ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1220.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1220/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce B. d. M., zast. advokátkou, proti žalované S. B., zast. advokátkou, o přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 154/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 18 Co 402/2005-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 18 Co 402/2005-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č. j. 60 C 154/2004-57, přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 14, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, umístěném na 2. podlaží domu č. p. 1650, v ulici Malešovská – objekt bydlení zapsaný na LV č. 3527 vedeném u Katastrálního úřadu pro H. m. P., katastrální území Ú. nad L. (dále jen „předmětný byt“), kterou dal žalobce žalované s tím, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, dále uložil žalované povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 30. července 2004 domáhal přivolení soudu k výpovědi nájmu předmětného bytu, neboť je vlastníkem a pronajímatelem nemovitosti č. p. 1650 na parcele parc. č. 4332, v němž se předmětný byt nachází a jehož nájemkyní je žalovaná. Výpověď nájmu bytu žalobce odůvodnil tím, že žalovaná ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) předmětný byt po dobu delší šesti let neužívá a současně nehradí nájemné, čímž hrubě porušuje své povinnosti vyplývající pro ni z nájmu bytu, jelikož nezaplatila úhradu za nájem a služby za dobu delší než tři měsíce, jejíž zaplacení se v další části žaloby žalobce rovněž domáhal. Po zaplacení této pohledávky žalovanou v průběhu řízení vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět a soud prvního stupně řízení o tomto návrhu usnesením zastavil. Soud prvního stupně vzal především za prokázáno, že žalované a jejímu zemřelému manželovi vzniklo po výměně bytu právo společného nájmu bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 12. 1999, přičemž po úmrtí manžela se žalovaná stala jediným nájemcem předmětného bytu, a ohledně členství žalované v bytovém družstvu a charakteru bytu dovodil, že v daném případě nemá předmětný byt ve vztahu k žalované charakter bytu družstevního, neboť nájemní smlouva s manželem žalované byla uzavřena dne 14. 12. 1999, avšak bytové družstvo se stalo vlastníkem předmětného objektu bydlení až na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1. 12. 2002, tedy v době, kdy manžel žalované již nežil, a dospěl tak k závěru, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu. Žalovaná svou obranu v řízení založila na tom, že je podnikatelkou s místem podnikání v Jablonci nad Nisou, kde má provozovnu s každodenním provozem, na jejíž chod dohlíží, a že v čl. 15 bod 1 písm. f) stanov družstva je zakotveno oprávnění nájemce byt pronajmout třetí osobě, z čehož vyplývá, že člen družstva nemusí družstevní byt osobně (fyzicky) užívat.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně rovněž za prokázáno, že žalovaná byt neužívá, neboť je podnikatelkou s místem podnikání v Jablonci nad Nisou, kde má provozovnu s každodenním provozem, kde se osobně denně aktivně podnikání věnuje. Za vážné důvody neužívání bytu nájemcem ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. lze považovat jen takové okolnosti, které brání nájemci dočasně (po určitou dobu) byt užívat a o takový případ podle soudu prvního stupně v souzené věci nejde, neboť žalovaná sice má vážné důvody spočívající ve výkonu podnikatelské činnosti mimo trvalé bydliště, pro něž byt neužívá, nicméně má zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde, a to v nemovitostech, které vlastní a z jednání žalované nelze usuzovat, že by neužívání předmětného bytu bylo jen dočasné. Jde o nemovitosti v Jablonci nad Nisou, kde má provozovnu a kde má k dispozici podkrovní byt zkolaudovaný jako 1+1, který je dle znaleckého posudku č. 3361-111/03 ze dne 12. 6. 2003 fakticky bytem 3+1, dále nemovitost v obci S. v blízkosti J., kde vlastní domek způsobilý k trvalému užívání. Rovněž obranu žalované, že v čl. 15 bod 1 písm. f) stanov družstva je zakotveno oprávnění nájemce byt pronajmout třetí osobě, považoval soud prvního stupně za nerozhodnou. Soud prvního stupně dále neshledal ani žádné okolnosti, pro které by výkon práva pronajímatele, spočívající ve výpovědi nájmu bytu, byl v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobě vyhověl, přičemž vyklizení bytu nevázal na zajištění přístřeší, neboť dovodil, že žalovaná přístřeší nepotřebuje, jelikož v bytě své věci uskladněny nemá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 18 Co 402/2005-73, změnil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o přivolení k výpovědi nájmu předmětného bytu, kterou dal žalobce žalované, zamítl, a rovněž změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a nakonec rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.950,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že podle §212 a §212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Odvolací soud především uvedl, že soud prvního stupně pečlivě zjišťoval skutkový stav věci širokým dokazováním o tom, zda žalovaná má či nemá vážný důvod k tomu, že předmětný byt neužívá, ovšem z provedeného dokazování učinil právní závěr o opodstatněnosti žaloby, který ovšem odvolací soud nesdílí. Odvolací soud dále uvedl, že nebylo úkolem soudu prvního stupně prejudiciálně řešit otázku členství žalované v bytovém družstvu žalobce odlišně od tvrzení samotných účastníků řízení, neboť členství žalované v družstvu žalobce nebylo žalobcem zpochybňováno a žalobce netvrdil ani neprokazoval, že žalobkyně byla z družstva platně vyloučena.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zastává názor, že žalovaná prokázala, že má ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vážný důvod k tomu, že předmětný byt neužívá, a to výkon podnikatelské činnosti mimo trvalé bydliště, avšak s ohledem na okolnosti případu jej posoudil jako dočasný. V neprospěch žalované pak odvolací soud nehodnotil, že v místě svého podnikání své bytové potřeby uspokojuje bydlením ve vlastní nemovitosti, neboť výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. nebyl žalobcem vůči žalované uplatněn. Dále odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že v čl. 15 odst. 1 písm. f) stanov družstva je zakotveno oprávnění nájemce byt pronajmout třetí osobě, nelze pokládat za nerozhodnou, a pokud předmětný byt nepronajala a právo, které jí dávají stanovy družstva ani nevyužila, nelze jí to přičítat k tíži. Výpovědní důvod uplatněný žalobcem vůči žalované je třeba ve světle uvedeného ustanovení stanov posuzovat jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o přivolení k výpovědi nájmu bytu zamítl.
Dovoláním ze dne 24. února 2006 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že „dovolací důvod a přípustnost dovolání je dána ve smyslu §237 odst. 1) OSŘ.“
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že se mu jeví rozsudek odvolacího soudu zmatečný, když v odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně vytkl, že prvoinstanční soud neměl za úkol prejudiciálně řešit otázku členství žalované v družstvu, ačkoli tuto činnost dle názoru dovolatele v řízení vůbec neprováděl, což rovněž vyplývá z jeho rozhodnutí, kde se konstatuje, že „soud vzal za prokázané, že žalovaná se svým manželem byli členy Bytového družstva M.“. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou, zda předmětný byt měl charakter bytu družstevního či nikoli a že - aniž by provedl jakékoli úkony - v rozporu s názorem soudu prvního stupně a provedeným dokazováním pouze uzavřel, že se v daném případě jedná o nájem družstevního bytu se všemi jeho atributy ve vztahu k žalované. Dle názoru dovolatele lze dovodit, že vzhledem k tomu, že žalovaná neuhradila členský podíl vážící se k bytu, nemohl jí proto vzniknout nájem bytu jako bytu družstevního, neboť nájemní vztah k bytu byl založen pouze z titulu právního nástupnictví. Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který na rozdíl od názoru soudu prvního stupně bez zdůvodnění změnil charakter bytu, když uzavřel, že koupí domu se stala žalovaná i nájemkyní družstevního bytu, ačkoli žalobce se žalovanou smlouvu o nájmu družstevního bytu neuzavřel a nadále byla v platnosti jen nájemní smlouva s právním předchůdcem žalobce, uzavřená toliko k bytu nedružstevnímu.
Dovolatel rovněž brojí proti názoru odvolacího soudu, že žalobce - s ohledem na ust. čl. 15 odst. 1 písm. f) stanov družstva - svým žalobním návrhem uplatnil svá práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť z tohoto ustanovení stanov, vyslovující pouze generální souhlas pronajímatele pro případy, kdy nájemce hodlá svůj byt přenechat do podnájmu, nelze vyvozovat, že by měl být pronajímatel krácen na svých právech. Dovolatel upozornil, že podnájem a nájem bytu jsou dva zcela odlišné instituty a jediné, co je spojuje, je existence nájemního vztahu jako stavu rozhodného pro možnost vzniku vztahu podnájemního. Dovolatel rovněž poukázal na tzv. velkou novelu obč. zák., kterou byla vypuštěna možnost nahrazení projevu vůle soudem tam, kde pronajímatel nedá souhlas s podnájmem bytu.
Dovolatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 13. 6. 2005 uvedla, že nesouhlasí s názorem dovolatele ohledně nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a domnívá se, že odvolací soud rozhodl na rozdíl od soudu prvního stupně věcně správně. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě je dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda ze zjištěných okolností lze v daném případě usoudit na existenci vážných důvodů neužívání předmětného bytu nájemkyní (žalovanou), tj. takových důvodů, pro něž soud ve smyslu ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nepřivolí k výpovědi nájmu bytu.
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce byt bez vážných důvodů neužívá a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.
V souzené věci jde tedy o přivolení k nájmu bytu, kterou dal žalobce žalované z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Žalobní skutek zde vychází z tvrzení, že žalovaná předmětný byt dlouhodobě neužívá, nikdy se do něj ani nenastěhovala a od doby, kdy je předmětný byt v nájmu žalované, nebyl nikdy obydlen, je prázdný a vyklizený.
Ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. vyplývá, že naplnění tohoto výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce neužívá byt vůbec nebo ho užívá jen občas a pro tento stav nejsou dány vážné (závažné) důvody. Zda jsou naplněny zákonné podmínky tohoto výpovědního důvodu, soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99). O neužívání, popř. občasné užívání bytu jde tehdy, je-li byt zcela nebo převážně opuštěn. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (popř. aby ho užíval soustavně, nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Takovým důvodem může být právě i nájemcův výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází, či jeho pobyt mimo území republiky (např. z důvodů pracovních nebo rodinných). Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, nebo ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1551/99).
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. I. US 360/02, mj. vyplývá, že právní úprava ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. umožňuje posuzovat pouze vážnost důvodů neužívání či občasnho užívání bytu. Zmiňuje-li se judikatura soudů o časové ohraničenosti, resp. dočasném trvání vážných důvodů, činí tak zejména v těch případech, kdy nájemce fakticky má zajištěnu trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele.
Z uvedené judikatury je třeba pro posuzování tohoto případu vycházet.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaná má vážné důvody pro neužívání předmětného bytu spočívající v tom, že podniká v Jablonci nad Nisou, kde vede vlastní prodejnu a výrobnu květin s každodenním provozem. Zatímco však soud prvního stupně na základě uvedeného závěru a toho, že neužívání bytu žalovanou není pouze dočasné, žalobě vyhověl (přičemž dále neshledal žádné okolnosti, pro které by výkon práva pronajímatele byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) a též odkázal na možnost žalované uspokojovat svou bytovou potřebu jinak, neboť bylo prokázáno, že žalovaná je vlastníkem několika nemovitostí včetně bytu přímo v místě provozovny, který trvale obývá, odvolací soud dovodil, že s ohledem na okolnosti případu jde o neužívání bytu dočasné a dále že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – zejména vzhledem k oprávnění uvedenému v čl. 15 odst. 1 písm. f) stanov družstva (právo nájemce pronajmout byt třetí osobě bez souhlasu družstva) a skutečnosti, že žalovaná ve své složité životní situaci družstevní byt nepronajala – „ve světle jeho vlastních stanov“ v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že žalovaná předmětný byt vůbec neužívá. Sama žalovaná rovněž výslovně uvedla, že se do bytu, ani za života svého manžela, s ním nikdy nenastěhovali, neměli tam umístěny žádné své věci, v bytě nikdy nepřespali. Je třeba zdůraznit, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pro závěr o nedůvodnosti žaloby postačí, že žalovaná tvrdí a prokáže existenci vážného důvodu pro neužívání bytu (výkon zaměstnání žalované mimo obec, v níž se předmětný byt nachází, viz též již zmíněný nález Ústavního soudu I. ÚS 360/02).
Žalovaná však v řízení netvrdila, že její nebydlení v předmětném bytě má charakter pouze dočasný a nikdy ani neuvedla, že se po odpadnutí jí uváděné překážky (výkon zaměstnání v prodejně květin v Jablonci nad Nisou, kterou vedla společně se svým manželem a po jeho smrti sama) míní do předmětného bytu „vrátit“ (opačná vůle, totiž v bytě nebydlet, vyplývá z účastnické výpovědi samotné žalované, kdy uvedla, že se do bytu ani za života svého manžela nikdy nenastěhovali, neměli tam umístěny žádné své věci, v bytě nikdy nepřespali). Při posuzování vážnosti důvodů neužívání (občasného užívání) bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. tak odvolací soud nevzal v úvahu, zda šlo o stav toliko přechodného neužívání bytu. Na takovýto stav má soud usuzovat nejen z toho, jak dlouho nájemce byt neužívá, ale významné mohou být i další okolnosti svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že se nájemce po dopadnutí překážky hodlá do bytu vrátit a užívat jej (pro souzenou věc je relevantní zejména to, zda a jaká činila žalovaná reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro niž byt neužívá, do bytu vrátila a užívala jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.). I ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (žalovaná je vlastníkem několika nemovitostí, v nichž má zajištěné vhodné ubytování) vyplývá, že se do něj vrátit nemíní.
Pokud odvolací soud z uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Dovolací soud proto s ohledem na shora to, že právní posouzení naplnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je nesprávné, shledal dovolání důvodným.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní posouzení naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. bylo nesprávné, a proto je předčasné zabývat se otázkou aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto ustanovení přichází event. v úvahu tehdy, dospěje-li soud k závěru, že uvedený výpovědní důvod byl naplněn.
Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalobce směřujícími proti jím namítaným nedostatkům skutkových zjištění, popř. jiným vadám řízení. V dalším řízení bude třeba se též zabývat posouzením charakteru předmětného bytu, zejména zda se nejedná o družstevní byt, event. posouzení charakteru předmětného bytu.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího osudu v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu