ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.752.2006.1
sp. zn. 26 Odo 752/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. Otakara Tyla, bytem v Praze 10, Zápasnická 879, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 244.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 79/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 12 Co 311/2005-354, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 22 C 79/97-331, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1996 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 94.334,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1996 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.). Předchozí (zamítavé) rozsudky soudu prvního stupně (ze dne 26. října 1998, č. j. 22 C 79/97-119, ze dne 16. prosince 1999, č. j. 22 C 79/97-171, a ze dne 16. října 2001, č. j. 22 C 79/97-254) byly k odvolání žalobce zrušeny (usneseními Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 2. března 1999, č. j. 35 Co 21/99-139, ze dne 6. června 2000, č. j. 35 Co 220/2000-185, a ze dne 1. března 2002, č. j. 35 Co 31/2002-273) a věc byla vždy – se závazným právním názorem – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 12 Co 311/2005-354, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé (výrok I.), změnil ho v nákladových výrocích III., IV. a V. (výroky II., III. a IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok V.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že spoluvlastníky domu v T., (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a pozemku (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) byli O. b. p., s. p., J. H. (spoluvlastník k jedné ideální polovině), J. D., (spoluvlastník k jedné ideální čtvrtině) a žalovaný (spoluvlastník k jedné ideální čtvrtině), že dne 16. srpna 1991 uzavřeli uvedení spoluvlastníci jako pronajímatelé a M. A. jako nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor v předmětném domě (dále jen „smlouva ze dne 16. srpna 1991“) a že dne 25. března 1993 uzavřeli spoluvlastníci předmětného domu jako pronajímatelé, M. A. (dosavadní nájemce) a žalobce (nastávající nájemce) dohodu o převodu a převzetí práv a povinností z nájemní smlouvy (dále jen „dohoda ze dne 25. března 1993“). Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. května 1994, č. j. 5 C 1192/93-20, který nabyl právní moci dne 14. května 1994, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví J. D., žalovaného a O. b. p., J. H. (právního předchůdce obchodní společnosti T., se sídlem v J. H., V. ) k předmětným nemovitostem, přičemž nemovitosti byly přikázány do vlastnictví J. D., a žalovaného, každému z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. Zjistil rovněž, že podle znaleckého posudku znalce F. S. ze dne 3. prosince 1992 činila cena nemovitostí 699.436,79 Kč, že ve znaleckém posudku znalkyně J. H. ze dne 18. února 1995 byly nemovitosti oceněny částkou 1.405.903,- Kč a že kupní smlouvou ze dne 22. února 1995 prodali J. D., a žalovaný nemovitosti L. Š.. Vzal také za prokázáno, že žalobci byly vyúčtovány stavební práce provedené na předmětném domě, a to jednak fakturou č. 101093/32 ze dne 3. února 1994 ve výši 180.707,85 Kč a jednak fakturou ze dne 30. května 1994 společnosti P.., ve výši 63.000,- Kč, že stavební práce byly ukončeny k 30. květnu 1994 fakturací posledních prací a že práce účtované společností P., s.r.o., ačkoliv nebyly blíže specifikovány, byly uskutečněny. Vzal také za prokázáno, že účtovanými pracemi byly obnoveny již zcela zdevastované prvky a části domu, že uskutečněním účtovaných prácí byl předmětný dům zhodnocen, že podle znaleckého posudku P. ze dne 10. ledna 2005 bylo zhodnocení představováno minimálně hodnotou vložených investic, tj. částkou 243.707,85 Kč, a že přesnější zhodnocení by mělo vyjadřovat zvýšení tržní ceny domu, které činilo 300.000,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil skutkový závěr, že spíše se zhodnocení projevilo ve zvýšení tržní ceny domu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil – z důvodů tam uvedených – uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se zabýval rovněž otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Zde – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že „právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo ani z hlediska tříleté promlčecí lhůty promlčeno“, neboť „rekonstrukce nemovitosti probíhala jako určitý kontinuální proces a z toho důvodu lze počátek běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty stanovit až od ukončení všech stavebních prací (tj. ke dni 30. května 1994). Poté shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v době, kdy byly stavební práce ukončeny (k 30. květnu 1994), byli podílovými spoluvlastníky nemovitosti žalovaný a JUDr. Jindřich Dohnal, CSc., který však před podáním žaloby zemřel; proto uzavřel, že žalovaný je povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši pouhé jedné poloviny částky představující zhodnocení nemovitosti, tj. částku 150.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle „§241a odst. 1, 2 písm. a/, b/ o.s.ř“. V dovolání především zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, zhodnotil provedené důkazy a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nelze pokládat za správná. Namítl, že v důsledku „neujasněností žalobního návrhu a neustálými změnami v rozhodnutích soudů obou stupňů“ došlo v dané věci k průtahům, věc byla rozhodnuta až po téměř devíti letech, takže je „zatížen placením úroků z prodlení“. Je také přesvědčen, že skutková tvrzení nelze nahradit fakturou, „která neobsahuje sebemenší konkretizaci stavebních prací, jejich věcnou souvztažnost k opravě fasády, stanovení ukončení prací …“. Následně namítl, že považuje za nesprávné „stanovení ukončení prací a počátku běhu objektivní promlčecí doby“, neboť „vlastní žaloba byla podána dne 6. 5. 1997 a oprava fasády ukončena ke dni 10. 10. 1993 a vyfakturována zhotovitelem v únoru 1994, pak námitka promlčení je důvodná“. Z důvodů uvedených v dovolání vyjádřil pochybnosti týkající se samotného obsahu faktury firmy P., v této souvislosti poznamenal, že „nemůže uznat tuto fakturu, jestliže neví, za jaké plnění byla úhrada poskytnuta … takovýto důkaz měl předložit žalobce a pokud tak neučinil v průběhu více jak osmi let řízení, neunesl důkazní břemeno“. Poté označil za zásadní otázku, zda provedená oprava byla zhodnocením předmětné nemovitosti, a poukázal na rozporné názory vyjádřené ve znaleckých posudcích H. a P. Nesouhlasí rovněž se závěry uvedenými ve znaleckém posudku P., který se „řádně nevypořádal ani se znaleckým posudkem F.. S.“, ze kterého – podle jeho názoru – vyplývá, že „oprava fasády se do ceny nemovitostí tehdy promítla prakticky nepatrně“. Závěrem namítl, že „stavební práce byly ukončeny ještě v době, kdy … byl pouze spoluvlastníkem v rozsahu 1/4 vzhledem k celku, a proto měl být jeho podíl stanoven v posledně uváděném podílu“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel jeho opodstatněnost, uvedl, že „žalovaný měl dostatek času k akceptování závěrů soudu, který je pro něj velmi příznivý“; podle jeho názoru se jedná „opět pouze o další účelové zdržování naplnění rozhodnutí soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen – ve vyhovujícím výroku I. o věci samé – rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Byť dovolatel existenci posléze uvedené vady namítl (odkazem na ustanovení „§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“), dospěl dovolací soud k závěru, že ji nijak obsahově nekonkretizoval; přitom z obsahu spisu žádná taková vada nevyplynula.
Jde-li o uplatněné dovolací důvody, dovolatel v dovolání odkázal rovněž na ustanovení „§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř“, jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud zastává názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci však rovněž nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdil, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkl, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatel tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci jednak v otázce výše bezdůvodného obohacení a jednak v otázce promlčení uplatněného nároku.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro účely výše bezdůvodného obohacení a dále pro účely posouzení otázky promlčení uplatněného nároku, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Lze tak učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (podle §241a odst. 3 o.s.ř.) nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu