ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1355.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1355/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně S., zastoupené advokátem , proti žalované Č.r. – F. ú. P., o zaplacení 141.047,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 61 C 76/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2005, č.j. 55 Co 414/2004-35, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č.j. 61 C 76/2004-22, uložil žalované zaplatit žalobkyni 141.047,40 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že exekučním příkazem vydaným F. ú. v R. p. R. dne 6. 5. 2002 pod č.j. 28040/02/404920/3564 podle §73 odst. 6 písm. a) a §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“), byla nařízena k vymožení nedoplatku na daních ve výši 689.608,- Kč vůči firmě M.. daňová exekuce přikázáním pohledávky, kterou má tato firma vůči žalobkyni na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 22. 9. 1998, pronajatých v objektu občanské vybavenosti stojícím na zast. ploše. Žalobkyni bylo exekučním příkazem zakázáno, aby od okamžiku, kdy jí byl tento příkaz doručen, předmětnou pohledávku vyplatila firmě M. , nebo aby na pohledávku provedla započtení anebo s ní jinak nakládala. Byla seznámena, že je povinna pohledávku vyplatit žalované následující den po doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, popřípadě, jakmile se pohledávka stane splatnou. Vyrozumění o právní moci exekučního příkazu bylo žalobkyni doručeno dne 12. 6. 2002. Dopisem ze dne 6. 6. 2003 byla žalobkyně informována, že spoluvlastnické právo k nemovitosti , umístěné na parc. , uplatňují fyzické osoby a že za tím účelem podali dne 16. 5. 2003 žalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku. Usnesením ze dne 16. 2. 2004, č.j. Sd 31/2003-40, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že přijímá od žalobkyně do úschovy částku 60.000,- Kč a usnesením ze dne 5. 5. 2004, č.j. Sd 31/2003-42, tentýž soud rozhodl, že přijímá od žalobkyně do úschovy další částku 174.666,60 Kč jako platby na nájemné za nebytové prostory za měsíce červen až prosinec 2003 ve prospěch firmy M. a.s., popřípadě jako náhradu za užívání nebytových prostor ve prospěch neznámých vlastníků objektu. Dne 22. 7. 2003 poukázali zaměstnanci účtárny žalobkyně na základě exekučního příkazu žalované částku 73.999,80 Kč, dne 18. 8. 2003 částku 33.523,80 Kč a dne 8. 9. 2003 částku 33.523,80 Kč, celkem tedy 141.047,40 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že na platby poukázané v celkové výši 141.047,40 Kč nedopadá ustanovení §59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého je správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem a zachází s ní stejným způsobem jakoby ji zaplatil dlužník, přičemž vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné. Na tom nic nemění skutečnost, že platba žalobkyně byla označena variabilním symbolem exekučního příkazu, který určuje, na jaký daňový nedoplatek má být platba použita, přičemž je-li platba takto určena, má se zato, že takováto platba je vždy platbou daně. Platba provedená poddlužníkem (žalobkyní) na základě pravomocného exekučního příkazu není platbou za dlužníka, neboť exekuční příkaz neukládá poddlužníkovi, aby hradil za daňového dlužníka jeho závazky, ale tento exekuční příkaz pouze mění místo plnění poddlužnického závazku, a to tak, že poddlužník je povinen plnit k rukám oprávněné osoby (žalované). V dané věci žalobkyně poukázala platbu omylem, neboť dopisem ze dne
17. 6. 2003 byla žalovaná vyrozuměna, že počínaje červnem 2003 bude žalobkyně nájemné hradit složením do soudní úschovy. Pokud tedy žalobkyně žalované poskytla plnění 141.047,40 Kč, jde o plnění bez právního důvodu podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č.j. 55 Co 414/2004-35, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 141.047,40 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení zamítl a výrokem pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud shledal nesprávný právní názor soudu prvního stupně, že přijetím tří plateb představujících spornou částku 141.047,40 Kč žalovanou, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §451 obč. zák. Poukázal na to, že žalobkyně není oprávněna o své vůli s pohledávkou v rozsahu stanoveném v exekučním příkazu nakládat a je povinna jednotlivé dílčí pohledávky nájemného po datu jejich splatnosti vyplatit přímo žalované. Povinnosti vyplatit přikázanou pohledávku se žalobkyně nemůže zprostit poukazem na pochybnosti o vlastnickém právu daňového dlužníka (firmy M..) k nemovitosti, v níž má žalobkyně v nájmu nebytové prostory, ani tím, že nájemné o své vůli skládala do soudní úschovy. Doručením usnesení o nařízení exekuce žalobkyni vzniklo žalované vůči žalobkyni právo, aby s pohledávkou nedisponovala. Dispozice žalobkyně s předmětnou pohledávkou po tomto datu jsou neplatné. Pokud by žalobkyně nevyplatila žalované přikázanou pohledávku bez odkladu po té, kdy jí bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, nesplnila by soudem uloženou povinnost a žalovaná by se mohla splnění povinnosti vůči žalobkyni domáhat tzv. poddlužnickou žalobou u soudu. Z těchto důvodů měl odvolací soud za to, že žalované nemohlo bezdůvodné obohacení vzniknout, neboť žalobkyně byla jako poddlužník k poukázání sporné částky povinna na základě pravomocného exekučního příkazu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.”, a jako dovolací důvod uplatnila důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení vzniklé situace nevzal v úvahu skutečnost, že v souladu s ustanovením §568 obč. zák. splnila svůj závazek řádně a včas tím, že příslušné částky složila do soudní úschovy. Následným zasláním sporné částky na účet žalované, byl tento závazek uhrazen podruhé a žalovaná tak získala plnění bez právního důvodu, čímž jí vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. Závěrem navrhla, aby usnesení (maje na mysli rozsudek) odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a aby byly žalobkyni přiznány náklady dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že proti měnícímu výroku o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 141.047,40 Kč s 2 % úrokem z prodlení jdoucím od 1. 1. 2004 do zaplacení) je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Tím, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že přijetí tří plateb v celkové výši 141.047,40 Kč žalovanou od žalobkyně neposuzoval jako právní vztah z bezdůvodného obohacení, uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. se daňová exekuce provádí také vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky.
Podle §73 odst. 7, věty první, zákona č. 337/1992 Sb. se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu.
Podle §313 odst. 1 o.s.ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal.
Podle §313 odst. 2 o.s.ř. soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného. Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být doručeno dříve než dlužníku povinného.
Podle §313 odst. 3 o.s.ř. povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle §314a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena.
Podle §314a odst. 2 o.s.ř. dlužník povinného vyplatí pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění podle §314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou.
Podle §314a odst. 3 o.s.ř. výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnosti vůči povinnému.
Z výše uvedené právní úpravy plyne, že zákaz vyslovený v exekučním příkazu, aby žalobkyně od okamžiku, kdy jí byl doručen exekuční příkaz vyplatila pohledávku až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství firmě M.., provedla na ni započtení nebo s ní jinak nakládala (arrestatorium), vylučuje, aby žalobkyně složila platbu do úřední úschovy s cílem vyvolat zánik dluhu vůči firmě M.. a tím přivodit zánik své povinnosti vyplatit pohledávku žalované. Počínaje okamžikem doručení exekučního příkazu žalobkyni neměly jakékoliv dispozice žalobkyně s přikázanou pohledávkou vůči žalované žádné právní následky (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1564 s.). Nemohou být tedy vůči žalované účinné ani hmotněprávní důsledky ze soluční úschovy. Občanský soudní řád (který se v daném případě použije přiměřeně) svěřuje provedení výkonu rozhodnutí dlužníku povinného (žalobkyni) a předpokládá, že dlužník povinného (žalobkyně) přikázanou pohledávku a její příslušenství vyplatí oprávněnému (žalované). Pokud tedy žalobkyně poskytla tři platby žalované (byť o nich tvrdí, že tak učinila v omylu), realizovala tím svoji povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí a nemohla platbami založit vztah z bezdůvodného obohacení. Právní posouzení odvolacím soudem, že na vztah vzniklý z přijetí tří plateb nedopadá ustanovení §451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, je tak správné.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí v měnícím výroku o věci samé, Nejvyšší soud její dovolání v tomto ohledu – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. a s ohledem na skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu