ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.733.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 733/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 7 C 183/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 31. května 2005, č. j. 11 Co 310/2004 - 233, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 31. května 2005, č. j. 11 Co 310/2004-233, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č. j. 7 C 183/96-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.755.397,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobci, který podnikal s elektronikou, byla způsobena škoda nezákonnou exekucí, a to zajištěním zboží v jeho provozovně v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Soud vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 3. 1993, sp. zn. E 255/93, byl na návrh Finančního úřadu L. (dále také jen „FÚ“) nařízen pro vymožení částky 291.785,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a dne 17. 2. 1994 soudní vykonavatel sepsal movité věci žalobce v provozovně v K., v odhadované ceně ve výši 323.100,- Kč. Zároveň byl vydán zákaz s těmito věcmi nakládat. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 4. 1994, sp. zn. 9 Co 293/94, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 11. 1994 a k tomuto dni bylo zrušeno zajištění zabavených věcí, avšak téhož dne byl vydán Finančním úřadem v L. exekuční příkaz k vymožení dovozní přirážky a tytéž movité věci byly opět zajištěny. Dne 20. 3. 1995 byl tento exekuční příkaz zrušen, ale movité věci zůstaly zajištěné až do jejich prodeje v řádné dražbě, konané 19. 1. 1995 a 23. 3. 1995 k vymožení nedoplatku na dani z obratu, a to na základě exekučních příkazů Finančního úřadu v R. n. L. z 15. 12. 1994 a 2. 1. 1995. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2002, č. j. 31 C 151/96 – 177, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce proti státu domáhal náhrady škody způsobené exekucí FÚ v L. k vymožení dovozní přirážky, neboť žalobce neprokázal, že by mu v průběhu této nezákonné exekuce v období od 10. 11. 1994 do 3. 1. 1995 vznikla škoda, a tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce po dobu od 17. 2. 1994 do 10. 11. 1994 nemohl zajištěné zboží a vybavení provozovny použít k podnikání a za tuto dobu mu proto ušel zisk ve výši 578.000,- Kč, a protože škoda mu nebyla uhrazena ihned, pokračovaly její následky i v dalším období ve třech následujících letech po roce 1994. Z důvodu platební neschopnosti pak žalobci vznikla další škoda ve výši 1.311.548,- Kč na úrocích z prodlení z úvěrů od bank, neboť žalobce nebyl schopen předmětné úvěry splácet. Soud dovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a při stanovení výše škody vycházel zejména ze znaleckého posudku znalce Ing. P. L. Ostatní nároky žalobce (zejména úroky z prodlení ve výši 17% z částky 419.265,- Kč, úrok z prodlení ve výši 17% z částky 150.000,- Kč a penále za pozdní úhradu daně z obratu) neshledal v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 11 Co 310/2004-233, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 Co 310/2004-259, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu co do částky 3.177.397,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvoláním nedotčen zůstal výrok o platební povinnosti žalované co do částky 578.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, shodně s ním posoudil předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neztotožnil se však s výší náhrady škody, jak ji stanovil soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že ušlý zisk požadovaný za další období po 10. 11. 1994, případně trvalá ztráta podnikání, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí (nezákonně nařízeným výkonem rozhodnutí). Tytéž movité věci žalobce byly totiž po uvedeném datu zajištěny Finančním úřadem v L. na základě exekučního příkazu, který byl sice zrušen, avšak věci zůstaly zajištěny až do řádné exekuce, nařízené na základě exekučního příkazu FÚ v R. n. L., a následně byly prodány v dražbě. Kromě nároku žalobce na náhradu ušlého zisku v částce 578.000,- Kč za období trvání nezákonné exekuce, nemá žalobce nárok na ušlý zisk za další období, neboť poté byla exekuce nařízena jiným státním orgánem a další zajištění věcí pro daňovou exekuci bylo v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že platební neschopnost žalobce trvala již před škodnou událostí a pokračovala i po datu 10. 11. 1994, neshledal důvodným nárok na náhradu další škody, sestávající zejména ze sankčních úroků banky. Pokud jde o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), neboť odvolací soud neprovedl své vlastní dokazování, a přesto odchylně hodnotí i ty důkazy, které provedl soud prvního stupně. Dle názoru dovolatele žádnému z provedených důkazů neodpovídá závěr odvolacího soudu, že tytéž věci, zajištěné soudním výkonem rozhodnutí, byly postiženy od 10. 11. 1994 i následnou správní exekucí finančním úřadem. Uvádí, že finanční úřad si pro správní exekuci vybral zboží, z něhož jen cca 1/3 byla totožná s věcmi dříve zajištěnými soudem. Z toho pak odvolací soud nesprávně dovozuje přerušení příčinné souvislosti v důsledku správní exekuce od 10. 11. 1994. K tomu by podle názoru dovolatele mohlo dojít pouze v případě, že by od uvedeného dne veškeré další ztráty jeho podniku byly důsledkem jen správní exekuce, avšak ze znaleckého posudku vyplývá naopak, že by objektivně trvalo tři roky, než by žalobce znovu vybudoval ztracené ekonomické a soutěžní postavení. Uvádí, že následná správní exekuce krizi podniku pouze prohloubila, byla nařízena až po zániku velkoobchodní činnosti žalobce v důsledku nezákonného soudního výkonu rozhodnutí a už nemohla mít jakoukoliv příčinnou souvislost s touto částí vznikající škody. Odvolacímu soudu vytýká, že věcně neprojednal jeho odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a že jeho chybné skutkové a právní závěry o přetržení příčinné souvislosti následnou správní exekucí ho vedly k zamítnutí žaloby ze zcela jiných důvodů než soud prvního stupně. Napadené rozhodnutí řeší zásadní právní otázku důsledku souběhu dvou rozdílných protiprávních zásahů státu do provozu žalobcova podniku. První protiprávní zásah byl způsoben mocí soudní a druhý mocí výkonnou a není žádný zákonný podklad k tomu, aby pozdější zásah moci výkonné zbavoval odpovědnosti moc soudní a aby nadále nesla veškeré důsledky obou zásahů jen moc výkonná. Každý zásah státní moci je třeba posuzovat samostatně, tedy obdobně jako by šlo o posouzení způsobené škody od dvou různých škůdců, přestože odpovědným subjektem je tentýž stát. Poukazuje na to, že v řízení o náhradu škody způsobené nezákonnou správní exekucí, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 151/96, uspěla žalovaná s obranou, že veškerá škoda je důsledkem předchozího soudního výkonu rozhodnutí. Dovozuje, že ani v pořadí třetí (zákonná) exekuce nemůže přerušovat příčinnou souvislost. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila námitky dovolatele jako nedůvodné a neodpovídající skutečnému stavu věci. Poukazuje na to, že odvolací soud byl oprávněn hodnotit listinné důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by dokazování opakoval. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, zastává názor, že příčinná souvislost mezi nezákonným soudním výkonem rozhodnutí a ušlým ziskem po 10. 11. 1994, tj. poté, co byl soudní výkon rozhodnutí pravomocně zastaven, by byla zachována, pokud by v období po tomto datu neexistovala žádná jiná překážka bránící žalobci v provozování podnikání a tvorbě zisku. Dne 10. 11. 1994 byl však majetek žalobce, který mu měl sloužit ke tvorbě zisku, postižen správní exekucí a počínaje tímto dnem tedy žalobce nemohl zisku v podnikání dosahovat, a nelze ani přehlížet, že majetek zajištěný správním orgánem byl následně vydražen v řádné daňové exekuci. Závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost s nezákonným soudním výkonem rozhodnutí, je dle žalované zcela správný, odpovídající skutkovým zjištěním. Ani námitku dovolatele, že odvolací soud neprojednal jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje za opodstatněnou, neboť z toho, že odvolací soud pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze dovozovat, že by se odvoláním nezabýval. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné, a dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatel především uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že odvolací soud bez vlastního dokazování odchylně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně (§241a odst. 2 písm a/ o. s. ř.).
Především je třeba říci, že podle §213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Zároveň však není přípustné, aby pouze na základě přehodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání (srov. např. R 64/1966, R 92/1968). Hodlá-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, musí tyto důkazy opakovat, příp. dokazování doplnit. O takový případ se však v dané věci nejedná. Zjištění o tom, že movité věci žalobce, jež byly sepsány okresním soudem, byly zajištěny FÚ v L. na základě exekučního příkazu z 10. 11. 1994, čerpal totiž odvolací soud z listinného důkazu – z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 151/96, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002, č.j. 31 C 151/96-177, jímž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně, a z něhož rovněž soud prvního stupně čerpal svá zjištění. Vzhledem k tomu, že se jednalo o listinný důkaz, byl odvolací soud oprávněn hodnotit jej sám, aniž by důkaz v odvolací řízení opakoval, a nejde tedy o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 2 písm a/ o. s. ř.). Ostatně ani dovolatel nezpochybňuje skutkové zjištění, že po 10. 11. 1994 následovala další exekuce, pro níž byly věci dále zajištěny a část jich nakonec prodána v dražbě v rámci třetí - tzv. zákonné exekuce.
V dané věci nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor.
Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení, takže nelze přisvědčit dovolateli, že by při zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.
Pochybení nelze odvolacímu soudu vytknout ani pokud jde o posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem z podnikání žalobce v době po 10. 11. 1994, tj. po zrušení zajištění věcí v rámci soudního výkonu rozhodnutí.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a újma na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o otázku příčinné souvislosti mezi zajištěním věcí žalobce soudním vykonavatelem a skutkovou okolností, že ani od 10. 11. 1994 nedosahoval žalobce zisku ve svém podnikání.
Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže nebýt konkrétní škodné události, ke škodě by nedošlo, tedy v daném případě šlo o otázku, zda – nebýt zajištění věcí žalobce v rámci soudního výkonu rozhodnutí, by žalobce v době od 10. 11. 1994 dosahoval zisku svou podnikatelskou činností při obvyklém sledu událostí. Příčinou vzniku škody může totiž být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.
Vzhledem k tomu, že 10. 11. 1994, kdy bylo zrušeno zajištění věcí v rámci nezákonného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, byla nařízena jiná - správní exekuce a věci žalobce byly zajištěny až do doby, kdy jejich část byla v řádné exekuci prodána v dražbě, je jednoznačné, že i bez tohoto nezákonného zajištění věcí při soudním výkonu rozhodnutí by žalobce v době po 10. 11. 1994 nemohl podnikáním ve své provozovně dosahovat zisku, protože jeho věci byly zajištěny z jiného důvodu. Překážkou, která mu v této době zabránila dosažení zisku při podnikání, nebyly tedy důsledky nezákonného výkonu rozhodnutí, jenž je předmětem tohoto řízení, nýbrž rozhodující byla ta skutečnost, že po zrušeném soudním výkonu rozhodnutí následovala správní exekuce a věci byly zajištěny pro tuto, byť následně zrušenou, exekuci a později následoval prodej části věcí v další – třetí – exekuci.
Není proto naplněn ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje dovolatel v otázce důsledku souběhu dvou rozdílných protiprávních zásahů státu do provozu jeho podniku.
Předmětem tohoto řízení je náhrada škody za nezákonné soudní rozhodnutí, a nikoliv za další – správní exekuci, která ani předmětem řízení být nemohla, neboť nárok na náhradu škody způsobené v jejím důsledku byl předmětem jiného soudního řízení (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 151/96), o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (res iudicatae). Důsledky, jaké způsobila v pořadí druhá exekuce v majetkové sféře dovolatele, nebyly zkoumány v tomto řízení a také na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Z tohoto hlediska nemá dovoláním vymezená právní otázka zásadní význam pro rozhodnutí ve věci.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Námitka, že odvolací soud věcně neprojednal odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze k namítané vadě v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, proti němuž odvolání žalobce směřovalo. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce v rozsahu, v jakém bylo podáno, a z odůvodnění jeho rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že v tomto rozsahu je i projednal, když - pokud jde o další nároky žalobce (úrok z prodlení 17% ze 150.000,- Kč, penále z daně z obratu, úrok 17% ze 419.265,- Kč atd.) se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jež považoval za věcně správné, a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř., a pokud směřovalo do potvrzujícího výroku, v tomto rozsahu je odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu