s tímto vyklizením. Pokud však v daném případě právě z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi vznikem nákladů, jejichž náhrady se žalobkyně domáhala, a jednáním žalovaných a z důvodu překročení rámce povolené svépomoci nebyl uplatněný nárok shledán důvodným, ztrácí takto položená otázka jakýkoliv význam.
Druhá otázka předložená dovolacímu soudu k přezkumu, a to navíc přípustného svépomocného jednání vlastníka bytu vůči bývalému nájemci, nebyla v daných souvislostech dovolacím soudem dosud řešena a pro ni je dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Obecně platí, že ochrana subjektivních občanských práv přísluší zásadně povolaným státním orgánům, zejména soudům. Jestliže je třeba dosáhnout vyklizení bytu podle soudního rozhodnutí, zákon stanoví postup v ust. §339 a násl. o. s. ř. v rámci soudního výkonu rozhodnutí.
Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu (jímž je dovolací soud vázán), žalobkyně bývalé nájemníky vystěhovala z bytu sama. S jejím názorem, že tak postupovala v souladu s ust. §6 obč. zák., nelze souhlasit.
Podle ust. §6 obč. zák., jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.
Podstata svépomoci spočívá v tom, že si oprávněný subjekt vynucuje uskutečnění svého práva vlastní mocí a silou. V moderním právu je svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv omezena jen na zcela nezbytnou míru. Ustanovení §6 obč. zák, který upravuje tzv. dovolenou svépomoc, konstruuje svépomoc jako subjektivní právo ohrožené osoby k odvrácení bezprostředního a neoprávněného zásahu do práva. Dovolená svépomoc odpovídá mezím zákonného povolení a je tak okolností, jež vylučuje protiprávnost, v opačném případě, kdy z těchto mezí vybočuje, jde o exces, který nepožívá právní ochrany (tzv. nedovolená svépomoc).
Občanský zákoník vychází z obecné zásady, že svépomoc je možná tak, kde se nelze účinně dovolat pomoci moci veřejné. Vyplývá tak z doslovného znění ust. §6 obč. zák., ale také z jeho systematického řazení ve vztahu k §4 a §5 obč. zák. Z toho také mimo jiné vyplývá, že ust. §6 obč. zák. nedovoluje tzv. útočnou svépomoc. Pravomoc k realizaci soudního rozhodnutí má pouze soud, nikoli účastník řízení, a z výsledků řízení před soudy obou stupňů rozhodně nevyplynulo, že by žalobkyni hrozil takový bezprostřední zásah do jejích práv, který by jí neumožňoval k realizaci svého práva, přiznaného soudním rozhodnutím, užít standardní postup výkonem rozhodnutí podle ust. §339 a násl. o. s. ř. Je tedy jednoznačné, že podmínky dovolené svépomoci nebyly splněny.
Z toho plyne, že nelze jednání žalobkyně považovat za tzv. dovolenou svépomoc, nýbrž za exces, a tedy i v tomto případě platí, že žalobkyně jakožto vlastnice bytu nebyla oprávněna vykonat právo jeho vyklizení mimo soudní výkon rozhodnutí (srov. rozsudek NS ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu