ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.3007.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3007/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. K. zastoupeného advokátem , proti žalované B. J., zastoupené advokátem o přivolení výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 125/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 31. srpna 2005, č.j. 19 C 125/2004-48, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2006, č.j. 11 Co 38/2006-74, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 31. srpna 2005, č.j. 19 C 125/2004-48, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2006, č.j. 11 Co 38/2006-74, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně), rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č.j. 19 C 125/2004-48, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu ve třetím nadzemním podlaží domu na ulici V. v K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a žalované uložil byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 11 Co 38/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, ve kterém se předmětný byt nachází) nájemné v letech 2000 až 2004 za měsíce uvedené v žalobě, které značně převyšují zákonnou lhůtu tří měsíců, že celkový dluh žalované za toto období činil pouze na nájemném částku 12.995,- Kč (při měsíční výši nájemného 750,- Kč) a spolu s úhradami za plnění spojená s užíváním bytu částku 31.814,- Kč, že žalovaná je osobou těžce zdravotně postiženou, trvale upoutanou na lůžko, že pobírá invalidní důchod v měsíční výši 6.354,- Kč, že žije v bytě se svým druhem M. V., který je nezaměstnaný a pobírá dávky státní sociální podpory ve výši 3.700,- Kč měsíčně,
a s dcerou P., která je lehce mentálně zaostalá a pobírá plný invalidní důchod ve výši Kč. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shledaly existenci uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 10/20006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tří měsíce. Námitku žalované, že nájemné za roky 2000 a 2001 je promlčeno, soudy odmítly s odůvodněním, že ve vztahu k předmětu řízení v této věci nemá právní význam. S ohledem na výpovědní důvod bylo vyklizení žalované z bytu vázáno jen na poskytnutí přístřeší, jak to předpokládá ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. Vzhledem k tomu, že ze strany žalované jde o dlouhodobé porušování povinností při placení nájemného z bytu, nelze podle odvolacího soudu ani vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu aplikovat ustanovení §3 obč. zák. a vyklizení bytu podmínit zajištěním náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta, jehož si na základě výzvy soudu zvolila; jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Opakovaně namítá, že „dluh na nájmu je možné započítávat pouze od 10. měsíce roku 2001“ a že „dluh před tímto datem k podání žaloby byl promlčen“, že v letech 2002 a 2003 neplatila nájemné z důvodu nemoci, že v době podání žaloby nájemné řádně platila a žádný dluh neměla, že v roce 2005 rovněž nájemné řádně platí a splácí i dřívější dluh. Z toho dovolatelka dovozuje, že „nebyla splněna podmínka, že neplatila nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaných služeb s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce“, neboť „nebylo bráno v úvahu, že v době podání žaloby je nájemné řádně placeno“, a že „není žádný důvod k přivolení soudu k výpovědi z nájmu“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „zamítl náhradní byt“, aniž by vzal v úvahu, že žalovaná je trvale upoutána na lůžko, že v bytě bydlí i její mentálně postižená dcera a že se jedná o osoby, které nejsou schopny se o sebe starat. Vedle toho žalovaná v dovolání namítla i to, že rozsudky soudů obou stupňů „byly postiženy vadou, která mohla mít vliv na nesprávném vyhodnocení, rozhodnutí a právním posouzení věci“ (uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), aniž ale blíže uvedla, v čem měla tato vada spočívat. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudky těchto soudů zrušil, případně věc vrátil k dalšímu řízení“; současně podala i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 31. 8. 2005, č.j. 19 C 125/2004-48, který byl rovněž dovoláním žalované napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání ani nezpochybňuje. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1647/97).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení
o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů; dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Podle §236 odst.1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení
v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku. Jak je patrno z obsahu dovolání, je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Namítá-li dovolatelka zejména, že „dluh na nájmu je možné započítávat pouze od 10. měsíce roku 2001“, neboť „dluh před tímto datem k podání žaloby byl promlčen“, že „v době podání žaloby nájem řádně platila a žádný dluh neměla“, a dovozuje-li, že „nebyla splněna podmínka, že neplatila nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce“, a že „není žádný důvod k přivolení soudu k výpovědi z nájmu“, zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu významná pro posouzení naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Námitka promlčení dlužného nájemného, kterou dovolatelka opakovaně vznesla, je v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nepřípadná, neboť zde nejde o peněžité plnění (zaplacení dlužného nájemného).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „rozsudky soudů obou stupňů byly postiženy vadou, která mohla mít vliv na nesprávné vyhodnocení, rozhodnutí a právní posouzení věci“ (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), aniž by blíže uvedla, v čem měla tato vada spočívat, je třeba uvést, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s. ř. nezakládají.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka tím, že odvolacímu soudu vytýká, že „zamítl náhradní byt“, aniž by vzal v úvahu, že je trvale upoutána na lůžko, že v bytě bydlí i její mentálně postižená dcera a že se jedná o osoby, které nejsou schopny se o sebe postarat, zpochybňuje právní posouzení věci – jejího nároku na bytovou náhradu.
Ani tuto otázku však nelze shledat zásadně právně významnou. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 4. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2263/99, uveřejněný pod C 394 v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 4, rozsudek ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, uveřejněný pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8) je ustálena v názoru, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nemůže soud podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi. Přiznání jiné formy bytové náhrady – než přístřeší – nepřichází v takovém případě v úvahu ani na základě §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, uveřejněný pod C 1875 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle
§243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu
s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu