ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.73.2006.1
sp. zn. 26 Odo 73/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. M., zastoupeného advokátem , proti žalované V. M., zastoupené advokátem , o zaplacení částky 3.000,- Kč a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 69.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 170/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2005, č. j. 8 Co 524/2005-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2004, č. j. 12 C 170/2002-46, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.000,- Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 69.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 28. února 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 8 Co 524/2005-82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanu – stavebníkovi a o omezení převodu nemovitostí uzavřené dne 3. října 1990 mezi žalobcem a žalovanou na straně jedné a tehdejším O. n. v. v O. na straně druhé (dále jen „Smlouva“) byl účastníkům poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domu v k. ú. H. (dále jen „rodinný dům“) ve výši 145.000,- Kč, že ve Smlouvě se účastníci zavázali, že po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace nepřevedou rodinný dům na jiného bez souhlasu národního výboru, že v případě, kdy před uplynutím dohodnuté lhůty přestanou být vlastníky rodinného domu, zavázali se tuto skutečnost neprodleně oznámit národnímu výboru a do třiceti dnů poté státní příspěvek vrátit a že k zajištění této povinnosti bylo zřízeno omezení převodu nemovitostí, které bylo registrováno tehdejším S. n. v O.. Vzaly také za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. dubna 1997, č. j. 10 C 222/96-27, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. dubna 1999, č. j. 7 C 188/97-86, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 1999, č. j. 11 Co 840/99-104, bylo vypořádáno jejich tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví, že podle citovaných rozhodnutí připadl do vlastnictví žalované dům s pozemky v k. ú. H. (dále jen „předmětné nemovitosti“) a že žalovaná byla zavázána zaplatit V.f. ú. v O. částku 3.000,- Kč jako zůstatek dluhu žalobce z poskytnuté půjčky z FKSP a že tuto částku nezaplatila a zaplatil ji dne 3. května 2002 žalobce. Dále zjistily, že dne 27. února 2001 zaplatila žalovaná tehdejšímu O. ú. v O. částku 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku na výstavbu rodinného domu, že následně podal O. ú. v O. návrh na provedení výmazu omezení převodu nemovitostí a že žalovaná předmětné nemovitosti prodala. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že prodejem předmětných nemovitostí došlo k porušení smluvního ujednání a v důsledku toho se stal splatným smluvní závazek obou účastníků vrátit tehdejšímu O.ú. v O. částku 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku. Poté dovodily, že zaplatila-li uvedenou částku pouze žalovaná, má právo domáhat se vrácení částky 72.500,- Kč po žalobci, za něhož co do této částky plnila, co po právu měl plnit sám, v důsledku čehož se na její úkor bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). Povinnost k zaplacení částky 3.000,- Kč (zůstatek dluhu na půjčku z FKSP) splnil za žalovanou žalobce a žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila o částku 3.000,- Kč, neboť za ni plnil to, co po právu měla plnit sama (§454 obč. zák.). Protože šlo o pohledávku způsobilou k započtení, došlo na základě (vzájemného) návrhu žalované k započtení této částky na dluh žalobce vůči žalované, který – po započtení uvedené částky – činí (pouze) 69.500,- Kč. Zaplatila-li žalovaná částku 145.000,- Kč dne 27. února 2001, je podle názoru soudů obou stupňů žalobce v prodlení s placením částky 69.500,- Kč od 28. února 2001. Jde-li o výši úroku z prodlení, soudy odkázaly na ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. ohledně částky 69.500,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání napadl správnost právního závěru, že povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala oba účastníky řízení. Má zato, že stala-li se (na základě soudních rozhodnutí) vlastnicí předmětných nemovitostí (včetně rodinného domu) žalovaná a byl-li podle čl. 6 Smlouvy povinen vrátit poskytnutý státní příspěvek – v důsledku nedodržení tam uvedených smluvních ujednání – vlastník rodinného domu, pak povinnost k vrácení příspěvku stíhá pouze žalovanou a nikoli také jeho, jak dovodily soudy obou stupňů. V této souvislosti uvedl, že bylo pouze na žalované jako vlastnici rodinného domu, zda ho prodá či nikoliv; on sám se na jejím rozhodování v tomto směru nemohl nijak podílet. Je také přesvědčen, že nemůže být v prodlení s placením částky 72.500,- Kč od doby, kdy žalovaná státní příspěvek vrátila. Uvedl, že o tom, že žalovaná vrátila poskytnutý příspěvek, se dověděl až z jejího vzájemného návrhu podaného v projednávané věci. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti napadenému potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím výroku II. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Uplatněné dovolací námitky lze po obsahové stránce (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala – v důsledku nedodržení smluvních ujednání – oba účastníky řízení, jak dovodily soudy obou stupňů, či, jak míní žalobce, pouze žalovanou, která předmětné nemovitosti včetně rodinného domu jako jejich vlastnice prodala. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Ve smyslu §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Ve Smlouvě (uzavřené dne 3. října 1990, jejímiž účastníky byli žalobce a žalovaná na straně jedné a tehdejší O. n. v. v O. na straně druhé) byly dohodou jejich účastníků upraveny – mimo jiné – konkrétní podmínky poskytnutí státního příspěvku žalobci a žalované a zároveň i podmínky, za nichž lze požadovat jeho vrácení po účastnících, jímž byl poskytnut. V rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je řešena (pouze) otázka majetkového vypořádání rozvedených manželů (§149 - §150 obč. zák.). Práva a povinnosti účastníků Smlouvy nelze proto směšovat s právy a povinnostmi vyplývajícími pro žalobce a žalovanou z rozhodnutí soudu o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jak se o to zřejmě – vzhledem k charakteru dovolacích námitek – pokouší žalobce. V případě porušení smluvních povinností (povinností vyplývajících ze Smlouvy) se smluvní strany řídí režimem dohodnutým ve Smlouvě, přičemž podle jejího čl. 6 stíhá povinnost vrátit státní příspěvek žalobce i žalovanou, tedy oba účastníky řízení, jímž byl za podmínek dohodnutých ve Smlouvě příspěvek poskytnut. Pro úplnost lze připomenout, že pokud by žalovaná státní příspěvek v poskytnuté částce sama nevrátila, požadoval by oprávněný ze Smlouvy jeho vrácení v souladu s podmínkami dohodnutými ve Smlouvě po obou účastnících řízení, jímž byl podle Smlouvy poskytnut, a to bez ohledu na to, jak se účastníci po rozvodu manželství majetkově vypořádali. Protože Smlouvou nebyla založena solidární povinnost žalobce a žalované (nebylo v ní dohodnuto, že oba účastníci řízení v případě nedodržení podmínek vrátí státu příspěvek společně a nerozdílně) a protože taková solidarita nevyplývá ani z právního předpisu (konkrétně z §145 odst. 2 obč. zák.), případně z rozhodnutí soudu, přichází v úvahu toliko povinnost dílčí, dělená (§511 odst. 1 a 2 obč. zák.). Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud by smlouvu o poskytnutí státního příspěvku uzavřel pouze jeden z manželů (v daném případě jeden z účastníků řízení), byl by z něho oprávněn nebo zavázán jen on sám; jestliže však takovou smlouvu uzavřeli oba manželé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), jsou z ní oprávněni a povinni oba, avšak společně a nerozdílně jen za podmínek upravených v ustanovení §511 odst. 1 obč. zák.; jinak jim vznikly dílčí oprávnění a povinnosti, přičemž podíly jsou stejné (§511 odst. 2 obč. zák.).
Vzhledem k řečenému lze pokládat za správný závěr, že povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala – v důsledku nedodržení smluvních ujednání – oba účastníky řízení, každého z nich co do částky 72.500,- Kč, a že poskytla-li žalovaná plnění v částce 145.000,- Kč, žalobce se na její úkor bezdůvodně obohatil co do částky 72.500,- Kč, neboť žalovaná za něj v tomto rozsahu plnila, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Byli-li oba účastníci řízení povinni vrátit poskytnutý státní příspěvek a vrátila-li ho v plné výši žalovaná dne 27. února 2001, lze se ztotožnit rovněž se závěrem, že žalobce je – v důsledku tehdy nastalého porušení smluvních povinností – v prodlení s placením částky 72.500,- Kč, resp. po započtení částky 3.000,- Kč pouze částky 69.500,- Kč, od 28. února 2001. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senát