ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.578.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 578/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 260/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004, č. j. 28 Co 335/2004, 336/2004-416, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 46.800,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 629.737 Kč, kterou mu měli žalovaní způsobit tím, že dne 18. 3. 1995 násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, který měl tyto prostory pronajaté, aby je mohl nadále užívat k provozování obchodu textilem a látkami. Žalobcem vyčíslená škoda sestává z částek, které musel v důsledku přerušení podnikatelské činnosti a následné platební neschopnosti zaplatit za sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, za penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, za penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč, za penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč, za odstupné zaměstnancům 18.119,- Kč, za náhrady mzdy zaměstnancům za duben a květen 1995 ve výši 24.203,- Kč a za penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení zboží 68.138,- Kč, dále mu pak ušel zisk za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna 1996 v částce 37.725,- Kč měsíčně, celkem tedy 452.700,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, vyslovil, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný, s tím, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci. Rozhodl tak poté, co jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C 260/96-23, jímž shledal nárok žalobce důvodným v plném rozsahu, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1997, č. j. 28 Co 217/97-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování.
Poté, co k odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 1999, č. j. 28 Co 108/99-110, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody uplatněný vůči žalovaným v tomto řízení není důvodný, s tím, že o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
I tento rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Důvodem byla jednak jeho nepřezkoumatelnost, zejména v závěru o porušení právní povinnosti, jednak procesní pochybení spočívající ve vydání tzv. negativního mezitímního rozsudku.
Okresní soud v Rakovníku pak částečným rozsudkem ze dne 6. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-400, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 6 C 260/96-414, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě škody za vyplacené náhrady mzdy zaměstnancům a odstupné částku 28.340,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně tohoto nároku co do částky 13.981,- Kč s příslušenstvím zamítl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č. j. 28 Co 144/2003, 145/2003-455, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, potvrdil a dovolání žalovaných proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 3. 2005, č. j. 25 Cdo 2075/2003-536, odmítl.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 6 C 260/96-371, ve spojení s usnesením ze dne 14. 5. 2004, č. j. 6 C 260/96-382, Okresní soud v Rakovníku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 269.861,30 Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení, řízení ohledně 19% úroku z prodlení z částky 134.716,- Kč od 1. 9. 1995 do 29. 5. 1996 a z částky 452.700,- Kč od 20. 3. 1996 do 29. 5. 1996 zastavil, žalobu na zaplacení částky 317.554,70 Kč s úrokem z prodlení „co do zbývající výše“ zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o části nároku představované ušlým ziskem za dobu od 18. 3. 1995 do konce srpna 1996 ve výši 452.700,- Kč a částkami, které v důsledku nemožnosti podnikání byl žalobce nucen zaplatit na sankčních úrocích bance (46.800,-Kč), na penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků (1.356,- Kč), na penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků (301,- Kč), na penále za nezaplacenou DPH (422,- Kč) a na penále a smluvní pokuty za opožděné zaplacení zboží (68.138,- Kč). Vyšel ze zjištění, že E. P. (podnikající pod názvem D.) na základě veřejné dražby provozní jednotky ze dne 28. 8. 1991 podle §15 zákona č. 427/1990 Sb. uzavřela dne 2. 9. 1991 platnou smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor s jejich tehdejším vlastníkem Okresním bytovým podnikem v R. na dobu pěti let. Dne 19. 3. 1993 uzavřela E. P. se žalobcem smlouvu o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží, jejímž výkladem ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. soud dovodil, že tak bylo sjednáno právo podnájmu ve prospěch žalobce, k čemuž vlastník nemovitosti dne 19. 4. 1993 udělil souhlas. Žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě veřejné dražby ze dne 15. 3. 1994, kdy vydražili vlastnické právo k celému domu (v potvrzení o vydražení byl uveden i závazek vůči E. P., jejíž nájem měl skončit dne 19. 8. 1996); dne 18. 3. 1995 žalovaní násilně vnikli do nebytových prostor v domě č. p. 10 v R. a znemožnili žalobci, aby zde nadále provozoval obchod textilem a látkami. Žalovaní tedy porušili právní povinnost tím, že přes existenci podnájemního práva znemožnili žalobci nebytové prostory užívat k podnikatelské činnosti, a v příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda, neboť přišel o zisk z podnikání a pro platební neschopnost mu byly vyměřeny různé sankce. Výši ušlého zisku stanovil soud podle znaleckého posudku na částku 269.861,30 Kč, ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, a to včetně částek 66.578,- Kč (z důvodu promlčení této části nároku) a 68.138,- Kč (zde s odůvodněním, že ani bez rušivého vlivu žalovaných nelze předpokládat, že by žalobce dostál svým závazkům a vyhnul se tak sankcím za opožděné zaplacení zboží).
Krajský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č. j. 28 Co 335/2004, 28 Co 336/2004-416, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit dalších 48.879,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. 5. 1996 do zaplacení, ohledně částky 17.699,- Kč s příslušenstvím jej zrušil spolu se závislými výroky o nákladech řízení a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v dalším pak rozsudek potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se jak s jeho právním posouzením základu nároku, tak s určením výše škody. Neshledal však důvodnou námitku promlčení ve vztahu k celkové částce 48.879,- Kč (zahrnující sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč a penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč) s odůvodněním, že žaloba byla v tomto směru rozšířena před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti měnícímu výroku a proti části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající jim platební povinnost, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Namítají, že z nájemní smlouvy ze dne 2. 9. 1991 vyplývá, že nájemcem nebytových prostor byla E. P. – D. a nikoli sám žalobce. Ten by mohl právní titul užívání nebytových prostor získat pouze na základě dalšího právního úkonu, který by musel splňovat všechny náležitosti podle občanského zákoníku. Zda žalobce takový právní důvod vůbec měl, soudy nijak podrobně nehodnotily, pouze uvedly, že měl platný podnájemní vztah. Tento závěr však podle dovolatelů neodpovídá provedeným důkazům. Především žalobce uzavřel dne 19. 3. 1993 smlouvu nazvanou „Smlouva o převodu práv nájemce nebytových prostor a prodeji zboží a o převedení vnitřního zařízení a osob, uzavřená ve smyslu obchodního zákoníku“. Tato smlouva svým obsahem naznačuje, že jde o prodej podniku nebo jeho části a v žádném případě o podnájem nebytových prostor. Dodatek ke smlouvě ze dne 20. 4. 1993 (s přepisovaným datem) hovořící o „jakési podnájemní smlouvě“ je zcela nesrozumitelný a podpis na něm stran souhlasu majitele domu čp. 10 je podle dovolatelů evidentně fingován, neboť neodpovídá podpisům ředitele O. R. s. p. Navíc výše uvedená smlouva mezi žalobcem a E. P. ze dne 19. 3. 1993 nebyla uzavírána přímo za účasti E. P., nýbrž v jejím zastoupení jednal prokurista A. P. Přitom podpis neodpovídá tehdy platnému ustanovení §14 odst. 5 obch. zák. Prokurista byl oprávněn pouze k takovým právním úkonům, k nimž dochází při běžném provozu podniku, a nemohl disponovat samotným podnikem nebo jeho částí. Prokura tedy prokuristu neopravňovala k uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo o prodeji části podniku. Dovolatelé konečně zdůrazňují, že jak bylo v tomto řízení (případně v předchozím řízení o neplatnost smlouvy) zjištěno, písemná prokura vůbec nikdy neexistovala a nikdy ani nebyla na obchodní rejstřík doručena. To je další důvod neplatnosti smlouvy ze dne 19. 3. 1993, o kterou žalobce opírá své oprávnění k užívání nebytových prostor. Ačkoliv smlouva z 19. 3. 1993 podle dovolatelů zcela evidentně není smlouvou o podnájmu nebytových prostor, ale smlouvou o prodeji podniku, soud plně akceptoval její dodatek, který však je zcela nesrozumitelný, neboť svým obsahem svědčí o úmyslu měnit obecně nájemní smlouvu mezi pronajímatelem a nájemcem; vedle smlouvy ze dne 19. 3. 1993 nemůže vůbec obstát, protože se navzájem vylučují. Dále žalovaní poukazují na to, že údajný souhlas Okresního bytového podniku v R. s. p. s údajným podnájmem, vyplývající z potvrzení ze dne 19. 4. 1993 (měsíc po uzavření smlouvy z 19. 3. 1993), hovořící o jakési žádosti ze dne 16. 4. 1993, byl dalšími provedenými důkazy zpochybněn, a to výpovědí Ing. G., statutárního zástupce O. s. p., dopisem O. R. s. p. E. P. ze dne 16. 12. 1993 a dokonce i její odpovědí ze dne 10. 1. 1994. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení – dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 2.079,- Kč a potvrzen ohledně částky 269.861,30 Kč, není přípustné. Ve vztahu k částce 46.800,- Kč je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem (částka 48.879,- Kč), je jednoznačné, že rozhodnuto bylo o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobcem požadovaná částka z titulu náhrady škody je totiž souhrnem částek představujících náklady vzniklé v důsledku platební neschopnosti žalobce vyvolané znemožněním nájemních práv za strany žalovaných, a to za sankční úroky bance ve výši 46.800,-Kč, za penále za nezaplacené sociální zabezpečení pracovníků 1.356,- Kč, za penále za nezaplacené zdravotní pojištění pracovníků 301,- Kč, za penále za nezaplacenou DPH 422,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže škodné události, mají odlišný charakter a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 1.356,- Kč, 301,- Kč a 422,- Kč bylo rozhodnuto vždy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků včetně jejich příslušenství společně s částkou 46.800,- Kč přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně částky 2.079,- Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tak ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné pouze ohledně částky 46.800,- Kč. Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že žalobci bylo znemožněno provozovat v předmětných bytových prostorách podnikatelskou činnost v důsledku zásahu žalovaných dne 18. 3. 1995. Porušení právní povinnosti jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu na jejich straně spatřoval v tom, že žalovaní do nebytových prostor vnikli, ačkoliv k uvedenému datu je měla v nájmu E. P. Tato skutková zjištění ani právní názor o platnosti nájemní smlouvy a trvání nájemního vztahu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolatelé v tomto směru námitky nevznášejí a uvedené závěry v dovolání nezpochybňují.
Dovolatelé podrobují kritice závěr odvolacího soudu, že E. P. se souhlasem předchozího vlastníka dala žalobci nebytové prostory do podnájmu, tedy nesouhlasí zejména s výkladem smluvních ujednání mezi žalobcem a E. P., zachycených zejména ve smlouvě ze dne 19. 3. 1993 a v jejím dodatku ze dne 29. 4. 1993 a odrážejících se též v obsahu písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem ze dne 19. 4. 1993.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle odstavce 3 právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovením §35 odst. 2 zákon pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu lze vyložit prostředky gramatickými (z hlediska významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretují-li účastníci právního úkonu nebo účastníci sporu, pro jehož výsledek má tento úkon význam obsah smluvního ujednání či jeho části odlišně, je třeba toto ujednání vyložit nejprve podle jeho jazykového vyjádření. Skutečná vůle účastníků právního úkonu při jeho uskutečnění (při uzavření smlouvy) je právně relevantní za podmínky, že není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Zároveň se nevylučuje uzavření smlouvy (dvoustranného právního úkonu) jinými prostředky než slovy.
V posuzovaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) podle uvedených interpretačních pravidel postupoval a jeho výklad právního úkonu za použití ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je přiléhavý i s ohledem na hmotněprávní úpravu nájemních a podnájemních vztahů k nebytovým prostorům.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nájemce oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele.
Lze sice přisvědčit dovolatelům, že samotné písemné znění dohody mezi E. P. a žalobcem ze dne 19. 3. 1993 neumožňuje závěr, že právě jí byl platně sjednán podnájem nebytových prostor, avšak zákon nepředepisuje pro podnájemní smlouvu obligatorní požadavek písemné formy, resp. nespojuje s jeho nedostatkem žádné právní následky. Platná smlouva o podnájmu nebytových prostor může být uzavřena ústně či konkludentně, tj. nevýslovně faktickým počínáním, jestliže není pochyb o tom, jaká vůle měla být takto projevena. Dospěl-li odvolací soud k závěru o existenci podnájemního vztahu mezi E. P. a žalobcem na základě výkladu předmětného právního úkonu jak ve světle dodatku ke smlouvě ze dne 29. 4. 1993 (hovoří o podnájmu nebytových prostor) a předchozího souhlasu tehdejšího pronajímatele ze dne 19. 4. 1993 (byl udělen právě k podnájmu), tak s přihlédnutím k faktickému počínání účastníků smlouvy (žalobce po dohodě s nájemkyní nebytové prostory využíval jako podnájemce, aniž by proti tomu právní předchůdce žalovaných měl výhrady), pak i při výhradách dovolatelů k obsahu a platnosti písemných dohod lze považovat za jednoznačné, že jak z právnicky neobratných formulací v uvedených smlouvách, tak z faktického počínání jejich účastníků je zřejmé, že jejich vůle směřovala vedle převodu vybavení nebytových prostor k tomu, aby je žalobce mohl užívat. Je proto namístě dovodit konkludentní uzavření platné podnájemní smlouvy, s níž tehdejší vlastník nebytových prostor vyslovil písemný souhlas a ani svým dalším počínáním jej nezpochybnil. Jestliže se podnájemní právo žalobce, jehož výkon byl narušen jednáním žalovaných, neodvíjí přímo od písemné smlouvy ze dne 19. 3. 1993, nejsou pro rozhodnutí významné výhrady dovolatelů k nedostatku oprávnění prokuristy, který ji za E. P. uzavřel, a protože jejich řešení se nemůže projevit v postavení dovolatelů, dovolací soud se tímto okruhem námitek nezabýval.
Dovolatelé dále nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že Okresní bytový podnik v R. udělil souhlas k podnájmu, a bez bližšího zdůvodnění poukazují na nesrovnalosti v důkazech ohledně této skutečnosti. Jde o námitku, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepochybil, když věrohodnost tvrzení žalobce o udělení souhlasu vlastníka nebytových prostor s podnájemním vztahem hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Skutkový závěr, o nějž odvolací soud své rozhodnutí opřel, vyplývá zejména z písemného souhlasu ze dne 19. 4. 1993 a z výpovědi svědka O. K., který z titulu své tehdejší funkce tento souhlas vydal. Jde tedy o důkazy provedené v řízení, aniž by nastala situace, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Důkazy, na něž dovolatelé poukazují, jsou pozdějšího data a neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, a dovolatelům nelze přisvědčit, pokud sami - namísto soudu - přiřazují jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a provádějí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozují skutkový stav jiný, pro ně příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze totiž - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku, týkajícím se platební povinnosti žalovaných v částce 46.800,- Kč s příslušenstvím, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaní napadají dovoláním dále i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy o změnu rozsudku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem potvrzeno, nevycházelo ze závazného právního názoru ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2000, č. j. 6 C 260/96-185, jímž bylo vysloveno, že nárok není důvodný, byl zrušen pro procesní vady a pro nepřezkoumatelnost, aniž jej odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 10. 10. 2000, č. j. 28 Co 497/2000-200, zavázal svým právním názorem). Rozhodnutí vydaná ještě předtím (rozsudky ze dne 20. 1. 1997, č. j. 6 C 260/96-23, a ze dne 28. 5. 1998, č. j. 6 C 260/96-89, jimiž bylo rozhodnuto, že nárok žalobce je důvodný v plném rozsahu) jsou z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. bez významu. Protože rozsudek odvolacího soudu je i v potvrzujícím výroku ohledně částky 269.861,30 Kč z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný (z důvodů, které jsou rozepsány výše) a protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto směru po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není proti takovému rozhodnutí (jeho části) dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud ČR je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu