ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2437.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2437/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. F., zastoupené advokátkou , proti žalovanému J. B., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 223/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2006, č. j. 25 Co 487/2005-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. srpna 2005,
č. j. 10 C 223/2004-97, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit „rodinný dům – objekt k bydlení na st. p. č. zapsaný na LV katastrálním území V. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J.“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 25 Co 487/2005-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti, že nemovitost pochází z bytové výstavby bývalého Jednotného zemědělského družstva , se sídlem ve V., okres J. (dále jen „zemědělské družstvo“, resp. „družstvo“), že žalovaný se stal členem družstva v rozmezí let 1985-1986, že v této době požádal o přidělení bytu z výstavby družstva, že jeho žádosti představenstvo družstva vyhovělo a vzhledem k jeho členství v družstvu mu byt v předmětném domě (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) rozhodnutím přidělilo, že následně mu byl byt předán do užívání, že se do něj fakticky nastěhoval, že na základě přihlášky k odběru elektřiny ze dne 7. srpna 1987 mu družstvo dalo souhlas k odběru elektřiny a že v užívání bytu mu nebylo bráněno od 7. srpna 1987, kdy ho začal užívat, nejméně do 8. dubna 1991, kdy byl dopisem družstva vyzván k jeho uvolnění v souvislosti s ukončením svého členství v družstvu. Současně zjistily, že družstvo dlouhodobě pobíralo od žalovaného platby za užívání bytu a že po výzvě k uvolnění nemovitosti ze dne 8. dubna 1991 nenásledovaly ze strany družstva žádné další právní kroky k jejímu uvolnění. Dále zjistily, že rozhodnutí představenstva družstva o přidělení bytu žalovanému se nedochovalo a že s největší pravděpodobností ani další uživatelé nemovitostí z družstevní výstavby nemají dokumenty prokazující jejich „právoplatné užívání“. Z uvedených skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů rovněž skutkové závěry, že rozhodnutí o přidělení bytu žalovanému bylo skutečně vydáno, jinak řečeno že tehdejší představenstvo družstva skutečně rozhodlo o přidělení předmětného bytu žalovanému (ve smyslu §25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění), že k samotnému procesu přidělování bytů z družstevní bytové výstavby přistupovalo družstvo poměrně ležérně a taktéž při archivaci listin prokazujících přidělení bytů v jednotlivých nemovitostech svým členům si družstvo počínalo velmi nedbale. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovanému jako členu zemědělského družstva vzniklo v roce 1987 – na základě nedochovaného rozhodnutí o přidělení bytu a následně uzavřené konkludentní dohody o odevzdání a převzetí bytu – právo osobního užívání bytu (ve smyslu ustanovení §153 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991), které se následně (k 1. lednu 1992) transformovalo (podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen „obč. zák.“) na právo nájmu bytu svědčící žalovanému.
V návaznosti na to uzavřely, že má-li žalovaný právní titul k užívání bytu v předmětné nemovitosti, nelze (s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.) vyhovět žalobě na vyklizení nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především rozvedla průběh řízení v projednávané věci, popsala skutkový stav věci, který byl podle jejího názoru provedenými důkazy prokázán, a zároveň uvedla, co tudíž měly soudy z těchto důkazů zjistit. Na naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudila z toho, že „soud neprovedl úplné a vyčerpávající dokazování“, když „z provedených důkazů to podstatné nebylo rozhodně zjištěno“, a rovněž že soud „odmítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědků S. K., H. a. T.“. Jde-li o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., namítla, že „v celém řízení nebylo prokázáno, čeho v domě č. p. ve V., k. ú. V., by byl a je žalovaný nájemníkem“, tedy zda by předmětem nájmu žalovaného měl být byt či celý dům, stejně jako „nebylo zjištěno, kdy vlastně měl onen nájem započít“. Poté zdůraznila, že v řízení „nebyly provedeny takové rozhodné důkazy, které by opravňovaly soudy obou stupňů učinit na jejich základě závěr, že rozhodnutí o přidělení bytu učiněno a vydáno bylo a dohoda o odevzdání a převzetí bytu rovněž“, a pokračovala, že „rovněž nebyl zde proveden žádný rozhodný důkaz k tomu, že by žalovanému byl dán do nájmu tento dům“. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že „provedeným dokazováním bylo plně prokázáno, že žalovaný užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu a ona unesla své důkazní břemeno, když opak nebyl prokázán“. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že „jde o problematiku, která doposud řešena nebyla a v napadeném rozsudku … je řešena nestandardně a jinak …“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, zda žalovanému vzniklo či nikoliv dřívější právo osobního užívání bytu, následně transformované na právo nájmu bytu. Pokud je
v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právním názorům ve vztahu k právnímu důvodu, na jehož základě žalovaný užívá byt v předmětné nemovitosti. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se
v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které v dané věci přijaly soudy obou stupňů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka rovněž uplatnila, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu