ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1940.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1940/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. zastoupené advokátkou , proti žalované N. M., zastoupené advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 230/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2006, č. j. 62 Co 200/2006-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2006, č. j. 62 Co 200/2006-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 7 C 230/2000-151 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 24. června 2002, č. j. 7 C 230/2000-62, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 26. února 2003, č. j. 58 Co 449/02-76, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) „byt č., I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č. p. v P. , Ul. B. “ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
V posuzovaném případě řešil soud prvního stupně otázku, zda se žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Při posuzování předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti, tj. jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., vyšel ze skutkových zjištění, že předmětný byt byl podle dřívějších předpisů přidělen a odevzdán do užívání L. B. jako byt služební, že B. se do bytu nastěhoval v roce 1982 s manželkou N. B. (matkou žalované), synem P. B. a dcerou manželky (žalovanou), že manželství B. a N. B. bylo ke dni 16. listopadu 1984 pravomocně rozvedeno, že k 1. lednu 1992 se předmětný byt stal bytem obecním, že od roku 1993, kdy se N. B. se synem P. odstěhovala, nadále v bytě bydleli B. a žalovaná, že žalovaná pro nevlastního otce B. vařila, prala, žehlila, společně nakupovali a společně se podíleli na platbách souvisejících s užíváním bytu, že B. předmětný byt opustil v roce 1999 a že dne 5. května 1999 uzavřel s žalobkyní dohodu o ukončení nájmu bytu. Za nevěrohodnou – z důvodů uvedených v tomto rozsudku – pokládal soud prvního stupně svědeckou výpověď L. B., který mimo jiné uvedl, že s žalovanou nikdy nebydlel a společnou domácnost s ní nevedl, neboť již od roku 1984 bydlel u svých rodičů či u přítelkyň a naposledy v Ú.n. L., kde bydlí dosud. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu na základě přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.), neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splnila i předpoklad žití s nájemcem ( L.B.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. 62 Co 200/2006-168, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
V odůvodnění citovaného rozsudku odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé důkazní řízení, avšak provedené důkazy hodnotil nesprávně, což mělo za následek i nesprávné právní hodnocení“. Za „nelogický a absurdní“ pokládal názor, že „výpověď svědka L. B. – nájemce předmětného bytu – je nevěrohodná, zatímco ostatní svědecké výpovědi jsou věrohodné“. V této souvislosti uvedl, že „nájemce bytu je nepochybně nejbližší osobou, která může podat zcela spolehlivé informace o vedení společné domácnosti s další osobou a o délce její existence“. Poukázal na údaje uváděné svědkem B. a na další tam specifikované důkazy provedené soudem prvního stupně a vzal za zjištěno, že „I.. B. se žalovanou v předmětném bytě po rozvodu s její matkou nikdy nebydlel“. Na tomto skutkovém základě pak dovodil, že právo nájmu bytu na žalovanou nepřešlo a že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Uvedla, že na rozdíl od soudu prvního stupně pokládal odvolací soud za věrohodnou svědeckou výpověď B., jinak hodnotil i další v dovolání specifikované svědecké důkazy a za nesprávné považoval skutkové zjištění, že do roku 1999 B. předmětný byt neopustil; přitom však odvolací soud „svědky nevyslechl, nevyslechl ani B., takže nemohl si udělat objektivní náhled na celou věc. Soud prvního stupně všechny důkazy prováděl, vyslýchal svědky, viděl jejich chování a vystupování před soudem a podle toho si mohl udělat i náhled na otázku jejich věrohodnosti či nevěrohodnosti“. Dále uvedla, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany odvolacího soudu. Je přesvědčena, že řádně prokázala, že žila s. B. ve společné domácnosti od roku 1993 a splnila zákonné předpoklady pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé a §708 ob.č zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že jiná je situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).
V projednávané věci šlo o přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., podle nichž jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití žalované s nájemcem bytu (B.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že od roku 1993, kdy se N. B. se synem P. odstěhovala, nadále v bytě bydleli B. a žalovaná, že žalovaná pro nevlastního otce B. vařila, prala, žehlila, společně nakupovali a společně se podíleli na platbách souvisejících s užíváním bytu a že B. předmětný byt opustil až v roce 1999. Naproti tomu odvolací soud se při posuzování naplněnosti tohoto předpokladu od uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich); vzal totiž za zjištěno, že „. B. se žalovanou v předmětném bytě po rozvodu s její matkou (k němuž došlo v roce 1984) nikdy nebydlel“. Přitom v odvolacím řízení neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. zmíněná skutková zjištění zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatelky – zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2007
¨
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu