ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2521.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2521/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) m. Z., zastoupenému advokátem a 2) S. d. f. m. Z., , o určení nájemce bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 380/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 248/2004-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 4 C 380/2002-56, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je jediným nájemcem „bytu , který se skládá ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, záchodu, koupelny, spíže, jednoho balkonu a jednoho sklepa, vše v celkové výměře 50,90 m2, nacházejícího se ve třetím podlaží domu Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 248/2004-80, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o prvostupňových nákladech řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou; současně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že otázka, zda žalobkyně je v důsledku přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) nájemkyní předmětného bytu, byla jako otázka předběžná již negativně vyřešena ve věci sp. zn. 4 C 323/2001 Okresního soudu ve Znojmě, v níž bylo proti žalovaným L.a J. D. (rodičům žalobkyně) vyhověno žalobě žalobce města Z. na vyklizení předmětného bytu. Na základě tohoto skutkového zjištění odvolací soud dovodil, že byla-li v citované věci uvedená otázka řešena (a vyřešena s negativním výsledkem) jako otázka předběžná, nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.ř. V dovolání především uvedla, že otázka přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je v judikatuře vyšších soudů rozhodována jinak, že pokud soudy nerozhodly v souladu s touto judikaturou, porušily princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, a že proto zde musí jít o věc zásadního právního významu. Především zdůraznila, že dostatečným způsobem prokázala, že se svou babičkou žila ve společné domácnosti a neměla vlastní byt; je-li – v důsledku přechodu nájmu – nájemkyní předmětného bytu, pak pouze ona (a nikoli pronajímatel) je aktivně věcně legitimována k vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu. Dále uvedla, že ohledně naplněnosti předpokladů, za nichž docházelo podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. k přechodu nájmu bytu, navíc navrhla další (tam rozvedené) důkazy, které však nebyly v řízení provedeny. Popsala rovněž, jak – přiměřeně svému věku – o babičku za jejího života pečovala. Podle názoru žalobkyně se soudy dopustily i dalšího procesního pochybení, pokud jí neustanovily kolizního opatrovníka přesto, že mezi ní jako v té době nezletilou a rodiči mohlo dojít ke kolizi zájmů, neboť rodiče již vedli s prvním žalovaným spor o vyklizení předmětného bytu. Následně odvolacímu soudu vytkla, že přehlíží právo na bydlení, které je základním lidským právem, a v této souvislosti popsala své osobní a rodinné poměry a zdůraznila, že rozhodnutí soudu ji a její rodiče uvrhlo do neřešitelné situace a doslova do bídy. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je „natolik extrémní“, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – vybočuje z mezí ústavnosti. Namítla, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i přes nedbale zjištěný skutkový stav. Dodala, že z opatrnosti si podala i ústavní stížnost a v případě jejího neúspěchu se hodlá obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že byla-li otázka, zda žalobkyně je v důsledku přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.) nájemkyní předmětného bytu, jako otázka předběžná již negativně vyřešena ve věci sp. zn. 4 C 323/2001 Okresního soudu ve Znojmě, nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – v dovolání ani nezpochybnila (v dovolání jej ani nezmínila). Naproti tomu v dovolání použila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v podobě námitek týkajících se neprovedení navržených důkazů a výtky, že jí nebyl ustanoven kolizní opatrovník) a dále – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – také (a to zejména) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti neexistujícím skutkovým zjištěním týkajícím se naplněnosti předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci (navíc v daném případě neexistujícímu skutkovému stavu) pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti namítla, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále zpochybnila správnost (neexistujících) skutkových zjištění, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006). Vzhledem k tomu, že druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu
26 Cdo 2521/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) m. Z., zastoupenému advokátem a 2) S. d. f. m. Z., , o určení nájemce bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 380/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 248/2004-80, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 4 C 380/2002-56, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je jediným nájemcem „bytu , který se skládá ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, záchodu, koupelny, spíže, jednoho balkonu a jednoho sklepa, vše v celkové výměře 50,90 m2, nacházejícího se ve třetím podlaží domu Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 19 Co 248/2004-80, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o prvostupňových nákladech řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou; současně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že otázka, zda žalobkyně je v důsledku přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) nájemkyní předmětného bytu, byla jako otázka předběžná již negativně vyřešena ve věci sp. zn. 4 C 323/2001 Okresního soudu ve Znojmě, v níž bylo proti žalovaným L.a J. D. (rodičům žalobkyně) vyhověno žalobě žalobce města Z. na vyklizení předmětného bytu. Na základě tohoto skutkového zjištění odvolací soud dovodil, že byla-li v citované věci uvedená otázka řešena (a vyřešena s negativním výsledkem) jako otázka předběžná, nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.ř. V dovolání především uvedla, že otázka přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. je v judikatuře vyšších soudů rozhodována jinak, že pokud soudy nerozhodly v souladu s touto judikaturou, porušily princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, a že proto zde musí jít o věc zásadního právního významu. Především zdůraznila, že dostatečným způsobem prokázala, že se svou babičkou žila ve společné domácnosti a neměla vlastní byt; je-li – v důsledku přechodu nájmu – nájemkyní předmětného bytu, pak pouze ona (a nikoli pronajímatel) je aktivně věcně legitimována k vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu. Dále uvedla, že ohledně naplněnosti předpokladů, za nichž docházelo podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. k přechodu nájmu bytu, navíc navrhla další (tam rozvedené) důkazy, které však nebyly v řízení provedeny. Popsala rovněž, jak – přiměřeně svému věku – o babičku za jejího života pečovala. Podle názoru žalobkyně se soudy dopustily i dalšího procesního pochybení, pokud jí neustanovily kolizního opatrovníka přesto, že mezi ní jako v té době nezletilou a rodiči mohlo dojít ke kolizi zájmů, neboť rodiče již vedli s prvním žalovaným spor o vyklizení předmětného bytu. Následně odvolacímu soudu vytkla, že přehlíží právo na bydlení, které je základním lidským právem, a v této souvislosti popsala své osobní a rodinné poměry a zdůraznila, že rozhodnutí soudu ji a její rodiče uvrhlo do neřešitelné situace a doslova do bídy. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je „natolik extrémní“, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – vybočuje z mezí ústavnosti. Namítla, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i přes nedbale zjištěný skutkový stav. Dodala, že z opatrnosti si podala i ústavní stížnost a v případě jejího neúspěchu se hodlá obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
První žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že byla-li otázka, zda žalobkyně je v důsledku přechodu nájmu (podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.) nájemkyní předmětného bytu, jako otázka předběžná již negativně vyřešena ve věci sp. zn. 4 C 323/2001 Okresního soudu ve Znojmě, nemůže mít žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – v dovolání ani nezpochybnila (v dovolání jej ani nezmínila). Naproti tomu v dovolání použila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v podobě námitek týkajících se neprovedení navržených důkazů a výtky, že jí nebyl ustanoven kolizní opatrovník) a dále – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – také (a to zejména) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti neexistujícím skutkovým zjištěním týkajícím se naplněnosti předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci (navíc v daném případě neexistujícímu skutkovému stavu) pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti namítla, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále zpochybnila správnost (neexistujících) skutkových zjištění, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006). Vzhledem k tomu, že druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu