ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.89.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 89/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) I. Č., a b) M. Č., zastoupených advokátkou , proti žalované L. M., zastoupené advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 124/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2006, č. j. 21 Co 203/2006-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2006, č. j. 21 Co 203/2006-91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2006, č. j. 21 Co 203/2006-91, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 17 C 124/2005-55, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu sestávajícímu z jednoho pokoje s příslušenstvím v přízemí domu v ulici P. v H. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě skutkového zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu v měsíční částce 1.243,- Kč za období leden, únor, duben a květen 2005 a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze rok 2004 v částce 2.791,- Kč, soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle
§711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně z provedených důkazů dále zjistil, že žalovaná řádně neplatila nájemné již od roku 2003, že dlužné nájemné zaplatila až v srpnu 2005, že na nájemném nemá už žádný dluh, že příčinou neplacení nájemného byla špatná sociální situace žalované vyvolaná závažnými zdravotními problémy (od roku 1998 se léčila na klinice onkologie a radioterapie pro závažné nádorové onemocnění páteře, absolvovala chemoterapii, hormonální léčbu a ozařování, od roku 1991 je v pravidelné péči psychiatra pro organickou poruchu s bludy, trpí částečným ochrnutím – pohybuje jen jednou rukou), že od roku 1992 pobírá plný invalidní důchod v částce 6.800,- Kč měsíčně, že od roku 1990 pečovala podle svých možností o těžce nemocnou matku, která zemřela v říjnu 2004, že je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné ideální poloviny domu čp. pozemku parc. – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. – zahrada, v katastrálním území N.H. K. (dále jen „dům čp. , resp. „dům“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), že dům není udržován a vyžaduje generální opravu a že prostřednictvím realitní kanceláře je nabízen k prodeji za aktuální cenu 2.700.000,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není výkonem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že je-li žalovaná podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a má-li možnost, byť ztíženou, zde bydlet, nelze v rámci úvah podle §3 odst. 1 obč. zák. zohledňovat její nepříznivý zdravotní stav a s tím související sociální problémy. Za této situace žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobců odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Přihlédl přitom k tomu, že dlužné nájemné již žalovaná vyrovnala, že zaplatila i následně vzniklý dluh na nájemném za měsíce duben, červenec a srpen 2006, že u žalované nejde o špatnou platební morálku, že příčinou neplacení nájemného byla špatná finanční situace žalované vyvolaná dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a že dům, který je ve špatném stavu a vyžaduje stavební úpravy, se „dosud nepodařilo prodat“. Proto odvolací soud změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. Na naplněnost dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. usuzují především z toho, že na základě kupní smlouvy, kterou žalovaná podepsala dne 6. září 2006 (tj. před termínem odvolacího jednání konaného až dne 11. září 2006), byly předmětné nemovitosti prodány za kupní cenu 2.500.000,- Kč, přičemž na žalovanou připadla částka 1.250.000,- Kč. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. namítli rovněž nesprávnost skutkového zjištění, že u žalované nejde o špatnou platební morálku, a to poukazem na to, že neplacení nájemného tolerovali několik let, což prokázali rozpisem plateb žalované za poslední tři roky; v této souvislosti zdůraznili, že k podání žaloby přistoupili až poté, co se žalovaná stala podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a co mohla své bytové potřeby uspokojit „na své náklady“. Dodali, že žalovaná svou bytovou situaci neřeší ani poté, co obdržela finanční prostředky za prodej spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 ob.č zák. Dodali, že „právo na ochranu dobrých mravů je tak zneužito na ochranu žalované a jejich nekalých úmyslů“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že uzavření kupní smlouvy na nemovitosti nezatajila úmyslně, že koneckonců i žalobci měli možnost při odvolacím jednání navrhnout důkaz kupní smlouvou, že nájemné nebyla schopna hradit jen po přechodnou dobu, že v předmětném bytě je zabydlená a že sousedka jí pomáhá se zajišťováním základních životních potřeb. Z těchto důvodů pokládala rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pro posouzení, zda výpověď pronajímatelů (žalobců) z nájmu bytu daná nájemkyni (žalované) z důvodu neplacení nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je či není v rozporu s dobrými mravy, byly pro soudy obou stupňů právně významné mimo jiných rovněž okolnosti týkající se platební morálky žalované a spoluvlastnického vztahu žalované k předmětným nemovitostem, popřípadě prodeje předmětných nemovitostí.
Soud prvního stupně provedl při jednání dne 11. října 2005 důkaz přečtením listin – upomínek, jimiž byla žalovaná vyzývána k zaplacení dlužného nájemného,
a dále rozpisem měsíčních plateb od 1. ledna 2003. Z těchto listin učinil skutková zjištění, že žalovaná řádně neplatila nájemné již od roku 2003 a že dlužné nájemné zaplatila až v srpnu 2005. Naproti tomu odvolací soud učinil skutkový závěr, že
u žalované nejde o špatnou platební morálku. V rozporu s ustanovením §132 věty za středníkem o.s.ř. však nepřihlédl k tomu, co v této souvislosti vyšlo najevo ohledně platební morálky žalované z přečtených upomínek a z rozpisu měsíčních plateb od
1. ledna 2003. Z toho vyplývá, že skutkový závěr o platební morálce žalované nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování; odvolací soud totiž pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo přinejmenším vyšly za řízení najevo. V tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. proto užit opodstatněně.
Z obsahu spisu (viz fotokopie kupní smlouvy založená na č. l. 97 až 98 spisu, jejíž existenci žalovaná ve vyjádření k dovolání nezpochybnila – naopak ji připustila) vyplývá, že při odvolacím jednání dne 11. září 2006 si odvolací soud nesjednal náležité skutkové podklady ani pro skutkový závěr, že dům (který je ve špatném stavu
a vyžaduje stavební úpravy) se „dosud (tj. do dne zmíněného odvolacího jednání) nepodařilo prodat“.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pominul skutkové zjištění, jež přinejmenším vyšlo za řízení najevo (z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně); přitom šlo o skutkové zjištění, které bylo právně významné pro jeho právní závěry učiněné s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. skutkové zjištění, že žalovaná řádně neplatila nájemné již od roku 2003 a že dlužné nájemné zaplatila až v srpnu 2005. Při odvolacím jednání dne 11. září 2006 si odvolací soud nesjednal náležité skutkové podklady ani pro skutkový závěr, že dům … se „dosud nepodařilo prodat“. Za této situace neobstojí – především z důvodu předčasnosti – ani jeho právní závěr vycházející mimo jiných i z těchto nesprávných skutkových zjištění, tj. právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak
v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí
a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace
s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle
§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Neopomene ani, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak také všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu